Vzdálený zvuk ve Státní opeře – Schrekerovi velmi vzdálený
Schreker začal své dílo, k němuž sám napsal i libreto, komponovat již začátkem roku 1903, ale v tvorbě postupoval pomalu, navíc zrazován od práce i mnohými známými včetně svého pedagoga Roberta Fuchse. Když Oskar Nedbal založil ve Vídni Tonkünstler Orchester a požádal Schrekera o novou skladbu pro své těleso, nabídl mu skladatel Nachtstück – mezihru ze třetího dějství své stále ještě nedokončené opery. Nedbal ji s velkým úspěchem uvedl v listopadu roku 1909. Schreker dílo dokončil a Der ferne Klang měl svoji světovou premiéru 18. srpna 1912 ve Frankfurtu nad Mohanem. Schreker se tím zařadil mezi hudební avantgardu počátku dvacátého století. Nástup nacismu ovšem jeho hudbu smetl z koncertních i divadelních pódií. Dílo uznávaného skladatele se dostalo na nacistickou listinu „zvrhlého umění“, protože jeho předkové z otcovy strany byly Židé. V Čechách Vzdálený zvuk uvedl poprvé Alexander Zemlinsky jako šéf opery Nového německého divadla (dnešní Státní opery) 1. května 1920.
Návrat Vzdáleného zvuku po sto letech na jeviště Státní opery byl připraven na duben 2021. Covidová pandemie však plány narušila, a tak se premiéra uskutečnila až nyní. Operu hudebně nastudoval a na premiéře dirigoval hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, inscenoval ji kompletně ruský umělecký tým svázaný s divadlem v Novosibirsku pod vedením činoherního a operního režiséra Timofeje Kuljabina.
Obsah opery a snad i hlavní pointa by se dala shrnout poměrně jednoduše – až do úmoru se honíme za chimérami, abychom nakonec poznali, že to, co jsme hledali, je doma, na vlastním prahu. A že láska je největším bohatstvím člověka v životě. Tuto myšlenku najdeme v celé řadě uměleckých děl zpracovanou v nejrůznějších podobách – s konci tragickými i optimistickými. U Schrekera jde hudební skladatel Fritz hledat do světa inspiraci, svůj „vzdálený zvuk“, o němž je přesvědčen, že ho naplní, proslaví. Kvůli němu opouští svoji lásku Grete, dceru státního úředníka Graumanna na penzi. Sice jí slíbí, že až onen zvuk najde, vrátí se, ale z Gretina života odchází. Dívce štěstí nepřeje – v souvislosti s dramatickou situací ve vlastní rodině, kdy ji otec – opilec po prohrané partii kuželek nutí ke sňatku s hospodským, pomýšlí na sebevraždu. Nakonec odchází se starou ženou, kuplířkou, a stává se luxusní kurtizánou. Po deseti letech najde Fritz Grete na jednom z ostrovů v Benátském zálivu v exkluzivním nevěstinci, obletovanou zámožnou pánskou klientelou. Je již bohatým a slavným skladatelem, ale svůj kýžený „vzdálený zvuk“ stále nenašel. Setkání ho zasáhne, uvědomí si, že Grete stále miluje, a nabízí jí sňatek. Když se dozví, že je prostitutkou, opustí ji znovu. A tak Grete odchází strávit noc, nebo i delší čas s bohatým hrabětem. Uplyne dalších pět let a koná se premiéra nové Fritzovy opery Harfa. Na premiéru přišla Grete, hrabě se jí už nabažil a ona se pod jménem Tini živí pouliční prostitucí. Fritzova premiéra propadla, skladatel sám je nemocný, nemá energii pro další tvorbu, ale náhle slyší nevysvětlitelné zvuky harfy. Za Fritzem přichází Grete, milenci se šťastně shledávají a přísahají si lásku. Když si padnou do náručí, Fritz slyší konečně zvuk, který hledal. Je však pozdě a on umírá.
Dílo samotné je velmi obsažné a velmi rozměrné, problematické je samotné libreto, které je zbytečně rozvleklé. A jak mnohomluvné je libreto, tak mnohomluvná je i hudba. Prakticky všemu – výstupům hlavních postav i jednotlivým scénám – by prospěly poměrně výrazné promyšlené škrty. Bylo by tak dosaženo žádoucího napětí a dramatického spádu, který toto provedení postrádalo. A totéž platí o Schrekerově hudbě – pozdně romantické, výborně instrumentované, v podstatě tonální, jen občasně vybočující do atonality – v níž kvalitní a sugestivní pasáže (nejen mezihra, ale například výstup v nevěstinci) jsou rozmělněny množstvím další hudby, která nemá divadelně žádoucí výrazovou sdělnost.
Hudební nastudování Karl-Heinz Steffense plastičnost a napětí hudebnímu toku nedodalo, výrazové diference v lyrických pasážích se hledaly obtížně. A tak, jakkoliv podal orchestr po technické stránce precizní a kultivovaný výkon, působil celek ve výsledku jako neúměrně dlouhý, až stereotypní. Především první dějství bylo v tomto směru takřka k nepřečkání.
