Cherubiniho Médea v Národním divadle šokovala scénou plnou odpadků

Médea je významná postava antické mytologie, dcera kolchidského krále Aiéta, proslulá mocná kouzelnice. Do literatury se dostala především díky starořeckému básníku Euripidovi a je i oblíbeným tématem oper. Už v roce 1649 se v Benátkách hrála opera Il Giasone (Iáson) Francesca Cavalliho a příběh Médey a Iásona je zhudebňován prakticky dodnes. Náš Il divino Boemo Josef Mysliveček napsal Medeu v roce 1764 pro operní divadlo v Parmě, v díle Jiřího Antonína Bendy tvoří melodrama Medea významnou ukázku jeho dramatické tvorby.

Národní divadlo v Praze uvedlo 23. ledna 2025 na scéně Stavovského divadla premiéru opery Médea Luigiho Cherubiniho, dílo jen o několik let mladší, než je tato unikátní Nosticova scéna – originální možnost doteku historie.

Opera Médea byla do dnešní podoby upravena až po sto letech

Luigi Cherubini, rodilý Ital a naturalizovaný Francouz byl vůdčí osobností francouzského hudebního života. Kompoziční vzdělání měl od nejútlejšího dětství v rodné Florencii, v osmnácti už byl natolik známý, že mu velkovévoda toskánský Leopold I. udělil stipendium ke studiu u skladatele Giuseppa Sartiho, významného operního skladatele. Mladý Cherubini psal opery na objednávku nejenom v Itálii, též pro operní domy v Londýně, Německu, a hlavně v Paříži, kde se posléze usadil a zcela oddal francouzským požadavkům a vkusu. Žil v čase napoleonských turbulencí, nicméně jeho vysoké kulturní postavení mu udržely zejména nové opery, které jej zavedly i do Vídně. Tam se seznámil nejen s Josephem Haydnem, ale i Ludwigem van Beethovenem. Byl dokonce na premiéře jeho Fidelia v divadle Na Vídeňce v roce 1805.

Také v naší operní historii má specifické postavení. Jeho populární a veleúspěšnou operou Vodař (Les Deux journées ou Le Porteur d´eau – Dva dny čili nosič vody) byl 20. listopadu 1862 zahájen český operní provoz Prozatímního divadla v Praze.

Operu Médea napsal Cherubini v roce 1797 na text přítele, libretisty François-Benoît Hoffmana, prvně se dávala v Paříži v novém divadle zaměřeném na opery Théatre Feydeau 13. března 1797.

Původní francouzská verze opery měla mluvené dialogy, posléze převedené do recitativů. Zhotovil je německý skladatel a dirigent Franz Lachner pro uvedení ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1855. Italský překlad posléze zhotovil proslulý libretista Carlo Zangarini pro milánskou La Scalu k uvedení v prosinci 1909, a to právě z německé frankfurtské verze.

Médea je první opera, ve které se Cherubini odvrátil od opulentních hromadných scén k popisu niterního stavu postav, k vyjádření jejich psychologických vazeb a konfliktů. Tragická postava neměla v opeře nikdy předtím tak dominantní a výpovědně ucelené postavení na scéně, nikdy předtím tak kompletně neopanovala děj jako právě Cherubiniho Médea. Hlavní hrdinku skladatel prezentuje zcela po způsobu tragédií Jeana Racina z času vlády Krále slunce Ludvíka XIV.

Klasicistní tragédie zavedla základní požadavek tří jednot – jednotu děje, tedy přímočaré vedení zápletky v jedné hlavní dějové linii s jedním hlavním protagonistou; jednotu času, trvání děje omezeno na jeden den, čtyřiadvacet hodin a omezený prostor třeba za zdmi jednoho hradu; za třetí uvedení do děje in medias res, tedy zobrazení lidského osudu těsně před tragickým finále, které třeba rostlo léta předtím. Jde o dramatické zobrazení finále životní krize. Jde o styl vysoký, ušlechtilý, vyjádřený ve verších, hlavní postavy jsou princové, králové, vedlejší postavy sluhové a rádcové. Náměty nejlépe antické, tragické rozuzlení děje zasáhne celou rodinu. Tragická postava nejprve pociťuje dolor tedy bolest, která spouští děj, pak následuje furor neboli zběsilost, která ji vede k osamělosti a šílenosti, finální fáze je scelus nefas, neboli příšerné zločinné provinění. To vše právě Médeu charakterizuje.

Děj opery zobrazuje tragický závěr soužití Iásona a Médei

Děj opery zpracovává tragický závěr Euripidovy ságy o Argonautech, námořnících, se kterými Iáson doplul do Kolchidy žádat krále Aitéa o zlaté rouno. Ten mu je slíbil dát za podmínek záměrně nesplnitelných – Iáson musí zapřáhnout do chomoutu jeho kovového býka, zorat s ním pole boha války Aréa, zasít na ně dračí zuby a do večera pokosit dračí setbu. U otcova trůnu stála při této audienci kolchidská královská dcera Médea, rázem se do cizince zamilovala, Erós ji zasáhl šípem. Dala Iásonovi zázračnou mast, aby se stal nezranitelným a pak jej poučila, jak dostat do chomoutu kovové býky, jak zasít dračí zuby a pokosit dračí setbu. Z dračích zubů vyrostli totiž obří bojovníci, musel mezi ně vhodit ohromný kámen, aby je mohl pobít. Se zlatým rounem, aby je získali, museli přemoci i draka, poté Médea s Iásonem z Kolchidy prchli, usadili se v Korintu, kde mu Médea porodila dva syny.

Tříaktová Cherubiniho opera se odehrává na Korintu v předvečer svatby. Médea čelí manželově zradě, Iáson se chce oženit s Glauké, dcerou korintského krále Kreóna. Sledujeme Médeinu snahu o Iásonův návrat i rozhodování o pomstě, která kromě vraždy Glauké vyústí i ve vraždu dětí.

Cherubini vytvořil melodické idiomy velkého dramatického potenciálu, Médeino utrpení vyjadřují v plné pěvecké angažovanosti sopránu v jeho tessituře, v intervalových nárocích i dynamickém rozsahu celé vokální linky. Užívá široké spektrum prostředků, jak hudbu kloubit s dramatickou situací, dynamické kontrasty a nové orchestrální barvy v plné koherenci plynulého toku celého díla.

Operu tvoří trojice postav, Médea, Iáson a Glauké, děj dotváří Kreón, otec Glauké, její dvě služebnice a Neris, služebnice Médei. Všechny činy všech postav i jejich rozhodování se dějí zásahem bohů, ke kterým se po zákonu místa a času dovolávají takřka v každé větě. Vzývají nejen Amora a Hyména, bohy lásky, vzýván je též Zeus, Apollón a bohové Olympu, k pomstě pak Erínye (Furie).

Celé představení je zkrátka trapný bizár

Převést syté psychologické drama mytologické látky do dnešních dnů je běžná operní praxe současnosti. Nicméně německý štáb – režisér Roland Schwab, scénograf Paul Zoller a kostýmní výtvarnice Sabine Blickenstorfer uvedli tristně chabé představení bez nabídky přitažlivě ekvivalentního výkladu, bez lákavých scén a hereckého projevu, zkrátka nudu. Komorní scénu Stavovského divadla zabydleli komorní palácovou halou s několika schody a východem, pod ní je cosi jako suterén, podsklepení komnaty, prostor plný pytlů na odpadky, v němž postavy lezou po čtyřech, snad Médeino obydlí? Právě ty odpadkové pytle ji mají charakterizovat, s dvěma takovými vstoupí coby nezvaný host hned v prvním dějství doprostřed oslavy nadcházející svatby Glauké – „É forse qui che il vil sicuro sta? E qui che amor da gioie ai traditor?/ Sem se tedy ten bídák ukryl do bezpečí? Zde tedy láska oblažuje zrádce?“ Na otázku krále – „Il nome?/ Kdo jsi“ Odpoví výrazně: „Io? Médea!/ Já? Médea.“ S pytli se prodere holdující společností, odhodí je tam. Pak celé druhé dějství, s výstupy Médei s Kreónem o jejím vyhnání z Korintu i s Iásonem o možnosti spatřit ještě své děti, se odehrává v zdevastované hale, celý prostor je zanesený právě těmito černými odpadkovými pytli, celý prostor až po strop je zaneřáděný a potažený černým igelitem. V této odpudivé scéně se postavy obtížně pohybují, všechny dramaticky emotivně nabité árie a dueta strádají trapnou a nechutnou hrou uprostřed smetí, všelijaké odkopávání pytlů, tahání za rukáv, Médeiny pády na podlahu i dolů do odpadků. Navíc ten vynález podlaží a suterénu má i další operní defekt – chůze po dřevěné podlaze resonuje a s hlasitými kroky Cherubini jistě nepočítal. Ve třetím jednání černé pytle zůstávají jen v prostorách Médeiných, salon je v destrukci, skácená křesla, vypáčené dveře opřené o zeď, scéna fialového šera. Médea svůj vnitřní boj o formě pomsty prožívá či odreagovává mačkáním černých pytlů, do nich se klátí, pytle dá chlapcům na hlavy, když se rozhodne je zabít. Pro finále v ohni pokropí podlahu benzinem. Při finálních gradovaných momentech pomsty je Iáson na scéně s mohutnou atrapou uhořelé kostry Glauké v náručí, což paradoxně působí víc trapně než truchlivě. V úplném závěru pak vznáší Médea zezadu k Iásonovi svá prokletí… „Tu Glauce piangi sol, spietato! E i figli tuoi?…No, sospettar non puoi dove andra la vendeta!/ Ty bezcitný, jen si oplakávej tu svou Glauké! A co tvé děti? Na ně nemyslíš?“ A nad nimi v centru scény visí oběšení chlapci s velkým nápisem: „Tua culpa“. Cherubiniho Médea je antická tragédie bez katarze, ale musí být ztvárněna nudně odpudivým zpracováním? Celé představení je zkrátka trapný bizár.

