Mařatkův koktejl světových kultur byl výzvou pro posluchače i Plzeňskou filharmonii

Mařatkovo Luminarium: Etnická hudba v symfonickém pojetí

Kryštof Mařatka je více znám v zahraničí než v Čechách, za své kompozice již získal několik významných ocenění a na objednávku festivalu Pražské jaro napsal v loňském roce houslový koncert Svatyně – v hlubinách jeskynních maleb, inspirovaný pravěkým uměním. Ke kořenům hudebního umění a etnografické hudbě směruje i jeho Luminarium. Zhruba půlhodinovou skladbu charakterizuje podtitul „Mozaika dvaceti sedmi fragmentů World music“. Kryštof Mařatka ji zkomponoval pro svého tchána, významného francouzského klarinetistu a pedagoga Michela Lethieca v roce 2002, premiérována byla téhož roku na hudebním festivalu v Sully-sur-Loire, v Čechách zazněla v r. 2003 na Pražském jaru v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, s nímž dílo nastudoval a jeho provedení řídil Serge Baudo, sólový klarinetový part interpretoval opět Michel Lethiec. V roce 2006 za Luminarium získal Kryštof Mařatka Velkou cenu a Cenu publika na soutěži Alexandra Tansmana v polské Lodži.

„Mým záměrem byl vlastně pravý opak jednoty a vytříbenosti stylu, což jsou zásadní kritéria pro „západní“ umění. Nejlákavější byla pro mne myšlenka spojit „nespojitelné“ a vyloučit ze skladby co nejvíce vlastní individuální iniciativy, tedy vyzdvihnout a respektovat původní charakter a smysl daného hudebního fragmentu. Tato syntéza tak vytváří velmi kontrastní zvukový svět nesený klarinetem, který na své cestě „ozařuje“ mnohé tváře světa, odkud pochází i název skladby: Luminarium,“ uvádí v textu programu Kryštof Mařatka.

Spojit celý svět v hudební kompozici je myšlenka zajímavá, volba klarinetu jako pojítka rozličných hudebních kultur je vzhledem k jeho variabilitě a možnostem atraktivní. Mařatka před vlastním provedením koncertu seznámil publikum s charakterem díla a svým kompozičním záměrem. Bylo zřejmé, že jeho exaktně badatelský až technicistní přístup bude vyžadovat od posluchačů značnou dávku empatie a až ´nehudebního´ vnímání. Luminarium přináší v celkem devíti částech etnickou hudbu 27 zemí z pěti kontinentů. V každé části jsou zpracovány tři různé motivy z různých zemí, geograficky ani tematicky nesouvisející, např. v první části motivy Bua´ (Indonésie), rituál vycházejícího slunce; Kouchnaï (Uzbekistán), improvizace; Guègues (Albánie), pohřební nářky. V páté části pak tyto: Rdo-rje´jigs-byed dbang (Tibet), budhistická psalmodie; Doudka (Bělorusko), improvizace; Pane (Čechy), chorál. V jedné sekvenci se potkávají Papua-Nová Guinea s Arktidou a Iránem, v jiné Francie se Sýrií a Japonskem. Pro Evropana je etnická hudba národů Afriky, Asie, Austrálie a Oceánie zajímavá a atraktivní. Plně vyzní v autentickém prostředí a provedená na autentické hudební nástroje. Jakmile má však tento typ hudby v její prapůvodní podobě provést symfonický orchestr na koncertním pódiu, začíná produkce drhnout, a to i v případě redukovaného orchestru doplněného řadou netradičních bicích nástrojů, jako v Mařatkově instrumentaci.

Zvuková autenticita etnické hudby a její hranice v evropském orchestru

Kryštof Mařatka není první skladatel, kterého etnická a mimoevropská hudba zajímala a zajímá. Stačí připomenout, jak kongeniálně pracoval s hudbou starého Egypta Giuseppe Verdi v Aidě, kdy neváhal nechat vyrobit speciální staroegyptské trubky, tzv. ´aidovky´, aby dosáhl autenticity zvuku, nebo Giacomo Puccini s čínskými motivy v Turandot a japonskými v Madama Butterfly. Etnické hudební prvky tito komponisté sladili s evropskými v dokonalé symbióze, vznikl tak nový, originální celek, který oslovuje široké publikum po celém světě. Bylo to však možné jen proto, že příslušné “exotické” originály lze vyjádřit v rámci půltónové soustavy, na níž je evropská hudba postavena.

Kryštof Mařatka se v Luminariu snaží provést etnickou neevropskou hudbu v její prapůvodní, mnohdy ´přírodní´ podobě evropskými prostředky na evropském pódiu. A při takovém přístupu ztrácí etnická hudba svoji autenticitu, zbývají jen její “neevropské”, “nezápadní” disonantní zvuky, v nichž zachytit melodii je (logicky) nemožné a nemožná je tudíž i orientace ve skladbě. Po celou dobu je třeba vnímat jen navzájem si podobné disonance, jejichž vysoké tóny jsou místy svou intenzitou až velmi nepříjemné. Vstřebávat tuto půlhodinovou kompozici je i „při odložení veškerých předsudků“, k čemuž vybízí text v programu, extrémně náročné. Nemá-li posluchač detailně naposlouchánu etnickou hudbu všech národů světa, je nemožné charakterově odlišit Taiwan od Austrálie, Maroko od Chile a dokonce Čechy (!) od Turkmenistanu či Senegalu. Výjimkou je sedmá část, která slučuje židovský tanec Skutchna, moldavský Czardas a řecký tanec Sousta – ta byla působivým, posluchačsky uchopitelným, leč příliš krátkým osvěžením na tomto jinak vyčerpávajícím putování.

Nastudovat Luminarium není snadné, kompozice je interpretačně velmi náročná po technické a rytmické stránce, provedení však bylo ve velmi dobrých rukou. Orchestr a hudební nastudování Tomáše Braunera zaslouží vysoké ocenění, technické provedení skladby bylo precizní, Tomáš Brauner vedl filharmoniky v přesné souhře i odpovídající dynamice, dokonalá byla symbióza orchestru se sólistkou.

Virtuosní výkon na hraně technických možností

Anna Paulová patří mezi našimi klarinetisty ke špičce, má na svém kontě nespočet ocenění z tuzemských i zahraničních soutěží. Současnou hudbu hraje často. Je mimořádné, jak přistupovala k Luminariu, s jakým zápalem a pochopením je interpretovala, s jakou bravurou a samozřejmou lehkostí provedla velmi náročný part s kolísavými výškami tónů. Zvuk jejího klarinetu je krásný, plně vyrovnaný a oblý, a to i ve vysokých polohách. Pečlivá dynamika od jemných pianissim k záchvěvům forte dala jejím sólovým pasážím působivou plasticitu. Můžeme se jen těšit, že její umění budeme moci ocenit i v dalších, posluchačsky přístupnějších klarinetových dílech.

Rossiniho předehra zastíněná robustním pojetím a Pastorála bez nuance

Rossiniho předehra má sama o sobě zajímavé osudy, před ´Lazebníkem´ byla předehrou hned ke dvěma jeho jiným operám, Aurelian v Palmýře (1813) a Alžběta, královna anglická (1815). Skladatel, nacházející se v časové tísni, ji použil i po třetí ke své komedii o vtipném holiči ze Sevilly o rok později, 1816. A až tím jí zajistil nesmrtelnost a světovou proslulost. Předehra je ovšem oproti předchozím verzím pozměněná v instrumentálním obsazení i některých harmoniích. Opera je evergreenem světových jevišť spolehlivě plnícím hlediště i kasy divadel a jiskřivá, brilantní předehra se stala oblíbeným kusem koncertních pódií. 

Beethoven svoji Symfonii č. 6 F dur op 68, „Pastorální“ (původní název je Pastoral – Sinfonie aneb vzpomínka na život na venkově) komponoval současně se svou Symfonií č. 5 c moll op. 67 (přezdívané Osudová) a obě věnoval svým mecenášům knížeti Lobkowiczovi a hraběti Razumovskému. Svou premiéru měly za řízení autora 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce současně s jeho dalšími skladbami. Na rozdíl od dramatické páté je Pastorální symfonie jednou z mála Beethovenových orchestrálních skladeb, které mají programní charakter, i když skladatel sám píše, že se jedná „více o výraz pocitu než o malbu“. Ve velmi různorodém, plastickém celku znázorňuje hudebně ve druhé větě bublající potůček a zpěv ptáků, ve třetí radostné veselí venkovanů, bouři ve čtvrté a pastýřské zpěvy v páté. 

Provedení raně romantické Rossiniho předehry a klasicistní Beethovenovy symfonie měly na čtvrtečním koncertě společného jmenovatele – téměř neměnná, agogicky neproměnlivá tempa, která bránila rozvinutí zpěvnosti témat. Pochopení, které Tomáš Brauner měl pro extravagantní Mařatkovu kompozici, v přístupu k těmto dílům postrádal. Předehra k Lazebníkovi zněla pod jeho taktovkou málo vzdušně, někdy až robustně, což podtrhla i volba nikoliv originální verze pro mozartovský orchestr, nýbrž úpravy s přidaným pozounem a velkým bubnem, jehož dunění několikrát rušivě přehlušovalo Rossiniho perlivou hudbu. Plzeňští filharmonikové ovšem zaujali přesností hry a sólistickými výkony hráčů na dechové nástroje.

Pastorální symfonie překvapila svou strohostí výrazu, v jednotvárném hudebním proudu se její půvab vytratil. Tomáš Brauner dirigoval provedení bez drobných agogických změn, málo plasticky, dynamika oscilovala kolem pohodlného mezzoforte. Melodické hlasy nezněly dostatečně výrazné, ztrácely se jeden v druhém, a ačkoliv orchestr hrál technicky výborně a v sólech potvrdili stejně jako v Rossinim své vysoké kvality první hráči dřev a lesního rohu, provedení přineslo jen slabý odlesk Beethovenova díla.

Že Plzeňská filharmonie je orchestr vysokých kvalit nejen po technické stránce, o tom se publikum mohlo přesvědčit již mnohokrát. Nepochybně se to znovu potvrdí na jiných koncertech, které přinesou nejen přesně zahrané noty, ale také skutečnou hudbu. 

Beethovenova Pastorální & Brauner
čt 16. ledna 2025, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň

Program: 
Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský, předehra
Kryštof Mařatka: Luminarium. Koncert pro klarinet a orchestr
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur, op. 68 „Pastorální“

Účinkující:
Anna Paulová – klarinet
Plzeňská filharmonie
Tomáš Brauner – dirigent