Ani inscenační tým Schrekerově opeře mnoho neprospěl. Režisér Timofej Kuljabin vše posunul do současnosti, pozměnil charaktery postav a přepracoval děj, spolu s dramaturgem Iljou Kucharenkem provedl textové změny v libretu. Fritz je hned od počátku slavný profesor na konzervatoři se skladatelskými ambicemi, Grete je jeho chudá studentka a milenka. Už jen tímto zásahem je zcela anulován vývojový oblouk hlavní postavy. Režie mění časové odstupy jednotlivých dějství, část děje se dokonce odvíjí v určitých scénách a momentech retrospektivně a jakoby ve vzpomínkách Grete. Pěvkyně má tedy dvojnici, která za ni v jejích výstupech otvírá naprázdno ústa, zatímco skutečná pěvkyně stojí na jevišti oddělena stěnou. Tento režijní postup je nesmyslný, vše jen znepřehledňuje a snižuje i to napětí, které v už tak nepříliš dramatickém jevištním dění ještě je. Kuljabin místo toho, aby vyzdvihl klíčové momenty opery a přesvědčivě je inscenoval, snaží se násilně posunout dílo do roviny, která ve Schrekerově libretu vůbec není obsažena. Skutečně vypjatá scéna v nevěstinci, kdy Fritz poznává Grete, režisérovi doslova proklouzla mezi prsty prázdnou stylizací a až komicky naaranžovanými polonahými muži a ženami, kteří se rádoby smyslně vinou kolem Grete zabalené do zlata a rudého sametu, která svou dominanci dokazuje i dlouhou zlatou ozdobnou holí, již drží v ruce. Že by v ní Fritz na první pohled nepoznal nejvýznamnější z prostitutek, je zhola nemožné. A ve finále mění Kuljabin celé vyznění díla – milenci se nesmiřují, nepadají si do náručí. Ač Grete přichází za nemocným Fritzem, není na ní vidět prakticky žádné pohnutí. Promluví s ním, odejde a zavře mu doslova dveře před nosem. Fritz zůstává v prázdném pokoji sám a živý, tragické vyústění příběhu je zrušeno. K tomu si připočtěme většinou nepřesvědčivě vypracované herecké scény a povrchní ztvárnění postav – výsledkem je schematické, nepřehledné a rozvláčné jevištní dění. Ze šablonovitého pojetí se vymanil pouze představitel Fritze Aleš Briscein, v roli Herce Jiří Rajniš ml. a Jiří Hájek jako Fritzův přítel Rudolf.
Režie zasáhla i do hudební struktury díla, dva zásahy jsou zásadní. Na konec prvního dějství umístil Kuljabin část skladby 6 Stücke, op.6 Antona Weberna a slavnou mezihru Nachtstück přesunul na začátek třetího dějství.
Vše se děje na otáčivé scéně (Oleg Golovko) pojaté jako několik místností, jimiž postavy procházejí – je tu Fritzova pracovna, byt Gretiných rodičů, divadelní restaurace a luxusní benátský nevěstinec. Ačkoliv výstup, v němž Grete uvažuje o sebevraždě, se odehrává v lese, není na jevišti po přírodě ani vidu. Pěvkyně zpívá o měsíci a vodní hladině, v hudbě je obsažena tato charakteristika, ale dívka je mezi třemi stěnami. Fritz se během dlouhého časového rozpětí vzhledově ani výrazově nijak nemění, čímž dochází až k nechtěné komice. Ač Grete poměrně obšírně zpívá ve druhém dějství o jeho vousu, kvůli němuž ho zprvu nepoznala, Fritz je stejně hladce oholen, jako byl na začátku.
Celku chybí v režii, scéně i kostýmech (Vlada Pomirkovanaja) poetika, dramatičnost a přesvědčivost. Tuctové nasvícení scény (Taras Michalevskij) nic z toho neřeší.
Jako skladatel Fritz dostál Aleš Briscein plně nárokům své role. Nosným, zvučným tenorem obsáhl s potřebnou technickou jistotou part v celém jeho rozsahu, bylo mu dobře rozumět a dokázal být i herecky přesvědčivý. To se nedá říci o představitelce Grete sopranistce Světlaně Aksenové. Její hlas má sice potřebnou sílu, působil však matně. Pěvecky neměla svou velkou, defacto hlavní roli, dostatečně vypracovanou, často jí chyběla potřebná kantabilnost a vyrovnanost rejstříků. První dějství zpívala nízko. Ani herecky a výrazově neztvárnila přesvědčivě vývoj své postavy. Její Grete byla jen neurčitá, jakoby neuměle nahozená postava – nevýrazná, nedramatická.
