In Our Hands: Proplést se mezi prsty a zmizet jako sen

Jelikož se jedná o inscenaci propojující široké spektrum žánrů (tanec, fyzické divadlo, akrobacii, parkour, živá hudba), sestává tvůrčí tým z českých umělců (či umělců žijících v České republice, jak je tomu v případě Cécile Da Costa), kteří se jednotlivým uměleckým spektrům profesionálně věnují a Darcy se společně s dramaturgyní Hanou Strejčkovou pokusili najít červenou nit splétající tyto odlišné světy dohromady.

Na počátku všeho byl pohyb, jemné máchnutí dlaní, které zavdalo vzniku člověka a jeho komunikace vedoucí až ke vzniku i zániku celých civilizací. In Our Hands nahlíží na ruce, jimž věnujeme povšimnutí snad jen tehdy, je-li s nimi cosi v nepořádku, coby zdroj moci a kreativní veličinu s nespočetnou škálou možností. Každý z performerů – individuálně, v duetech i skupinových choreografiích – dostává prostor předvést a pohybem zachytit, jak se sílou vlastních rukou dokáže naložit.

Od jednoduchých symbolických gest dlaní pohybový rejstřík pozvolna graduje k výraznějšímu zapojení rukou jako neoddělitelné části tvárné hmoty v podobě vlastního těla, kdy jedna mikro-performance střídá další. Plastičnost a hladkost během tance evokujícího rozvlněnou vodní hladinu střídají fyzicky náročné akce v podobě salt vzad na jednom místě, či stojky svaly obloženého akrobatického těla, jež s mírným třasem stále unesou dvě paže, i když se tělo více a více prohýbá do úhlu, při němž nastupuje úžas nad pružností páteře. Projevy spojené s uměním těla obohacuje další sféra tvořivosti rukou, a tou je živá hudba v podání Zhilee-Julie Goetzové, která celý kus vyšperkovává hrou na housle a využitím looperu, čímž vytváří magické ozvěny umocňující básnivost díla.

I přesto, že jde o mistry svých oborů, nejde o show individualit. Performeři se tak skrze doteky rukou střetávají, postupně se mezi sebou střídají a v nahodilém rozmístění v různých částech jeviště servírují publiku ukázku (ne)souladu svých uměleckých disciplín. V těchto výstupech lze vysledovat rozmanité formy komunikace – zatímco na jedné straně jeviště probíhá něžná párová akrobacie propojená s tancem, opodál parkourista (Matěj Srovnal) používá své údiv budící skoky k úprku a opětnému návratu ke své tvůrčí partnerce. Vjemů a podob komunikace se na člověka valí tolik, že nezbývá než jen očima těkat z jedné části na druhou a nechat se unášet přehršlí nápadů a obrazem napínání hranic možností lidského těla, jejichž katalyzátorem jsou právě ruce.

Podle židovského učení v Talmudu gesta ukrývají paměť lidstva a jejich síla je v rámci inscenace umocněna propojením v kolektivních choreografiích. Gesta jednotlivců se jako kapky vody pozvolna přelévají a slévají, pružná těla se pojí v jednolitou masu, aby se vzápětí mohla zase rozpojit a synchronními pohyby jednotně vytvářet obrazy zachycující abstraktní pojmy jako úctu, vývoj či sounáležitost. Umělci například po jednom přecházejí po scéně, jíž dominuje několik různě velkých kvádrových konstrukcí směřujících k obrovské porcelánové váze coby pomyslnému piedestalu. (Scénografii Marka Cpina definuje série různě velkých mobilních kvádrů, které se v průběhu inscenace přesouvají dle potřeby umělců.) Kromě obrazu nezastavitelného evolučního vývoje a schopnosti člověka tvořit a uctívat tvořené si o pár výjevů později jednotliví aktéři sestaví lidský piedestal z vlastních těl, na jehož vrcholku medituje člověk jako pán veškerenstva s onou vázou v pozadí, zastupující neustálou přítomnost našich kulturních kořenů.

Kulturní dědictví představuje další výrazné téma inscenace, které je v díle zachyceno formou jeho proměny. Z porcelánové vázy reprezentující křehký a nestálý odkaz kultur minulosti se pozvolna stává věčný a zdařilý digitální 3D obraz promítaný na jeden z kvádrů. Technologie tak představují novou kulturní paměť, která disponuje schopností uchovat artefakty před nepřízní času a další krok vynalézavosti lidského pokolení.

Projekce zprvu fungují jako doplňková kulisa tvořící vizuální podkres jednotlivých výstupů, záhy je nahradí přenos. Performeři totiž s kamerou v ruce vyběhnou z jeviště do hlediště a zamíří kamsi do útrob divadla – velká performerská honička může začít. Na malém kvádru na scéně má publikum možnost sledovat předtočenou akční sekvenci (ale tak přesvědčivě narežírovanou, že působí jako živé vysílání), v níž se jednotliví aktéři vzájemně ztrácejí, znovu nacházejí, vytvářejí živé obrazy a zanechávají za sebou tajemné zákulisí Nové scény, přičemž tímto záznamem mimo jiné vytvářejí poslední kulturní artefakt, vzpomínku na prostory, které již v dohledné době pohltí kompletní rekonstrukce. Symbolickým vytažením kabelu ze zásuvky se všichni jako mávnutím kouzelného proutku octnou zpátky na jevišti. Extatická a pozvolna gradující hudba Martina Hůly, která dodala inscenaci i jiný než pouze poetický nádech, utichá.

Scénická báseň o paměti lidstva a jeho rukou se pozvolna chýlí k procitnutí, a tak se ještě jednou navracíme k veršům proneseným křivkami těla v podobě jednoho z nejkrásnějších duetů v podání Jindřicha Panského s Cécile Da Costa. Costa propletená s Panským v over-size svršku hladkými pohyby připomínajícími sypající se písek zachycují křehkost tance a s odlehčenou akrobacií při decentním svícení vytvářejí nádherný obraz intimity. Krásno inscenace pak podtrhne finální tanec stínů, v němž se performeři za mléčně bílou stěnou kvádrů pozvolna rozpouští v pouhé odrazy sebe sama, než splynou s tmou a zmizí jako sen.

Ocitli jsme se v mozaice fantaskních a impresionistických obrazů evokujících pocity a nálady s pohledem na noblesu těla, ruce ve spojení s pamětí lidstva, která sice hladce plyne, ale ne a ne zapadnout dohromady. Jednotlivé výstupy fungují jako na sobě nezávislé obrazy, avšak jako celek působí dílo nekoherentně a neposkytuje přílišnou oporu, která by interpretaci usnadnila. Nelze však tomuto mezinárodnímu projektu upřít, že i když člověk neporozumí dokonale, přistoupíme-li k němu jako k proudu vědomí, pak funguje skvěle a zanechá na duši otisk krásného snu.

In Our Hands
Režie a choreografie: Darcy Grant
Dramaturgie: Hana Strejčková
Hudba: Martin Hůla
Scéna a kostýmmy: Marek Cpin
Světelný design: Martin Špetlík
AV design: Erik Bartoš
Kamera: Dominik Žižka
Účinkující: Cécile Da Costa, Julie Goetzová, Vanda Hejnová, Eliška Hulínská, Toman Equilibre, Jindřich Panský, Matyáš Ramba, Matěj Srovnal
Premiéra: 12. prosince 2024, Laterna magika Národní divadlo