Čtyři řeky v Plzni: Čtyři zajímavé choreografie a žádný vodní tok

Jedním z důvodů, proč Plzeň titul před lety získala, byla nejen kvalita kulturní nabídky ve městě, ale i chystaná výstavba Nového divadla (zahájena 2012), které bylo otevřeno doslova v předvečer roku 2015, 1. září 2014. I to byl důvod, proč se tento slavnostní večer, prolog chystaných oslav, konal právě v Novém divadle. Publikum přivítal nejen ředitel DJKT Martin Otava a šéf baletu DJKT Jiří Pokorný, ale i primátor Plzně Roman Zarzycký a radní pro oblast kultury a památkové péče Eliška Bartáková, pod jejichž záštitami se akce konala. Výběr choreografů byl reprezentativní a logický. Upozornil na kvality plzeňského souboru nejen po taneční stránce, zároveň odkazem na zahraniční vazby akcentoval evropský rozměr někdejšího titulu. Dvě z choreografií byly postaveny přímo pro plzeňský slavnostní večer (Mami Mołoniewicz, Richard Ševčík), další dvě už svoji premiéru měly při jiné příležitosti. Všechny spojovalo takřka setrvalé příšeří na jevišti a skutečnost, že ani jedna nesouvisela tematicky s Plzní či jejími specifiky.

Večer otevřela dráždivě inspirativní choreografie Mami Mołoniewicz. Rodačka z japonského Miyagi je sólistkou baletu DJKT od roku 2017 a v choreografii se dosud věnovala kratším číslům pro Baletní inspirace či Balet Gala v DJKT. Vždy zaujaly neprvoplánovou originální symbolikou s inspirativní pointou. Nyní dostala příležitost k rozsáhlejšímu opusu a využila ji vrchovatou měrou. „Myslím si, že je zajímavé tvořit díla, která mají téma, název bez příběhu. Jeho význam pak může každý divák chápat podle toho, jak se na něj dívá on sám,“ řekla mi Mami Mołoniewicz loni v rozhovoru pro portál Opera PLUS. Její choreografie 夢幻? – Mugen? (Sny/Iluze) je přesně takovým dílem. „Sny jsou zvláštním výtvorem lidské představivosti, kde se může stát cokoliv a vy nad tím nemáte žádnou kontrolu. Mohou vám přinést pěkné představy nebo se proměnit v noční můry. Když otevřete oči, je po všem. Ale jste si jistí, co byl sen, co realita?“ Takovou charakteristiku přináší text programu. V choreografii Mami Mołoniewicz je ale mnohem víc. Je doslova spouštěčem divácké fantazie. Je nejednoznačná, napínavá a s tak překvapivou pointou, že je škoda prozrazovat podrobnosti. Rytmický doprovod jen s několika tónovými pasážemi (Mami Mołoniewicz – TAKAX) je v zásadě ilustrativní, ale vhodně souzní s tématem a i s neoklasických tanečním slovníkem choreografky je v nečekaném souladu. Vše podporuje dobře zvolená světelná koncepce Mami Mołoniewicz a kostýmy Lucie Lindové.

Mami Mołoniewicz pracuje s tancem na špičkách, přitom zcela nenásilně začleňuje i herecké a výrazové prvky. Své dílo člení na několik uzavřených částí. Na potemnělé jeviště přichází mladý muž s aktovkou a rudou růží, uléhá do prostého lůžka umístěného v zadní části jeviště. Usíná. A dostává se doslova do spárů svých snů. Ožívá v nich a s nimi, lůžko mizí, realita je už jinde. Náš snílek se střetává s nepřátelským temným mužem. Ten je jeho hlavní noční můrou a má mnoho pomocníků, útočící stíny, tanečníky a tanečnice v poloprůhledných černých trikotech však zaplaší bílá éterická dívka, náš snílek ji získává, ale znovu ztrácí. Na tvářích postav této nové „snové“ dimenze se objevují v závěru produkce bílé masky, mění se v jakési pitvorné anonymní přeludy a také hrdina má masku, v níž tančí svůj „snový“ závěrečný souboj s nepřítelem. Není důvod říkat, jak dopadl – stačí zmínit pár otázek, které vytanou na mysli po spuštění opony. Existuje naše druhé já? Co všechno ožívá v našich snech? Co z nás ožívá v našich snech? Čeho jsme schopni a kým vlastně jsme? V choreografii vystoupilo 19 účinkujících, tančili s technickou jistotou a silným zaujetím. Justin Rimke jako hlavní hrdina, „snílek“, potvrdil své vysoké kvality technické i výrazové, znepokojivě výmluvným kontrastem byl Matyás Sántha a dotek romantického „schumannovského“ snění vnesla na scénu Sara Antikainen jako ona dívka – prchavá představa? Iluze? Obraz toužebně očekávané skutečnosti? Mami Mołoniewicz přinesla na jeviště v duchu svého kréda název, ale s ním i příběhy. Mnoho příběhů. Je jen na nás, který z nich si vybereme.

S tvorbou bratří Bubeníčků se plzeňské publikum mohlo seznámit právě před deseti lety v rámci projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury, nyní se vrátil světově proslulý tanečník a choreograf Jiří Bubeníček se svojí smyslnou choreografií Bolero na slavnou hudbou Maurice Ravela. „Mé mistrovské dílo? Přirozeně Bolero. Škoda jen, že neobsahuje žádnou hudbu,“ říkal sám Ravel a dílo označoval jako „prosté cvičení instrumentace“. Toto „prosté cvičení instrumentace“ ožilo při své premiéře v listopadu 1928 v pařížské Národní opeře, kdy v choreografii Bronislavy Nižinské tančila Ida Rubinsteinová, sekundovalo jí tehdy dvacet tanečníků a Bolero si získalo takový úspěch, že je dnes jedním z nejčastěji uváděných děl. V Plzni bylo s velkým úspěchem provedeno v r. 2013 na scéně Velkého divadla společně s La Valse téhož autora v působivé choreografii Zdeňka Prokeše (jednalo se o inscenaci souboru opery, která přinesla rovněž koncertní provedení Carmina burana Carla Orffa).

Bolero se v minulosti stalo inspirací pro řadu choreografů, Jiří Bubeníček svoji verzi premiéroval v červenci 2023 v rámci Festivalu Krumlov. Je koncipována pro čtyři muže a jednu dívku. V Plzni ji provedli skvělí členové Semperoper Ballett. Bubeníček tancem nevyjadřuje ani tak vlastní hudební tok (není vždy v souladu s hudbou), ale jeho moderní choreografie, spíše výrazový tanec, vyjadřuje charakter hudby svým obsahem – je obrazem svádění, sexuality, milostného jiskření mezi mužem/muži a ženou. Je dramatický, působí až živočišně, a i díky velkému nasazení a charismatu tanečníků atraktivní. Tančí se na volném, potemnělém jevišti, v pozadí jen tři židličky, na něž tanečníci občas usedají. Muži jsou v černém, dívka ve fialových jednoduchých šatech, příšeří podkresluje občas fialovo červené nasvícení, ale prostor výrazněji nezjasní. Jenny Laudadio, Jón Vallejo, Joseph Gray, Kristóf Kovács, Juan Sebastián Valdez tančili s vervou, s výrazem, jejich precizní provedení působilo přirozeně a bezprostředně, do hlediště vnesli živelnou energii.

Richard Ševčík, již zkušený choreograf, který má na svém kontě jak kratší taneční čísla, tak hned několik úspěšných celovečerních baletů, otevřel druhou polovinu večera opusem Učeň, tanečním ztvárněním příběhu chlapce, který jako čarodějův učeň objevuje temné magické síly, ale musí se s nimi vyrovnat, aby zabránil zlu a mohla zvítězit láska. Příběh se objevuje v mnoha podobách v různých zemích světa, lužickosrbskou legendu o „teenagerovi“ Krabatovi z přelomu 17. a 18. století převyprávěl liberecký rodák Otfried Preußler v knize Čarodějův učeň z roku 1971. Ta se stala inspirací pro filmová ztvárnění (animovaný film Karla Zemana z r. 1977 je dnes již legendou), byla zdramatizována, stala se předlohou k muzikálu, opeře a také baletu. V Národním divadle v Praze měl premiéru Čarodějův učeň/Krabat v choreografii Jana Kodeta v únoru 2013. Richard Ševčík se Preußlerovým dílem jistě inspiroval, v programu však o Preußlerovi a jiných inspiračních zdrojích není ani zmínka. Ačkoliv se jedná o narativní balet, v programu chyběl byť jen stručný obsah, ačkoliv jsou zde uvedeny jmenovitě všechny postavy(!). Povšechné tři věty o „nekonečném boji dobra se zlem“ k plnému pochopení rozhodně nestačí.

Preußlerova kniha není jednoduchá dějově ani ideově – Krabata přivádějí nuzné podmínky (a sen) do Černého mlýna k tajemnému Mistrovi, zde je skupina dalších hochů, čarodějových učňů. Krabat se stává jedním z nich. Mistr podle smlouvy s ďáblem zůstane nesmrtelný, dokud nebude jeho učedník v magii lepší než on sám. Každý Nový rok se koná zkouška Mistra s jedním z tovaryšů, ti však vždy prohrávají, umírají a Mistr žije. Roky ubíhají, Krabat roste, chápe souvislosti a chce se mstít za smrt svých přátel. Chce se setkat a žít s dívkou z vesnice, jejíž zpěv zaslechl při Velikonocích. Tento křesťanský svět je protipólem temného světa „zlé“ magie, představuje lásku a dobro. Krabat však může opustit mlýn jen tehdy, porazí-li Mistra. Díky lásce oné dívky nakonec skutečně zvítězí, přemůže zlo a přátele pomstí. Preußlerova kniha není navzdory svým různým ztvárněním notoricky známá, a i kdyby byla, uvést alespoň stručný obsah děje narativního baletu je přece základní předpoklad pro komunikaci s publikem. Nehledě na fakt, že Ševčíkův děj není kopií toho Preußlerova. Pro diváka, který o Preußlerově Čarodějově učni nikdy neslyšel, je těžké se bez znalosti alespoň základních bodů v dění na jevišti orientovat, jakkoliv je Richard Ševčík ztvárnil po choreografické stránce přehledně a plně přesvědčivě.

Příběh rozehrává zdařile, umí dobře pracovat s jednotlivci i sborem, působivé výstupy na sebe plynule a logicky navazují, děj graduje. Výrazový tanec kombinuje Richard Ševčík s hereckými až pantomimickými prvky a po této stránce vytváří promyšlené, sugestivní a hororově děsivé divadlo. Taneční výkony jsou výtečné. Precizní byly sborové scény učedníků a působivé byly sólové výstupy kladoucí důraz na výraz a herectví. Luisa Isenring jako Mladý učeň plně vystihla podstatu své role stejně jako Marius Mathieu v roli Mistra čaroděje, démonicky působil Leonard Flohr jako Temný muž a přesvědčivá byla i Aneta Pašková jako Nejstarší učeň.

Problematická je však temnota jeviště a scénická podoba, která diváka doslova zahltí.  Richard Ševčík pracuje s řadou projekcí: v pozadí je vidět mlýn obložený kostmi, jehož dvě obří kola se neustále točí v neměnném rytmu; přibližuje se, ocitáme se uvnitř. Při občasném spuštění revuální opony přibývají nové a nové projekce, mísí se s těmi stávajícími, jeviště mění svůj tvar pomocí výsuvných stolů a v samém závěru využije poněkud neorganicky Ševčík i svůj oblíbený (a originální) světelný design. Každá ze složek je sama o sobě nosná a nápaditá, ale všechny dohromady se navzájem tříští. A místy se tříští i s pohybem tanečníků natolik, že jej doslova pohlcují. Pozornost diváka je kumulací scénických prostředků rozptýlena, navíc s tmavou scénou opticky splývají černě odění tanečníci. A tak se v tomto příšeří a v přehršli všech scénických prostředků místy ztrácí dějová linka. Jeviště je černé od začátku do konce, rozjasnění nepřichází, a tak se nedostavuje ani katarze. Jako by temnota pořád trvala. Zvukový doprovod z pera Jana Matáska lze jen s obtížemi nazvat hudbou – jeho podstatou jsou ruchy, šumy a zvuky, rozhodně ne vždy příjemné, k nim přistupuje několik rozložených akordů a pár dalších tónů. Nevadilo by to, ale tento zvukový celek postrádá potřebnou gradaci a je už po relativně krátké době posluchačsky značně vyčerpávající. V každém případě je však Ševčíkův hororový Učeň ucelenou dobře vystavěnou choreografií, sdělnou, s mnoha originálními nápady a postupy. A kdyby autor sjednotil výrazové prostředky, ubral část projekcí a přidal světla, byl by nejen působivým, ale skutečně strhujícím tanečním divadlem.

Svou choreografii na Sinfoniettu Leoše Janáčka představil Petr Zuska v dubnu loňského roku. Postavil ji pro Bohemia Balet u příležitosti Roku české hudby, v Plzni ji nastudoval s členy souboru baletu DJKT. Janáčkovi byla podnětem pro vznik Sinfonietty žádost Lidových novin, které skladatele poprosily, zda by pro list nenapsal malou zdravici k VIII. Všesokolskému sletu. Fanfáry, které Janáček pro tento účel složil, následně rozšířil do pětivěté skladby nazvané Vojenská sinfonietta; až později byl název zkrácen na Sinfonietta. Dílo v červnu 1926 premiérovala vojenská kapela společně s Českou filharmonií za řízení Václava Talicha. Stala se jednou z nejznámějších Janáčkových skladeb, nezapomenutelnou taneční podobu jí vtiskli především Jiří Kylián nebo Pavel Šmok. Připomeňme, že i díky Václavu Havlovi zaznívá na Pražském hradě jako symbol shozených okovů totality, symbol svobody a otevření se světu. Program přinesl k Zuskově Sinfoniettě tento text: „Sinfonietta je jednou z nejznámějších skladeb Leoše Janáčka. Je symbolickou oslavou české země, její přírody, jejího národa, její duše. Dnes, po téměř jednom století od její premiéry, kdy zažíváme prudkou eskalaci globalistických tendencí, které vedou celosvětově k relativizaci a utlumování národních povědomí, identit a kultur – tedy jakémusi umělému vymykání z kořenů, se tento opus stává až nebezpečně aktuálním. Svou hudbou bije na poplach a zároveň je i nejlepším lékem.“ Petr Zuska se politicky exponuje pod hlavičkou kontroverzní strany PRO Jindřicha Rajchla a jeho postoje jsou jasně čitelné i ze Sinfonietty. Zuskova choreografie silně hraje na národní strunu. Ale dlužno říci, že vkusně a působivě, je ovšem v tomto směru dosti přímočará.

Je koncipována pro čtyři páry a jednu tanečnici. Dívka se na scéně objevuje postupně v bílých, červených a modrých šatech – v národních barvách trikolóry, jako by vyzývala ostatní (oděni prostě v bílém; kostýmy vytvořil Pavel Knolle) k národnímu uvědomění. Bílý průzor v černém horizontu, snad příslib úniku z černých stěn uzavírajících jeviště, se v samotném závěru otevře, přinese více jasu a všichni už tančí pospolu držíce se za ramena. Zuskův originální taneční slovník jedinečně souzní s Janáčkovou hudbou v celku i detailech, vyjadřuje její specifika a finesy i drobnými pohyby. Zuska umí skvěle pracovat s prostorem, citlivě přivádí na scénu jednotlivce i páry, vše plyne zcela přirozeně. Je tu napětí, lyrika a také humor – vtipný je ve čtvrté větě odkaz na Pas de quatre z Labutího jezera v pánském provedení či na prvky lidového tance. V dokonalé souhře i výrazové jednotě tančili Jarmila Hruškociová, Mami Mołoniewicz, Afroditi Vasilakopoulou, Margarida Goncalves, Karel Audy, Gaëtan Pires, Justin Rimke a Richard Ševčík, ladností pohybu vtiskla eleganci svým sólovým výstupům Sara Antikainen. V zásadě lze tuto aktivistickou „národní“ choreografii vnímat jako výzvu k vlastenectví. Jaký podtext jí přiřkneme sami za sebe, už na Zuskovi a jeho názorech nezáleží.

Tančilo se na nahrávky, ovšem silně přezvučené, místy až na samé hranici snesitelnosti. To uškodilo vnímání tanečních výkonů především v Boleru a Sinfoniettě (interpreti těchto nahrávek v programu uvedeni nejsou), protože hudební složka ztratila svou plastičnost. A Matáskův doprovod k Učni by byl v nižší zvukové hladině také nepochybně snesitelnější.

Název večera Čtyři řeky měl symbolizovat unikátní polohu města, které leží na soutoku Radbuzy, Mže, Úhlavy a Úslavy, jak bylo mnohokrát připomenuto ve slavnostních projevech. Název však spojovala s obsahem večera jen číslovka, ani jedna z choreografií o řekách nebyla, ani jedna nebyla věnována Plzni. Z čistě uměleckého hlediska však přinesl večer čtyři velmi zajímavé choreografie, které byly zdrojem plnohodnotného zážitku. A potvrdily vysoký umělecký, technický a tvůrčí potenciál souboru baletu Divadla J. K. Tyla.

Mugen?
Hudba: Takax music
Choreografie: Mami Mołoniewicz
Tančí: Sara Antikainen, Justin Rimke, Mátyás Sántha, Afroditi Vasilakopoulou, Cynthia Brandan, Margarida Gonçalves, Shiori Nirasawa, Novella Petrucci, Isabel Örjansberg De La Cruz, Kanako Tamaki, Leonor de la Serna, Karel Roubíček, Giacomo Mori, Simone Carosso, Riccardo Gregolin, Pablo Dorado, Anton Troshchenko, Campbell Wilson, Go Minakami

Bolero
Hudba: Maurice Ravel
Choreografie: Jiří Bubeníček
Tančí: Jenny Laudadio, Jón Vallejo, Joseph Gray, Kristóf Kovács, Juan Sebastián Valdez (Semperoper Ballett)

Učeň
Hudba: Jan Matásek
Choreografie: Richard Ševčík
Tančí:
Krabat: Luisa Isenring
Mistr čaroděj: Marius Mathieu
Nejstarší učedník: Aneta Pašková
Temnota: Leonard Flohr
Učedníci: Maya Vought, Yaroslava Shevchenko, Fanny Westring, Michela Quartiero, Victoria Roemer, Alice Anderson, Leonor de la Serna, Kristýna Miškolciová / Mizuki Tanoue
Kosti, kluci: Karel Roubíček, Miroslav Suda

Sinfonietta
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Petr Zuska
Tančí: Sara Antikainen / Isabel Örjansberg De La Cruz, Jarmila Hruškociová / Victoria Roemer, Mami Mołoniewicz / Shiori Nirasawa, Afroditi Vasilakopoulou / Aneta Pašková, Margarida Gonçalves / Cynthia Brandan, Karel Audy / Simone Carosso, Gaëtan Pires / Riccardo Gregolin, Justin Rimke / Mátyás Sántha, Richard Ševčík / Karel Roubíček