Z dalších pěveckých výkonů je třeba vyzdvihnout Jiřího Rajniše ml. s jeho sytým, zvučným barytonem a přirozeným jevištním projevem. Jeho krátká scéna ve třetím dějství byla jednou z nejlepších za celý večer. Veronika Hajnová ztvárnila Gretinu matku (mluvená role), znělý hlas uplatnila až v krátké zpívané epizodě jako Číšnice. Jiří Hájek jako Fritzův přítel a lékař Rudolf zaujal přirozeností celkového projevu a vyrovnaností hlasu.
Ostatní pěvci nijak nevybočili z průměru. Daniel Scofield jako Gretin otec a posléze jako Hrabě působil navzdory dobrým hlasovým předpokladům celkově nevýrazně, jeho šlechtic postrádal žádoucí jiskru. Ivo Hrachovec podobně ztvárnil rovněž dvě role: Hostinského a Barona. Přesvědčivě nepůsobili ani představitelé menších rolí – ať to byla Zuzana Ballánová jako Mizzi, Tereza Štěpánková jako Mary, Lenka Pavlovič jako Milli nebo Alexander Laptěv jako 2. sborista. A pokud pěvci z průměru vybočili, tak ne směrem, který by byl na první scéně žádoucí. Daria Rositskaja jako Stará žena a v druhé roli jako Španělka tóny vyráží, její projev postrádal potřebnou vyrovnanost. Obsazení Václava Sibery do tenorové role Rytíře, který v benátském nevěstinci svou veselou písní rovněž soutěží o možnost strávit noc s Grete, je těžko pochopitelné. Jeho part má řadu vysokých tónů, které pěvec technicky nezvládá (ztvárnil i roli 1. sboristy). Miloš Horák jako Dr. Vigelius zpíval v ohlášené indispozici, na konci opery byl jeho zpěv sotva slyšitelný. Do výčtu postav patří ještě Podezřelé individuum v podání Jana M. Hájka a představitelka Gretina doubla muzikálová herečka Kristýna Štarhová. V inscenaci účinkuje i Balet Opery Národního divadla.
Světlým bodem byl po hudební stránce výkon Sboru Státní opery nastudovaný Adolfem Melicharem, který provedl své party precizně a na žádoucí úrovni.
Uvedení Schrekerova díla je z dramaturgického hlediska zajímavé, ale potřebovalo by nejen zásadní škrty a důslednou dramaturgickou úpravu, ale především zodpovědnou režii a kvalitní hudební provedení se všemi pěvci na žádoucí úrovni. Aleš Briscein takto rozsáhlý kus v této podobě rozhodně sám nezachrání. Kuljabin, tak jako řada dnešních nejen operních režisérů, nerespektuje při inscenování díla jeho obsah a autora. Zásahy do hudební struktury Vzdáleného zvuku vysvětluje tím, že Schrekerovo rozvržení neodpovídalo jeho, Kuljabinově, režijní koncepci. Diskutabilní je už režisérovo vyjádření k celé problematice v programu. „O lidech z minulosti nic nevím, nemůžu tedy na jevišti hodnověrně ztvárnit příběhy z jiných období. Jediní lidé, které znám a o kterých mohu vyprávět, jsou moji současníci,“ říká mimo jiné Kuljabin a vysvětluje tak nejen časový posun, který ovšem právě v tomto případě dílo nijak nedeformuje a nepoškozuje, ale i veškeré další režijní a dramaturgické úpravy. Jak je vidět, o Schrekera tu šlo až v druhé řadě. V té první stojí režisérova bezradnost.
Nová premiéra se tedy řadí po bok všem předchozím a vyvolává podobné otázky. Proč se vlastně uskutečnila? A opravdu si Národní divadlo nemůže dovolit kvalitnější inscenační tým a kvalitnější obsazení ve všech rolích? Tak snad příště…
Franz Schreker: Vzdálený zvuk (Der ferne Kland) – premiéra
20. března 2022, 19:00 hodin
Státní opera
Inscenační tým:
Hudební nastudování: Karl-Heinz Steffens
Režie: Timofej Kuljabin
Výprava: Oleg Golovko
Kostýmy: Vlada Pomirkovanaja
Světelný design: Taras Michalevskij
Dramaturgie: Ilja Kucharenko
Sbormistr: Adolf Melichar
Obsazení:
Grete – Světlana Aksenova
Grete Double – Kristýna Štarhová
Fritz – Aleš Briscein
Starý Graumann / Hrabě – Daniel Scofield
Stará Graumannová / Číšnice – Veronika Hajnová
Stará žena / Španělka – Daria Rositskaja
Hostinský / Baron – Ivo Hrachovec
Herec od šmíry – Jiří Rajniš ml.
Dr. Vigelius – Miloš Horák
Mizzi – Zuzana Ballánová
Mary – Tereza Štěpánková
Milli – Lenka Pavlovič
Rudolf – Jiří Hájek
Rytíř / 1. sborista – Václav Sibera
2. sborista – Alexander Laptěv
Podezřelé individuum – Jan M. Hájek
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