Médea Světlana Aksenová, petrohradská rodačka, kariérně spjatá se švýcarským Theatre Basel nebyla žel trumfem představení. Na titulní roli její lahodný soprán nestačí, dosud nedozrála do možnosti vyzpívat všechny ty nuance citu a zloby, které se v převelice náročném partu neustále střídají. Ostatně po legendární Marii Callas, která pro naši dobu Cherubiniho Médeu objevila, je jen velmi úzká škála pěvkyň, které na roli dosáhnou. Iásona ztvárnil americký tenorista Evan LeRoy Johnson, zpívá ve všech prestižních domech Evropy, v Praze představil kvalitně stavěný zpěv bez oslnivosti, ostatně role je stavěna dramaticky a nikoli na virtuosní odiv. Král Kreón má důležité výstupy v ochraně Glauké a razantní a empatické jednání vůči Médee. Maďarský basbarytonista Marcell Bakonyi je Kreón intonačně přesný, však bez přitažlivě výrazného hlasového témbru. Glauké zpívá sopranistka Jana Sibera, sólistka Národního divadla, ve scéně se svými služkami otvírá operu. Ony ji utěšují, ať zažene strach (sopranistka Magdaléna Hebousse a mezzosopranistka Marie Svobodová, v Národním divadle debutantka). Glauké vzývá Amora, aby rozněcoval její smysly a láska Iásonova nechť přemůže Médeiny úklady, recitativ a průzračně emotivní árie dobře prezentovaly její kvalitní hlas. Jako nejvýraznější se v celém představení prezentovala islandská mezzosopranistka, sólistka Národního divadla Arnheidur Eiríksdóttir v roli Neris, Médeiny služebné. Jasným příslibem kariérního růstu přesvědčil nedávný absolvent HAMU, člen sboru Národního divadla Martin Potoma coby Velitel Královské stráže. Zklamání, s výjimkou prologu ke třetímu jednání, jež hřímá blesky a hrůzou, dal tentokrát orchestr. Pod taktovkou Roberta Jindry zněl, ač s bohatě exponovanými a kvalitně hranými dechovými nástroji, jak motorická drezúra bez orchestrální barevnosti a emočně kresebné dramatičnosti děje. Předpokládám, že to je nedostatek jen premiéry a reprízy vyzní naplno. Výstupy sboru, většinou mimo scénu z bočních loží, byly výborné.

Představení Médei dalo kromě zklamání též otázku, proč Národní divadlo opakovaně angažuje německé inscenátory, když nedávné evidentním nepochopením nevydařené představení Fibichovy Šárky dalo jasný signál, že tato směrovka do zahraničí nevede ke správnému cíli. Není lepší hledat doma?

Luigi Cherubini: Médea
Premiéra 23. ledna 2025, 19:00 hodin
Stavovské divadlo

Inscenační tým
Režie: Roland Schwab
Dramaturgie a překlad: Ondřej Hučín
Dirigent: Robert Jindra
Sbormistr: Pavel Vaněk
Scéna: Paul Zoller
Kostýmy: Sabine Blickenstorfer
Světelný design: Franck Evin

Obsazení
Médea: Světlana Aksenova
Giasone/ Iáson: Evan LeRoy Johnson
Creonte/Kreón: Marcell Bakonyi
Glauce/ Glauké: Jana Sibera
Neris: Arnheidur Eiríksdóttir
První služebná: Magdaléna Hebouse
Druhá služebná: Marie Svobodová
Velitel královské stráže: Martin Potoma
Děti: Matěj Homolka, Tobiáš Tuček

Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla