Plzeňská filharmonie vsadila na náročnost: Suverénní Raúl da Costa, Iwasakiho tempa zklamala

• Známý neznámý Manuel de Falla
• Josef Suk a jeho symfonická tetralogie
• Kvalitní výkon orchestru a strojové tempo dirigenta

Známý neznámý Manuel de Falla

Španělský skladatel a klavírista Manuel de Falla by si zasloužil mnohem častější zařazování na repertoár nejen symfonických koncertů, ale i divadel. Právě jeho balety Čarodějná láska (El amor brujo, 1915) a Třírohý klobouk (El sombrero de tres picos, 1917) mu přinesly spolu se zpěvohrou Divadélko loutkáře Pedra (El retablo de maese Pedro, 1919) světovou popularitu. Proslulý je rovněž jeho koncert pro cembalo (1926), opera Atlantida byla uvedena až po Fallově smrti r. 1956. Pečlivě propracované skladby Manuela de Fally jsou melodicky bohaté, originální, spojují v sobě specifickým způsobem názvuky pozdního romantismu s impresionismem a španělskými rytmy. Za svoje dílo obdržel významná ocenění – stal se držitelem velkokříže Řádu Alfonse X. Moudrého a rytířem Řádu čestné legie.

Symfonickou třívětou suitu pro sólový klavír a orchestr Noches en los jardines de España (Noci ve španělských zahradách) začal Falla komponovat původně jako soubor nokturn pro sólový klavír v r. 1909. Ale pianista Ricardo Viñes mu navrhl, aby nokturna přeměnil na dílo pro sólový klavír s orchestrem. Falla jej poslechl a po dokončení suitu Viñesovi věnoval, sám ji charakterizoval jako „symfonické dojmy“. Poprvé byly Noches en los jardines de España provedeny 9. dubna 1916 v Teatro Real v Madridu, dílo nastudoval a řídil Enrique Fernández Arbós, klavírní part přednesl José Cubiles.

První věta En el Generalife (Na Generalife) je obrazem proslulé Alhambry, monumentálního sídla maurských kalifů na okraji Granady, druhá Danza lejana (Vzdálený tanec) není spojována s konkrétním místem, ale jako by tvořila tanečním rytmem, stupňujícím napětí, předěl mezi první a třetí větou a zároveň navozovala žádoucí tajemnou atmosféru pro třetí větu En los jardines de la Sierra de Córdoba (V zahradách pohoří Sierra de Córdoba). V Sierra de Córdoba, konkrétně v Sierra Morena, žil významný muslimský asketa, učenec a filosof Ibn Masarra (883–931), a jeho dílo se s největší pravděpodobností stalo jedním z Fallových inspiračních zdrojů. Celá třívětá kompozice jako by provázela bdícího poutníka či filozofa – tajemná noc vybízející k zamyšlení, dráždivá ve svém klidu, ve větě první, názvuky na tep spícího života ve větě druhé, úzce spojené s větou třetí, zachycující poslední sny spících duší, prchavou chiméru, jež s ránem mizí a rozplývá se v prvních slunečních paprscích. A stejně tak v jemném šumění končí i noc v pohoří Sierra de Córdoba a Fallova sugestivní kompozice. Je to až jakási hluboká syntéza španělské historie, onoho střetání kultur, filozofií, myšlenek. Historie otištěná v kamenných zdech starých pevností – silné, až expresivní ´tušení stínů a souvislostí´ v temnotách, s těžkou vůní subtropických květů a měsícem nad hlavou. Jedná se o nejimpresionističtější dílo Manuela de Falla, tohoto cádizského mistra.

Falla, který prožil velkou část svého života v Paříži, v této skladbě mistrovským způsobem propojil typické španělské melodie, rytmy i názvuky na arabské motivy s impresionistickými harmoniemi s instrumentálními texturami ve francouzském stylu. Jsou pro ni typické změny rytmů, tempa, synkopy. Důsledně propracovaný klavírní part, který charakterově místy imituje hru na kytaru, je psán ve velmi úzkém sepětí s orchestrem, je jasný a výmluvný, není však dominantní.

Josef Suk a jeho symfonická tetralogie

Dramaturgické spojení Manuela de Falla s Asraelem Josefa Suka je užší, než by se na první pohled zdálo. A ne jen proto, že autoři jsou si generačně blízcí. Právě na turné Českého kvarteta ve Španělsku zastihla Josefa Suka v r. 1904 telegrafická zpráva o úmrtí Antonína Dvořáka. Dvořák byl Sukův uctívaný vzor, milovaný tchán. Pro Suka byla jeho smrt velkým otřesem, dlouho se z této rány nemohl vzpamatovat. Upnul se k tvůrčí práci, v komponování hledal útěchu a zapomnění. V této době dokončil také symfonickou báseň Praga – zvukově oslnivou oslavu hlavního města. Svoji premiéru měla v Plzni pod taktovkou Oskara Nedbala. Stejně jako na letošek připadá 150. výročí narození Josefa Suka, tak i Praga má své výročí – 120 let od premiéry. Škoda, že ji v tomto roce Plzeňská filharmonie na svůj program nezařadila.

Od Dvořákovy smrti se Suk zabýval myšlenkou oslavit jeho památku velkou pětivětou symfonií nazvanou Asrael, jménem anděla smrti, jehož kořeny je možné vysledovat až ve starověkých náboženství, a který v muslimské a některých židovských tradicích odvádí duše zemřelých před boží soud. Pracovat na ní začal v březnu 1905 a tvořil rychle. Jak postupovaly práce na Asraelovi, zhoršoval se však zdravotní stav jeho manželky Otilie, Dvořákovy dcery. Když se Josef Suk začal zaobírat čtvrtou větou, Adagiem, Otilka 5. července 1905 zemřela. Nový strašlivý otřes zcela změnil Sukův plán kompozice. Zrušil rozpracované Adagio, zkomponoval jiné a nadepsal jej: „Otilce“. Zkomponoval rovněž odlišné finále. První tři věty jsou tedy věnovány Antonínu Dvořákovi, čtvrtá a pátá Otilce. Suk symfonii dokončil 4. října 1906 a připsal ji „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“.

Poprvé provedl Symfonii č. 2 c moll, op. 27 Asrael na dopoledním koncertu v pražském Národním divadle 3. února 1907 Karel Kovařovic. Asrael není obecné requiem za mrtvé – je to osobní zpověď Josefa Suka, projev hluboké, zničující bolesti. Nenabízí východisko, nepřináší naději. Je to vyjádření nezměrného žalu a také vzdoru proti krutému osudu. Zásvit naděje na usmíření našel Suk až o rok později v přírodě, vyjádřil jej pětivětou hudební básní Pohádka léta (1908). Myšlenky vztahující se k otázkám života a smrti jej neopouštěly, následující roky pracoval na dalších obsáhlých symfonických dílech. Zrání (1917) s vokální složkou je inspirované symbolismem básníků Antonína Sovy a Otokara Březiny. Jasně patrná je březinovská mystika v závěrečném, rovněž vokálním Epilogu (1926). V něm se Suk vrátil i k Juliu Zeyerovi jako inspiračnímu zdroji – užívá textu z jedné scény jeho dramatické legendy Pod jabloní (r. 1900 k ní napsal scénickou hudbu a přepracoval v r. 1911–12). Josef Suk vytvořil těmito čtyřmi kompozicemi svým rozsahem a charakterem v hudební literatuře zcela mimořádnou a unikátní symfonickou tetralogii, v níž usiloval o nalezení odpovědí na otázky smyslu lidské existence. Bylo by velmi záslužným počinem uvést všechny jednotlivé části v několika koncertech po sobě, aby byla zachována její celistvost a životní a vývojový oblouk skladatelův.

Někteří znalci Sukova díla považují za skutečný vrchol této tetralogie Zrání, jiní Asraela. Faktem zůstává, že nejčastěji hrán je Asrael. Je mimořádně náročný kompozičně a interpretačně. Josef Suk využíval ve svých dílech hojně polyfonní struktury. V impresionistickém, současně silně expresivním a emocionálně vypjatém Asraelovi pracuje Suk s řadou melodií, které se prolínají, vracejí se v obměnách a v celku vytvářejí nesmírně silnou kompozici. Je to velkolepé dílo, přitom však niterné a intimní. Celou symfonií prostupuje motiv smrti z Radúze a Mahuleny (1898, motiv smutečních surem). Motiv smrti a jeho obměny se vracejí v celém díle mnohokrát a mnohokrát zasáhne do všech pěti částí i téma osudu. Z tématu osudu vyrůstá celá první věta evokující hrůzu z neúprosnosti a zoufalství, náznakem smrti v osudově děsivém klidu také končí. Otupění ze žalu přináší druhá věta s citací hlavní myšlenky Dvořákova Requiem, evokace lidských vzdechů a posléze smuteční pochod, jenž se z důstojnosti mění v hrůzu a bezútěšnou rezignaci bez východiska. Třídílné scherzo je jako horečný děsivý sen, v němž je vše znetvořeno až do obludnosti. Čtvrtá věta je únikem z okruhu smrti – celá je vyprávěním o milované Otilce, o její kráse, něze, čistotě její bytosti. Tesklivě roztoužená první myšlenka se objeví celkem třikrát, zřetelně souvisí s tématem osudu, opakují se i dvě emotivně silná houslová sóla, nejprve citově pohnuté, pak vznícené. Urputné rány čtyř kotlů na začátku páté věty však nekompromisně ohlašují smrt. Následuje bolestná vzpoura proti ní, dvakrát se vrátí, ale osudu uniknout nelze. Ztiší se v nevyhnutelné rezignaci bolavé duše. Symfonie Asrael se rozplyne posledními tóny do nicoty, jako lidská duše, jež v tichu vstoupá k nebesům. Asrael není snadný pro nikoho – pro umělce ani pro posluchače. Krásné, děsivé dílo.

Kvalitní výkon orchestru a strojové tempo dirigenta

Klavírista Raúl da Costa v Nocích ve španělských zahradách prokázal, že také země pod Pyrenejemi je jeho domovem, že má cit pro impresionismus i pochopení pro poetiku Fallovy hudby, a rovněž po technické stránce přednesl skladbu suverénně. Jasnosti a perlivosti jeho úhozu však někdy ubírala na zřetelnosti přílišná pedalizace. Chuhei Iwasaki s Plzeňskou filharmonií doprovázeli sólistu ve velmi dobré souhře, zprvu průzračně, později robustněji, v silnější dynamice jej občas kryli. Celkovému vyznění by byl prospěl subtilnější zvuk. Za srdečný aplaus odměnil Raúl da Costa publikum procítěným přídavkem od španělského skladatele a klavíristy Federica Mompoua Canzon y Danza No. 6.

V Sukovu Asraelovi se Chuhei Iwasaki snažil o dynamickou různorodost a zvukové plastičnosti dosáhl, fortissimo vystupňoval ovšem až na hranici snesitelnosti. Strojovou odměřeností temp bez modifikací však natolik porušil širokodechost Sukových témat, potřebujících agogiku k přesvědčivému vyznění, že se rozpadala na malé části bez souvislostí. Orchestr pouze burácel nebo hrál tišeji, zatímco melodické linky a jejich propletence postrádaly logiku, třebaže byly provedeny technicky výborně. Ani u přehnaně rychlého úderného motivu smrti v tympánech na začátku poslední věty nebylo možné postřehnout jeho melodickou linku. Na vrcholech gradací ve fortissimo se témata slila v beztvarou kompaktní masu ohlušujícího zvuku. Vysokou úroveň měla sóla koncertních mistrů houslí a violoncell, která provedli Olga Alicja Osmolińska a David Niederle, také další orchestrální sóla večera, i ve Fallovi, byla precizní.

Třebaže uvedení děl Manuela de Fally a Josefa Suka mělo spíše jen informativní charakter, večer byl velkým úspěchem orchestru Plzeňské filharmonie, dokladem jeho vynikajících hráčských kvalit. Uznání zasluhuje i dramaturgie za zařazení Fallovy kompozice: setkat se alespoň s jejím odleskem bylo samo o sobě přínosné. Doufejme, že tento koncert podnítí zájem posluchačů jak o další Fallova díla, tak i o dílo Josefa Suka. V tom tkví nezpochybnitelný přínos této produkce.

Josef Suk & Asrael & Iwasaki
17. října 2024, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň

Program:
Manuel de Falla: Noci ve španělských zahradách
Josef Suk: Symfonie č. 2 c moll, op. 27 „Asrael”

Účinkující:
Raúl da Costa: klavír – piano
Chuhei Iwasaki: dirigent – conductor
Plzeňská filharmonie