Vzdálený zvuk ve Státní opeře – Schrekerovi velmi vzdálený

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V rámci projektu Musica non grata měla v neděli 20. března ve Státní opeře v Praze premiéru inscenace u nás takřka neznámé a dnes všeobecně málo hrané opery Franze Schrekera (1878–1934) Der ferne Klang – Vzdálený zvuk.

Franz Schreker: Vzdálený zvuk (Der ferne Kland); premiéra, 20. března 2022, Státní opera – Světlana Aksenova (Grete), Sbor SO (foto Zdeněk Sokol)
Franz Schreker: Vzdálený zvuk (Der ferne Kland); premiéra, 20. března 2022, Státní opera – Světlana Aksenova (Grete), Sbor SO (foto Zdeněk Sokol)

Schreker začal své dílo, k němuž sám napsal i libreto, komponovat již začátkem roku 1903, ale v tvorbě postupoval pomalu, navíc zrazován od práce i mnohými známými včetně svého pedagoga Roberta Fuchse. Když Oskar Nedbal založil ve Vídni Tonkünstler Orchester a požádal Schrekera o novou skladbu pro své těleso, nabídl mu skladatel Nachtstück – mezihru ze třetího dějství své stále ještě nedokončené opery. Nedbal ji s velkým úspěchem uvedl v listopadu roku 1909. Schreker dílo dokončil a Der ferne Klang měl svoji světovou premiéru 18. srpna 1912 ve Frankfurtu nad Mohanem. Schreker se tím zařadil mezi hudební avantgardu počátku dvacátého století. Nástup nacismu ovšem jeho hudbu smetl z koncertních i divadelních pódií. Dílo uznávaného skladatele se dostalo na nacistickou listinu „zvrhlého umění“, protože jeho předkové z otcovy strany byly Židé. V Čechách Vzdálený zvuk uvedl poprvé Alexander Zemlinsky jako šéf opery Nového německého divadla (dnešní Státní opery) 1. května 1920.

Návrat Vzdáleného zvuku po sto letech na jeviště Státní opery byl připraven na duben 2021. Covidová pandemie však plány narušila, a tak se premiéra uskutečnila až nyní. Operu hudebně nastudoval a na premiéře dirigoval hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, inscenoval ji kompletně ruský umělecký tým svázaný s divadlem v Novosibirsku pod vedením činoherního a operního režiséra Timofeje Kuljabina.

Obsah opery a snad i hlavní pointa by se dala shrnout poměrně jednoduše – až do úmoru se honíme za chimérami, abychom nakonec poznali, že to, co jsme hledali, je doma, na vlastním prahu. A že láska je největším bohatstvím člověka v životě. Tuto myšlenku najdeme v celé řadě uměleckých děl zpracovanou v nejrůznějších podobách – s konci tragickými i optimistickými. U Schrekera jde hudební skladatel Fritz hledat do světa inspiraci, svůj „vzdálený zvuk“, o němž je přesvědčen, že ho naplní, proslaví. Kvůli němu opouští svoji lásku Grete, dceru státního úředníka Graumanna na penzi. Sice jí slíbí, že až onen zvuk najde, vrátí se, ale z Gretina života odchází. Dívce štěstí nepřeje – v souvislosti s dramatickou situací ve vlastní rodině, kdy ji otec – opilec po prohrané partii kuželek nutí ke sňatku s hospodským, pomýšlí na sebevraždu. Nakonec odchází se starou ženou, kuplířkou, a stává se luxusní kurtizánou. Po deseti letech najde Fritz Grete na jednom z ostrovů v Benátském zálivu v exkluzivním nevěstinci, obletovanou zámožnou pánskou klientelou. Je již bohatým a slavným skladatelem, ale svůj kýžený „vzdálený zvuk“ stále nenašel. Setkání ho zasáhne, uvědomí si, že Grete stále miluje, a nabízí jí sňatek. Když se dozví, že je prostitutkou, opustí ji znovu. A tak Grete odchází strávit noc, nebo i delší čas s bohatým hrabětem. Uplyne dalších pět let a koná se premiéra nové Fritzovy opery Harfa. Na premiéru přišla Grete, hrabě se jí už nabažil a ona se pod jménem Tini živí pouliční prostitucí. Fritzova premiéra propadla, skladatel sám je nemocný, nemá energii pro další tvorbu, ale náhle slyší nevysvětlitelné zvuky harfy. Za Fritzem přichází Grete, milenci se šťastně shledávají a přísahají si lásku. Když si padnou do náručí, Fritz slyší konečně zvuk, který hledal. Je však pozdě a on umírá.

Franz Schreker: Vzdálený zvuk (Der ferne Kland); premiéra, 20. března 2022, Státní opera – Světlana Aksenova (Grete), Aleš Briscein (Fritz) (foto Zdeněk Sokol)
Franz Schreker: Vzdálený zvuk (Der ferne Kland); premiéra, 20. března 2022, Státní opera – Světlana Aksenova (Grete), Aleš Briscein (Fritz) (foto Zdeněk Sokol)

Dílo samotné je velmi obsažné a velmi rozměrné, problematické je samotné libreto, které je zbytečně rozvleklé. A jak mnohomluvné je libreto, tak mnohomluvná je i hudba. Prakticky všemu – výstupům hlavních postav i jednotlivým scénám – by prospěly poměrně výrazné promyšlené škrty. Bylo by tak dosaženo žádoucího napětí a dramatického spádu, který toto provedení postrádalo. A totéž platí o Schrekerově hudbě – pozdně romantické, výborně instrumentované, v podstatě tonální, jen občasně vybočující do atonality – v níž kvalitní a sugestivní pasáže (nejen mezihra, ale například výstup v nevěstinci) jsou rozmělněny množstvím další hudby, která nemá divadelně žádoucí výrazovou sdělnost.

Hudební nastudování Karl-Heinz Steffense plastičnost a napětí hudebnímu toku nedodalo, výrazové diference v lyrických pasážích se hledaly obtížně. A tak, jakkoliv podal orchestr po technické stránce precizní a kultivovaný výkon, působil celek ve výsledku jako neúměrně dlouhý, až stereotypní. Především první dějství bylo v tomto směru takřka k nepřečkání.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments