Carsenův Brouček: Baleno pro Evropskou unii

V rozhovoru se mi pan Carsen svěřil, že chce touto operou završit svůj janáčkovský počet – Výlety jsou poslední operou z velkého Janáčka, kterou dosud nerežíroval. Zmínil, že ovšem také dobře ví o inscenačních problémech, které tato opera přináší. Na mou otázku, jak hodlá pojmout druhý díl této dvojopery, odehrávající se v husitské Praze roku 1420 (neboť právě zde se dají vždy tušit největší inscenační problémy), neboli zda chce, aby se český divák bavil nebo se cítil uražen, tehdy přímo neodpověděl. Svou odpověď nám předložil až o premiérovém večeru. Ale pojďme všechno probrat popořádku.

Tyto Výlety páně Broučkovy – a lépe bude opravdu hovořit spíše o The Excursions of Mr. Brouček, neboť takto, v evropském balení, je inscenace PR oddělením brněnského Národního divadla od počátku medializována, a je to zřejmé od prvých taktů. Celou potíž koprodukčních Broučků lze vidět jako problém, jak vyprávět evropskému divákovi oba tyto zvláštní a velmi české příběhy, plné snové poezie i přízemní triviality, tak, aby všemu porozuměl, když u něj samozřejmě lze předpokládat absenci hlubších znalostí českých reálií a zejména historie. Obě části opery spojuje postava opilce Matěje Broučka, slovy Roberta Carsena „antihrdiny“, pražského měšťana materialisticky jednoduchých názorů na svět kolem sebe. Narážek a pošklebné satiry je už v povídkách Svatopluka Čecha požehnaně, ať v první Broučkově cestě na Měsíc, či potom do 15. století (1888). Po devítileté (1908–1917) Janáčkově dosti chaotické spolupráci s přemnoha českými libretisty na prvním dílu (tento patrně světový rekord v dějinách opery už těžko bude kdy překonán) narážek nikterak neubylo, spíše naopak. O druhém dílu, který už pak vznikal rychle, během 9 měsíců, už vůbec nemluvě. Navíc byly klíčové ideje podpořeny hudbou dost jednoznačně vyznívající. Se satirou či parodií bývá problém i tehdy, je-li předmětem výsměchu nějaká literární postava či žánr. U Janáčka je však parodizován sám život, ono zatuchlé čecháčkovství malých lidiček, kteří nevidí dál, než co měří jejich dvorek, a jejichž nejvyšší hodnotou je plný žaludek. Každý satirik chce budit smích, byť je to asi smích trochu jiného ražení. Chce, aby se v tom lidi poznali, ale také chce, aby se smáli. Nevylučuje však jedno druhé? Jako by tu stále hrozil Gogolův stín, jako šedá eminence v pozadí: Čemu se smějete, lidičky? Sobě! Sobě se smějete! Ne, není to lehké inscenovat The Excursions pro EU, i když měšťáctví nezná hranic. Byť měšťák kráčí dějinami a světem, a je pořád nachlup stejný. Ani vystřelit ho na Měsíc nepomůže. Vzpomeňme Janáčkových několikrát vokalizovaných obav, že by to mohlo s Broučkem přes všechnu snahu dopadnout tak, že si ho lidé oblíbí. Snad jako jednoho z nich? Robert Carsen se ovšem neobával první části opery, Výletu do Měsíce, nýbrž té druhé, do 15. století. Důvody byly nasnadě: je zde (příliš) mnoho lokálního koloritu. Den před bitvou na Vítkově, Pražané chystající se k boji s křižáky – jak tomu budou rozumět v Madridu, či v Berlíně?

Kdyby měl Robert Carsen po ruce silně oponujícího dramaturga, možná to mohlo všechno dopadnout jinak. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo: budeme hrát pro diváka EU. Jako by ideje multikulturalismu, srozumitelné globální mase jako celku, tento inscenační tým náhle opustily, tváří v tvář čecháčkovskému rébusu. A tak se z Měsíce v druhém dílu jejich inscenace přestěhuje sice do Prahy, ale ne Prahy roku 1420, nýbrž 1968. Wow! Nápad jako břitva. Spíše než o The Excursions však půjde o The Excruciations.

Aby bylo hned od počátku jasno, o co tu půjde, vše zařídí netradiční revuálka, zde stylizovaná jako televizní obrazovka, v přísně dobovém retrostylu konce šedesátých let. Proboha proč šedesátých let? Protože v 15. století ještě nebyla televize. Byla ovšem na Měsíci, protože ji tam sebou přivezli američtí astronauté, členové posádky Apolla 11. První televizní záběry jsou opravdu z Houstonu, kde probíhá příprava letu na Měsíc. Píšeme rok 1969, a zoomuje se do hospodského sálu, kde to těsně před zavírací hodinou žije naplno, všichni pozorují vesmírnou výpravu v přímém přenosu. Zda tou hospodou je Vikárka na pražském Hradě, těžko říci. Určitě je to však hospoda, kde se čepuje místní pivo, neboť sálu vévodí dva obří tanky na výrobu piva. A také nejsme v roce 1920. Apollo 11 se blíží k Měsíci, Armstrong sestupuje po schůdcích, aby vyslovil svou ikonickou větu, zatímco pan Matěj Brouček, majitel třípatrového domu, a bez dluhů, se opíjí pod obraz. Tak zdařile, že kývne Málince, dcerunce hospodského, na nabídku k sňatku. Ovšem na Měsíci! Tím se rozpoutá celá ta jeho cestovatelská anabáze, neboť Velký Vypravěč jej vezme za slovo. Málinka se ostatně Broučkovi nabízí jen proto, aby poškádlila svého milého, malíře Mazala. Prvé dějství skončí tak, že namol zpitý Brouček si vleze do jednoho z tanků a ten se během Proměny sémanticky promění v raketu, která jej vynese na Měsíc.

Zatímco měsíční povrch brázdí transportér, řízený Blankytným, což je měsíční alterego Mazala od Vikárky, Brouček, šokovaný z toho, kde se to octnul, vetkne československou vlajku do měsíčního prachu. Blankytný pěje ódy na svou Ethereu, v niž se proměnila Málinka, ta je však okouzlena panem Broučkem, na jehož postavě sice již pivo vykonalo své, ale to éterické Měsíčňance evidentně nevadí.

Druhé dějství Carsen spolu s výtvarníkem Boruzeskem situoval jako širou pláň, jíž vévodí nápis Moonstock, v evidentní aluzi na festival Woodstock 1969. Objeví se i Bob Dylan. Dav opěvuje pěnici Ethereu, Čaroskvoucí představuje Broučkovi měsíční umělce a jejich ctné cíle, na míle vzdáleného tomu, co vyznává přízemní Brouček. Když se uprostřed valčíkového reje (choreografie Rebecca Howell) vytasí s uzenkami, estétští Měsíčňané jsou šokováni a zhnuseni. Ve druhé proměně se Brouček, opět uložen v pivním tanku-raketě, bezpečně vrátí na Zemi, stejně jako Apollo 11, jež v televizi vítají zástupy. Před Vikárkou se usmiřují rozvadění milenci, Málinka s Mazalem.

Černobílé záběry staré Prahy z roku 1968 – i poutač na film Hoří, má panenko se tu mihne – uvádějí druhou část opery. Dubček, neblahá ikona roku osmašedesátého, se objeví nejen v televizi, ale dostane se mu i scénické existence. To vše, včetně úvodního slova básníkova, ztělesňovaného postavou Svatopluka Čecha, probíhá v přítmí, jaksi nepřiznaně. Všichni jsou samozřejmě v dobovém civilu (kostýmy Annemarie Woods). Je to mámivé bloudění ožraly Broučka? Ten konečně přistane v kulisách svého snu na půdě vyprázdněné hospody (asi stále Vikárky) a je konfrontován realitou 21. srpna 1968 a staročeským jazykem (Mluvíš nějakú zmatenú řečí, sotně rozumiem, co blebceš, a potvorně se odieváš!). Brouček je identifikován jako „špehéř Zikmundóv“, za stálého válení sudů (aluze na Havlovu Audienci?), na obrazovce běží záběry z pohřbu Jana Palacha, zcela bez kontextu, bez hudby, do ticha potemnělé scény. Režie musí utvrzovat svou fikci vším, co má po ruce. A má toho po ruce hodně. Budí to dojem, že si pečlivě nastudovala slovníkové heslo „okupace Československa v roce 1968“. Juxtapozice dokumentárních záběrů z Václavského náměstí a živé scény, opanované lidmi, třímajícími československou vlajku a metajícími po okupantech vším možným, je výtvarně velmi působivá. Nakonec se Broučka obklopeného neporozuměním ujímá Domšík od Zvonu.

Na začátku 2. dějství, stále v jakési hospodě, se Brouček zdráhá bojovat (O vojenskou slávu, o tu já nestojím. – Což jsem ti neděl, že Zikmund, antikrist, je před Prahú? – Zikmund Nezikmund! Mně je to jedno. Já se bít nebudu. Mně nic neudělal. – Nepřítel hubí naši zem, a tobě to nic nenie?). Mezitím probíhá mnohonásobná recyklace Palachova portrétu a samozřejmě válení sudů. Z dáli zní chorál. Na televizní obrazovce se objevují hokejisté z nápisem CCCP na dresech. Na scénu posléze vjíždějí vítězní českoslovenští hokejisté, oslavováni davem. Vítězství nad nepřítelem je totiž inscenováno jako vítězství nad Rusy v hokeji. Nandali jsme jim to 2:0. Hurá! Zato Brouček, v dresu brankáře, to schytá jako kolaborant. Naše oblíbené tanečky, když je po všem. Je umlácen hokejkami vítězných hrdinů. I Dzurilla mu jednu vyšije. I Nedo. Ale ještě nás čeká happyend. Hospodský Würfl najde v kádi Broučka, jásajícího – Tak jsem konečně zase doma, mezi svými. Chytil prý ošklivou rýmu. Ale to mu nebrání, aby živými gesty líčil, u dalšího žejdlíku, jak udatně bojoval. Pointa na závěr, opět jako břitva: do veselící se hospody vjede tank. Ale ne ten pivní. Tank okupanta. To už je ale dávno po Janáčkovi, jeho hudba dozněla, to jenom režie opět potřebuje dovysvětlit – ve tmě – svůj příběh. Abychom si snad nemyslili, že lze tanky utopit v pivu. My asi ne, že? Ale ti v Madridu, ti by mohli.

Moje recenze brněnských Výletů páně Broučkových bude tentokrát poněkud atypická v tom, že se v ní věnuji především inscenační stránce a méně již hudebnímu nastudování. A to z přesvědčení, že tím rozhodujícím médiem je zde právě režie, zatímco o hudební nastudování tu tolik nejde. Také proto, že je – na rozdíl od režie – bezproblémové. Všechno tu celkem funguje, orchestr Janáčkovy opery pod zcelující taktovkou Marko Ivanoviće sice nijak nezáří, ale svou roli plní dobře, minimálně po technické stránce. Pěvecké výkony jsou vcelku uspokojivé, k vyššímu standardu se pak vypínají ve stěžejních rolích Broučka, Mazala (Blankytného a Petříka) a Málinky (Etherey, Kunky), a to přestože jsou Janáčkem značně exponované, především pokud jde o rozsah partů.

Pokud jde o titulní roli, skotský tenorista Nicky Spence podal jedním slovem vynikající výkon, jak po vokální stránce, tak pohybově. Vytvořil svého odpudivého antihrdinu tak, že na něm nechal i něco sympatického a byl kontaktním prvkem představení. Pochválit nutno oba mladé pěvce, Daniela Matouška a Doubravku Novotnou, kteří vytvořili živý pár hašteřivých milenců. Málinka to byla docela sexy, takže jsme mohli věřit Broučkově replice: “Nu, nejste ošklivá“. Matoušek se zaskvěl ve vysoké poloze svým lesklým tenorem spinto, ale nemyslím, že tohoto nadějného pěvce čeká právě janáčkovská kariéra. Nakročeno má zatím spíše v italském a francouzském oboru.

Zdeněk Nejedlý, jenž se též stal terčem satirických, dnes již nečitelných ostnů jako Lunobor, a jehož zločinné působení v české kultuře tu netřeba rozebírat, měl v jednom pravdu. Že totiž krásné nemůže být nikdy to, co je nepravdivé. Krásných, výtvarně působivých a apartně nasvícených (Peter van Praet, vedle Roberta Carsena) scénických obrazů přináší Carsenova inscenace celou řadu – tito inscenátoři jsou opravdu mistři svého řemesla. Jeden jsem uvedl, a mohl bych pokračovat. Celý první díl na Měsíci, i scény na Vikárce, to vše je velmi povedené, nelze tu mít sebemenší výhrady. Snad jen: Co by tomu řekl Houston? Mluvím samozřejmě za sebe. A je tu i mnoho vtipného, poetického, okouzlujícího. Řadu vtipných gagů, i krásných, výtvarně působivých scén, nalezneme i ve druhém dílu. A tak bych mohl pokračovat, ale nějak se mi nechce. Je to krásné? Ano. Dokonce je to i vtipné, lidé se smějí a rozčilený Gogol nemusí vbíhat na scénu. Ale je to hluboce, existenciálně nepravdivé.

Carsenova inscenace The Excursions je pro EU, ale českého diváka obětovala. Nefunguje tu vůbec nic, a ani další kilometry dokumentární stopáže by to nespravily. Nefungují ani takové detaily jako poslední replika Broučka: “Ale nikomu to neříkejte“. U Janáčka právě vylíčil hospodskému, co jej v noci potkalo, tête-à-tête, zatímco zde se tím sám chlubí celé hospodě, takže hospodský to už nikomu říkat opravdu nemusí. Robert Carsen má zaslouženou pověst hluboce přemýšlivého režiséra, který se nepouští jen tak do násilností, pro levný efekt u publika. Ani tady nemyslím, že bylo jeho cílem vyvolat pozornost skandální inscenací. Jen se přepočítal, pokud jde o české publikum. Tajně si myslím, že i pokud jde o Berlín a Madrid. Takže jsem na tu svou otázku nakonec odpověď dostal.

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
1. listopadu 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Režie: Robert Carsen
Dirigent: Marko Ivanović
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Annemarie Woods
Světla: Robert Carsen / Peter van Praet
Choreografie: Rebecca Howell
Dramaturgie: Robert Carsen / Patricie Částková
Sbormistr: Martin Buchta (Výlet páně Broučkovy na Měsíc)
Sbormistr: Pavel Koňárek (Výlet páně Broučkovy do 15. století)
Video: Dominik Žižka
Asistent režie: Gilles Rico / Otakar Blaha
Asistent kostýmů: Ilona Karas
Asistent kostýmní výtvárnice: Magdaléna Černá
Asistent scény: Matěj Kos / Mathieu Crescence
Asistent choreografie: Oliver Metzler
Inspice: Silvie Adamová / Monika Hliněnská

Soubor: Janáčkova opera NdB
Koprodukce: Teatro Real, Madrid; Staatsoper Unter den Linden, Berlin

Obsazení: 
Nicky Spence – Matěj Brouček
Daniel Matoušek – Mazal / Blankytný / Petřík
David Szendiuch – Sakristián / Lunobor / Domšík
Doubravka Novotná – Málinka / Etherea / Kunka
Jan Šťáva – Würfel / Čaroskvoucí / Konšel
Andrea Široká – Číšníček / Zázračné Dítě / Žák
Jana Horáková Levicová – Kedruta
Daniel Kfelíř – Svatopluk Čech
Tadeáš Hoza – Básník / Oblačný / Vacek Bradatý
Vít Nosek – Malíř / Duhoslav / Vojta Od Pávů / Profesor
Ondřej Koplík – Skladatel / Harfoboj / Miroslav, Zlatník
Petr Karas – Táborita
Pavel Valenta – Táborita / Básník