James Galway: Muž se zlatou flétnou slaví 85. narozeniny

Je oceňován nejen pro svou mimořádnou virtuozitu a schopnost mistrně propojit klasickou, lidovou a populární hudbu, ale také pro své showmanství a extravagantní styl. Jeho vystoupení se zlatou flétnou jsou dnes již legendární a právem mu vynesla přezdívku „Muž se zlatou flétnou.“ Zlatý nástroj později vyměnil za vzácný platinový.

James Galway se narodil 8. prosince 1939. Vyrůstal v hudebním prostředí – jeho matka, amatérská klavíristka, pracovala jako navíječka v přádelně lnu, zatímco jeho otec, byl až do konce druhé světové války zaměstnán v loděnicích Harland & Wolff a po válce strávil noční směny čištěním autobusů. Základy hry na flétnu předávali malému Jamesovi neformálně zejména členové jeho rodiny – dědeček, otec a strýček (hra na flétnu je v Irsku velmi rozšířena napříč celou společností). Mladší bratr George (1940–2020) hrál na klarinet, flétnu a saxofon a synovec Martin Galway je známý svou hudbou k počítačovým hrám Commodore 64.

Již jako malý chlapec vystupoval James Galway s mnoha místními kapelami. Sám přiznává, že místo důkladného cvičení techniky a stupnic dával přednost učení melodií, jako například Beethovenovu Una Paloma Blanca, nebo Haydnovy Serenády. Podle něj neexistuje žádná zázračná strategie, jak překonávat obtíže při hře – klíčem je jednoduše intenzivní a vytrvalé cvičení.

V jedenácti letech prokázal James Galway pozoruhodnou hudební všestrannost, když na irském národním mistrovství triumfoval ve všech třech kategoriích sólové hry na flétnu – juniorské, seniorské i otevřené pro veřejnost – a to během jediného dne.

Nejprve navštěvoval střední školu Mountcollyer Secondary Modern School v Belfastu. Ve čtrnácti letech však školu opustil a strávil dva roky jako učeň opraváře klavírů. Následně přesídlil do Londýna, aby pokračoval ve studiu flétny, nejprve na Royal College of Music, kde získal stipendium (studoval u Johna Francise) a poté na Guildhall School of Music and Drama u Geoffreyho Gilberta.

Krátce studoval na Pařížské konzervatoři u Gastona Crunella a zároveň soukromě u Marcela Moyseho, který byl všeobecně považován za jednoho z nejlepších flétnistů a pedagogů 20. století. Podle Galwaye měl právě Moyse na jeho život největší vliv, protože jej mnoho naučil. Jeho metody Galway dodnes pravidelně uplatňuje při cvičení, přičemž zároveň pracuje i s kompletní metodou Taffanel & Gaubert.

Během pobytu v Paříži také požádal o lekce slavného francouzského flétnistu Jeana-Pierra Rampala, který mu ochotně poskytl rady k jeho hře. Galway se však domníval, že je dostatečně zdatným flétnistou a výuku u Rampala nebo na konzervatoři nepotřebuje. Z Paříže odjel a nastoupil na své první místo flétnisty v orchestru Sadler’s Wells Opera v Londýně.

Jako orchestrální hráč poté strávil celých patnáct let. Kromě Sadler’s Wells Opera Company hrál také v Royal Opera House Orchestra a BBC Symphony Orchestra, poté byl jmenován prvním flétnistou Londýnského symfonického orchestru a následně Královského filharmonického orchestru. V roce 1969 získal Galway místo prvního flétnisty Berlínské filharmonie pod vedením Herberta von Karajana. V roce 1975 se ke Karajanovu zděšení Galway po jistých neshodách rozhodl odejít a věnovat se sólové kariéře.

Jako sólista si James Galway získal uznání díky své mimořádné technice, zpěvnému medovému tónu, hlubokému emočnímu projevu a ohromujícímu rozsahu. Ačkoli se zpočátku soustředil na klasický flétnový repertoár západní hudby, brzy se začal věnovat i transkripcím děl původně určených pro jiné nástroje. Mezi jeho nejvýznamnější nahrávky v tomto duchu patří Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho, přepsané z houslových koncertů na stejnojmenném albu z roku 1991, a Fantasia para un Gentilhombre Joaquína Rodriga, původně napsaná pro kytaru, na albu Meditations z roku 1998.

