Basista Jan Hnyk: Cigareta se Salminenem mu změnila kariéru

Okamžitě jsem souhlasil s tím, že ho budu učit. Začátky moc lehké nebyly, zpíval písničku Koulelo se koulelo, červené jablíčko, a když se dostal do vyšší polohy, zavřel se mu krk a nemohl zpívat dále. Tak jsem mu řekl, jak na to a Honza to okamžitě pochopil. Byl jsem překvapen, že téměř okamžitě byl schopen udělat to, co jsem mu řekl. Byl to jeden z největších talentů, které jsem kdy učil. Samozřejmě práce s ním mě nesmírně bavila, byť netrvala příliš dlouho. Honzu jsem si také obsadil do své plzeňské inscenace jako Masetta v Donu Giovannim, což byla, nemýlím-li se, jeho první role na profesionálním jevišti.

Jak na Masetta vzpomínáš?
Popravdě to byla moje druhá role v Plzeňské opeře, sezónu před tvým Giovannim jsem dělal ještě Spineloccia v Pucciniho Gianni Schicchim, ale Masetto byla skutečně první “pořádná” role. Vzpomínám na to s láskou a úsměvem. Jako asi každý kandrdas jsem si myslel, že už všechno umím a celý svět na mě čeká. Neznalý divadelních poměrů a všeho, jak to v divadle chodí, jsem se naučil jen Masettovu árii a vypravil se na první ansámblovku s pocitem, že zbytek role mě naučí dirigent, od toho tam přeci je, ne?

„Ještě ti chybí papuče a nebudou tě muset za ty dědky ani líčit.”

No asi si umíš představit, jak to dopadlo. Když zkouška začala a ostatní kolegové začali sypat své party z rukávu, připadal jsem si jako blbec. A když došlo na mě, pan dirigent Štrunc poznal při první větě recitativu, že nevím, která bije a řekl jen “Jeďte domů, uvařte si čaj a až se to naučíte, pak přijeďte a budeme pracovat.” Po téhle zkušenosti jsem si už dával dobrý pozor, abych nepřišel nepřipravený. Jinak Mozartův Don Giovanni je moje srdcová záležitost, a když jsem pak přešel na Leporella, moc se mi hodilo, že jsem už s touto operou měl předchozí zkušenosti.

Honza se zúčastnil zájezdu s operou Spiegel, das Kätzchen do Švýcarska, kde posléze účinkoval v řadě různých stagionových produkcí. Při jedné zkoušce v budově curyšské opery se náhodou setkal se slavným finským basistou Matti Salminenem. Jaký byl Matti Salminen?
Byla to krásná náhoda, za kterou popravdě vděčím zlozvyku. Tenkrát jsem si o pauze dával před divadlem cigaretu a najednou se vedle mě zjevil dvoumetrový kolos a dunivým hlasem mě požádal o připálení. Byl to právě Matti Salminen. Znal jsem ho samozřejmě z nahrávek, ale v životě by mě nenapadlo, že budu mít to štěstí se s ním potkat osobně. On a Kurt Moll byli tenkrát mými idoly a najednou jeden z nich stál vedle mě.

No a pak už jen slovo dalo slovo a on mi nabídl konzultaci, která přerostla v asi deset setkání jak u klavíru, tak u přátelských posezení u studeného piva, kdy jsem téměř nábožně hltal jeho pěvecké rady i historky ze zákulisí. Práce s ním byla velmi zajímavá a těžím z ní dodnes. Hlavní rada, co jsem si od něj odnesl, byla: „Zpívej tak, aby ses cítil komfortně, nikam hlas netlač silou a pokud cítíš tlak v krku a ne v břiše, přestaň a najdi si jinou cestu.” 

Honza nakonec přijal angažmá v plzeňské opeře, kde byl obsazen do celé řady krásných rolí. Které to byly a v čem byly přínosné pro tvou kariéru?
V Plzni jsem měl možnost vyzkoušet si de facto všechny typy rolí, od komických k vrcholně dramatickým, což je jako zkušenost nedocenitelné. První velký part hned po Masettovi byl Kašpar ve Weberově Čarostřelci v režii slavného Dominika Neunera, kterého jsme dělali s originálními a nezkrácenými dialogy v němčině. Moc rád na tu roli vzpomínám i když mě ještě dnes ta próza občas budí ze spaní. Další velkou výzvou byl Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi krásné inscenaci Tomáše Ondřeje Pilaře.

Pak se mi poštěstilo zpívat sedláka Martina v Tvé inscenaci Dvořákova Šelmy sedláka, což mi přineslo širší nominaci na Cenu Thálie, čehož si moc vážím. V Plzni jsem si také splnil jeden ze snů asi každého českého basisty, když jsem vystoupil jako Smetanův Kecal v krásné klasické Prodané nevěstě Tomáše Ondřeje Pilaře. Měl jsem zde také možnost si zazpívat part svatého Ivana v koncertním provedení Dvořákova nádherného oratoria Svatá Ludmila.

Proč jsi se rozhodl jistotu plzeňského angažmá vyměnit za zpívání na tzv. „volné noze“?
Cítil jsem, že je čas se trochu posunout. Nikdy nepřestanu být plzeňskému divadlu vděčný za příležitosti, které mi poskytlo a za pomocnou ruku, kterou mi tamní ředitel Martin Otava podal, když mě během covidové pandemie (právě jsme čekali prvního syna) přijal do angažmá a tím mě a mé rodině dal jistotu práce a stálého příjmu. Postupem času jsem byl stále častěji zván ke spolupráci do Národního divadla, do toho se nám narodili další dva kloučci, a protože žijeme v Praze, bylo pro mě přirozeně příjemnější (zvlášť se třemi malými dětmi doma) mít práci “za rohem”, než dojíždět několikrát týdně do Plzně. Rozhodl jsem se proto odejít z angažmá a zůstat na volné noze. Nicméně s plzeňským divadlem spolupracuji jako host nadále a po letošní premiéře Čertovy stěny, kde zpívám Beneše, mě zde v této sezóně čeká ještě Ferrando ve Verdiho Trubadúrovi.

Na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2016 jsi získal hned několik cen. Proč je pro mladého pěvce důležité zúčastnit se takové pěvecké soutěže a co ti přinesla?
Myslím si, že u nás je právě Karlovarská soutěž jedinou podstatnou událostí, kde na sebe může mladý zpěvák upozornit a dostat se tak do povědomí české operní komunity. Ať se během soutěže umístí nebo ne, má možnost naráz v podstatě “předzpívat” celé řadě ředitelů divadel, šéfům operních souborů, dramaturgům, dirigentům a ostatním lidem, kteří mají v naší operní branži (nejen) nějaké slovo. Plus se tam může seznámit a dostat zpětnou vazbu od pěveckých legend jako jsou Peter Dvorský, Eva Randová, Gabriela Beňačková a dalších, kteří se tam coby porotci pravidelně objevují. Já sám jsem tam tehdy šel primárně s tímto záměrem a musím říct, že to jak jsem tehdy uspěl, jsem – slovy klasika – opravdu nečekal.

Tenkrát jsem se přihlásil poměrně na poslední chvíli, repertoár jsem sestavil na koleni a hlavně tak, aby odpovídal předepsaným propozicím. Moc jsem o tom nepřemýšlel a řekl si, že to zkrátka zkusím, no a ono to vyšlo. Získal jsem tak celou řadu kontaktů, které mi pak dříve či později pomohly nebo mě nějak posunuly. Určitě bych právě tuhle soutěž všem začínajícím pěvcům vřele doporučil. Za pokus to stojí a není co ztratit, ba naopak!

Velkou roli jsi také ztvárnil v Českých Budějovicích, kde jsi zpíval titulní roli v Boitově opeře Mefistofeles. Nebyl to pro tebe poněkud předčasný úkol?
Upřímně řečeno, když se na mě s touto nabídkou Tomáš Ondřej Pilař obrátil, zpočátku jsem se trochu bál, jestli to není ještě nad mé síly, ale čím víc jsem se tou rolí “prokousával”, byl jsem až překvapený, jak snadno se mi to zpívalo. Jak se říká, šlo mi to do krku samo.

S nastudováním Mefista mi pomohl skvělý hlasový kouč Národního divadla Mark Pinzow, se kterým už delší dobu spolupracuji a bez nějž bych to určitě nezvládl. Nakonec s odstupem času myslím, že to je moje zatím nejpovedenější role a nejlepší inscenace, kterou jsem zatím měl tu možnost dělat. Režie Tomáše Ondřeje byla pro mě – nebojím se říct – dokonalá. Přišel s detailně propracovaným konceptem, který mě osobně nadchl a nám zpěvákům dal dostatek volnosti a komfortu. Přišlo mi pak, že všichni, kdo se na této inscenaci podíleli, do toho dali všechno a tak vzniklo dílo, na které určitě nikdy nezapomenu. Právě tato inscenace mi pak přinesla druhou širší nominaci na Thálii.