Galway dále rozšířil svůj repertoár o irskou tradiční hudbu, a to jak na pódiu, tak na nahrávkách Mezi nejvýznamnější patří In Ireland (1987), vytvořená ve spolupráci s populární irskou skupinou The Chieftains, která dosáhla 32. místa v britské hitparádě, a The Celtic Minstrel (1996). Jeho interpretace děl skladatelů konce 20. století, například Johna Corigliana, mu přinesly uznání kritiků, přičemž aktivně propagoval také současnou hudbu v klasické tradici. V roce 1999 vydal monumentální patnáctidiskovou kolekci flétnové hudby od baroka po konec 20. století s názvem 60 Years, 60 Flute Masterpieces.

Galway má na kontě obsáhlou diskografii čítající 98 CD, v nahrávání a vystupování pokračoval i v jednadvacátém století. Významně se podílel na soundtracku k filmové sérii Pán prstenů (2001–2003).

V roce 1990 jej Roger Waters pozval, aby vystoupil na koncertě The Wall – Live in Berlin, který se konal na Postupimském náměstí, kde zahrál písně Goodbye Blue Sky a Is There Anybody Out There? od Pink Floyd.

Galway hraje na flétny značky Nagahara a některé flétny Muramatsu. Fúze značek Conn-Selmer také vyrábí jeho vlastní řadu fléten s názvem Galway Spirit Flutes.

Několikrát byl nominován na cenu Grammy. V roce 2001 byl povýšen do rytířského stavu – čímž se stal prvním hráčem na dechové nástroje, který tuto poctu obdržel. Na udílení cen Classic Brit Awards v roce 2005 mu byla udělena cena Brit Award za mimořádný přínos hudbě. Dalším z mnoha ocenění pak byla cena Gramophone Award za celoživotní dílo (2014), která připomíná jeho „padesátileté působení v oblasti zpřístupňování klasické hudby nejširšímu publiku“.

Celkem byl třikrát ženatý – s první manželkou (Francouzkou), měl syna. S druhou ženou, dcerou významného švýcarského architekta, se přestěhoval do Lucernu ve Švýcarsku a měl s ní dvě dcerky (dvojčata) a syna. Po druhém rozvodu se přestěhoval do Meggenu, který leží nedaleko Lucernu, kde žije nyní se svou současnou manželkou (taktéž flétnistkou Jeanne Galwayovou).

V roce 1977 utrpěl při dopravní nehodě, kdy jej přejel rychle jedoucí motocykl, zlomeninu obou nohou a levé ruky. V prosinci 2009 si zlomil doma při pádu ze schodů levé zápěstí a pravou ruku.

Jako horlivý zastánce umění a filantropických aktivit tráví značnou část svého volného času podporou hudebního vzdělávání a předáváním svých znalostí a zkušeností mladším generacím hudebníků. Je prezidentem celosvětové charitativní organizace Flutewise, která podporuje mladé hráče na flétnu. V roce 2003 založil spolu s Julianem Lloydem Webberem, Evelyn Glennie a Michaelem Kamenem Konsorcium pro hudební vzdělávání, jehož cílem je vyvinout tlak na britskou vládu, aby zajistila lepší hudební vzdělávání ve školách. Tento úkol považuje za velmi osobní, neboť, jak sám poznamenává, kdyby se mu nedostalo hudebního vzdělání a neměl štěstí na skvělé školy a dobré učitele, nikdy by se nedostal tak daleko.

Je také patronem neziskové organizace Nystagmus Network, která pomáhá lidem trpícím nystagmem, oční vadou, jíž sám trpí. Nystagmus je porucha charakterizovaná neovladatelným rytmickým pohybem oční bulvy, často jde o průvodní jev některé z dalších očních vad – těžkých refrakčních poruch nebo tupozrakosti.

Mezi jeho současné pedagogické rezidence patří Royal Irish Academy Dublin (Irsko), The Royal College of Music London a The Birmingham Conservatoire (Velká Británie), a The Frost School of Music – University of Miami (USA), kde mu byl v květnu 2018 udělen čestný doktorát hudby.

V Praze vystoupil naposled v roce 1996 v rámci Pražského jara ve Španělském sále Pražského hradu.

Nedávno nabídl k prodeji své tři zlaté flétny, jejichž ceny se pohybují od 51 000 do 120 000 liber (v přepočtu jde od 1 544 833 do 3 634 902 korun). Tyto nástroje jsou vyrobeny z devíti-, čtrnácti- a osmnáctikarátového zlata a jsou zdobeny diamantovými inkrustacemi na dis klapce a korunkách hlavice (celkem 56 diamantů).