V roce 2019 jsi debutoval v Národním divadle v Prokofjevově opeře Láska ke třem pomerančům a od té doby jsi jeho stálým hostem. Co všechno na scénách Národního divadla zpíváš?
V současné době účinkuji v Pucciniho La Bohème jako filosof Colline, ve Verdiho Aidě zpívám Egyptského krále, Baalova velekněze v Nabuccovi a Montana v Otellovi, dále Truffaldina ve Straussově Ariadně na Naxu a Velitele policie v Šostakovičově Lady Macbeth z Mcenského újezdu.

Měl jsi také příležitost zahrát si v Menzelově filmu Donšajni. Jaké bylo pro tebe setkání s touto legendou české filmové režie, a chtěl by ses ještě někdy do filmu vrátit?
Vzpomínám na to jako na krásnou životní epizodu. Setkat se a spolupracovat s filmovými legendami jako byl pan Menzel, pánové Hartl a Huba nebo paní Jirásková a Šafránková je nezapomenutelné. Během natáčení jsme si užili spoustu srandy a bylo velmi zajímavé si “přičuchnout” k jinému řemeslu než je opera. A kdyby náhodou přišla nějaká další nabídka k filmu, určitě bych se tomu nebránil, ale to by asi zase musela být nějaká role šitá na tělo. Činoherní herectví je přece jen úplně jiná disciplína a mně je dobře v divadle.

Co považuješ za svůj největší úspěch v tvé dosavadní pěvecké kariéře?
Kdybych měl vybrat jednu věc, tak to asi bude Dvořákova Armida v roce 2022 na mezinárodním operním festivalu v Irském Wexfordu s úžasnou Jennifer Davis v hlavní roli, kde jsem zpíval poustevníka Petra.

Máš nějaké vysněné role a můžeš prozradit, které to jsou?
Můj největší sen byl už od mých osmnácti právě Boitův Mefistofeles. Když jsem poprvé viděl záznam ze San Francisca se Samuelem Rameym, řekl jsem si: “To si jednou zazpívám!” – a to se mi už splnilo. Ale samozřejmě nebyl jediný. Další velký sen je pro mě Vodník a Kecal ve Zlaté kapličce, to je asi vysněná meta všech českých basistů. Za nějaký čas třeba ještě Verdiho Filip z Dona Carlose a pokud se budu dále dobře vyvíjet, tak bych si moc přál jednou dělat Wotana v celém Ringu Richarda Wagnera, nebo alespoň ve Valkýře, pak už bych zpívání mohl pověsit na hřebík…

No to jsou dost ambiciózní plány. Co tě čeká v nejbližší době?
Během prosince mám před sebou několik představení Bohémy ve Státní opeře v krásné inscenaci Ondřeje Havelky, na kterou srdečně zvu, a pak Vánoce s mojí úžasnou rodinou. Na jaře mě čeká premiéra Massenetova Werthera v Národním divadle, kde budu dělat Johanna a do Budějovického divadla se vrátím jako Doktor Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském. Pak už výše zmíněný Trubadůr v Plzni. A po prázdninách, protože Verdiho není nikdy dost, budu debutovat v Národním divadle v Brně rolí Ramfise v Aidě v režii Magdalény Švecové, na což se opravdu těším!

Můžeš také čtenářům Opery PLUS prozradit něco ze svého soukromí?
Měl jsem to štěstí, že jsem přes všechny svoje nedostatky ukecal nejúžasnější ženu na světě, aby si mě vzala, a to je můj největší úspěch. Bez ní, její podpory a zázemí, které mi dává, bych určitě nezpíval v opeře a živil se dál jako potulný jazzový muzikant, kterým jsem byl, když jsme se poznali. Spolu máme tři nádherné syny Matyáše, Tadeáše a Davida, kteří – ač neberou ohledy na to, že tatínek pracuje primárně večer a vstávají každý den velmi časně, jsou to nejlepší, co mě v životě potkalo. Žijeme na pražských Vinohradech a kromě rodiny mám ještě zálibu v dobrých doutnících, dýmkách a skotské whisky aneb jak říká moje žena: „Ještě ti chybí papuče (které tedy taky mám) a nebudou tě muset za ty dědky ani líčit.”
Děkuji Ti za rozhovor a přeji hodně úspěchů!