Vladimír Franz 65: Zachytit prchavé – Hudba, která se vpíjí do ticha

Formát koncertu je specifický doplňujícím rozhovorem s autory. V případě Vladimíra Franze byla díky jeho umělecké vícedomé konstituci cennou složkou večera, která, a nebývá to tak vždy, inspirativně a otevřeně komentovala autorův celkový přístup k tvorbě, motivaci i „obsah“ konkrétních děl. To mají posluchači rádi a Vladimír Franz má své publikum. Koncert byl doplněn v úvodu Smyčcovým kvartetem č. 2 z r. 1980 Franzova učitele Vladimíra Sommera.

Vladimír Sommer byl i mým učitelem a vedoucím diplomové práce. Vladimír Franz byl jeho žákem v kompozici neformálně, ale komponoval od dětství, soustavněji od doby studií na Právnické fakultě. Kdo znal Vladimíra Sommera osobně, znal jeho kompoziční perfekcionismus a zároveň i introvertnost, takže pokud připustil soukromého studenta, musel si všimnout talentu, který má u Franze základ v obecnější schopnosti vyciťovat ve všech smyslových formách tvar, energetická jádra, tahy a uzly i adekvátnost a transfer výrazových prostředků. Odtud i jeho způsobilost pro scénickou hudbu (v soupisu 171 kusů) a schopnost přitažlivě slovně vyjádřit svůj záměr. Posluchač/divák nepochybuje o jeho autenticitě i vzhledem k tomu, že vidí, jak hudbu, nejen tu svoji, prožívá.

Vladimír Sommer upoutal pozornost nejen české veřejnosti existenciální Vokální symfonií premiérovanou Václavem Neumannem s Orchestrem FOK v r. 1963. Dodnes si pamatuji, jak mnou pozdější provedení otřáslo, a často si vzpomenu na zhudebnění verše italského básníka Cesare Paveseho „Přijde smrt a bude mít tvé oči“ s hudebním důrazem na „TVÉ“., které působí jako memento pro vědomý život.

Smyčcový kvartet č. 2 v provedení Barbory a Mileny Kolářové (housle), Michala Sedláčka (viola) a Lukáše Pospíšila (violoncello) zaznělo po delší době. Na partituře dostupné v Českém hudebním fondu nebo Českém rozhlase je uveden rok vzniku 1980, i když se uvádějí někdy i data pozdější, což možná souvisí se Sommerovou snahou skladby revidovat. Nahrávka je dostupná na YouTube nebo prodejně Supraphonu s Panochovým kvartetem z r. 1996 (Bonton Music).

Kvartet je věnován Sommerově matce, se kterou měl díky životním okolnostem živý vztah. I když skladatel využívá tradiční postupy – sonátovou formu, polyfonní sazbu, rozšířenou tonalitu, tak celá kompozice rozhodně není formalistní nebo tradicionalistická. Cítíme a identifikujeme z ní výrazový záměr. První věta Allegro v sonátové formě působí neklidně, začíná nezvykle sestupným tématem s otázkou, jako by každá snaha o jasnou tezi nebo klid byla okamžitě narušena nějakými Erínyemi. Zároveň se vše rozvíjí a je „v pozadí“ sceleno.

Vzpomněla jsem si na Sommerovy rozbory, jeho zálibu v rozvíjející se variaci, patrnější u Brahmse, méně viditelné u Janáčka. To, co se jeví jako narušované a rozdělené ve skutečnosti těží z jednotného základu. Druhá věta Adagio mesto začíná tichým niterným sólem, přidružují se postupně další nástroje do melancholické polyfonie. V provedení vyniká krásné legato a kultivovaný zpěvný zvuk, který zesiluje. Z přediva vystupují postupně jednotlivé nástroje. Zvuk získal plasticitu. Proud se krásně ztišuje a sestupuje od vysokého zvuku houslí, zastavuje se. Celá druhá věta je (do)jemná a citlivá i v podání souboru na tomto koncertu.

Třetí věta Allegro začíná jakýmsi vzmachem a dovětkem. Jako by se obracel pohyb první věty, ale ten sestupný motiv první věty se variačně vrací. Je to jakási parafráze skočné, ale každý poskok je zhatěn. Uvnitř se exponuje valčíková reminiscence. Zvuk je zastřený jemný, glissanda a triviální přiznávky odkazují jako by k idylické vzpomínce, která je opět narušována sestupným motivem, chaotickým „bzučením v hlavě“. Končí znovu sestupným motivem. Závěrečné Lento je passacagliou začínající tichým sólem. Soubor dbá na kultivovaný legatový zvuk s potřebnou přesnou souhrou. Zajímavý je náhlý dynamický zlom, který je okamžitě ztišen a ukolíbán do harmonického závěru s odlehčujícím pizzicatem, které působí jako smířlivý úsměv.

Barbora Kolářová je aktuálně koncertní mistryní Karlovarského symfonického orchestru a Prague Philharmonia, uměleckou ředitelkou festivalu v Lake George ve státě New York. Milena Kolářová je studentkou HAMU, působí mj. v České filharmonii. Violista Michal Sedláček je koncertním mistrem orchestru Státní opery. Violoncellista Lukáš Pospíšil je od r. 1992 koncertním mistrem Prague Philharmonia. Pokud se nejedná o stabilní kvartetní obsazení, pak je úctyhodné nacvičit skladbu v potřebné souhře a zvukovém souladu, který je v kvartetu náročné dosáhnout.

V následujícím rozhovoru Vladimír Franz vzpomněl své oblíbené autory – Petra Ebena, Svatopluka Havelku, Jana Klusáka a své první zkušenosti s hudbou. Navazovala skladba Rex tremendae majestatis/Král hrůzné vznešenosti pro smyčcový orchestr a zvukový pás z r. 2022. Skladbu premiérovala na objednávku Opera Diversa. Podle vyjádření autora už ve skladbě Tractatus pacis/Mírový traktát na slova zmíněného dokumentu Jiřího z Poděbrad provedený Ars Brunensis sborem a capella zařadil na konec skladby obraz předznamenávající tušenou apokalypsu (končí po jakémsi sborovém křiku „miserere nobis“).

Rex tremendae majestatis je apokryfem, jakýmsi „obrazem o stavu současného světa“, jak říká autor, otázkou umělce, co by se stalo, kdyby se „někde za kopcem“ objevil druhý příchod Krista v roli Soudce. Charakter skladby i autorský komentář interpretují tuto dramatickou situaci v duchu reflexe současné rozmlžené hranice mezi reálným a virtuálním včetně otázky, co je vlastně „reálné“ a také kritiky dnes běžné povrchní roztříštěnosti vědomostí. Podle autora by reakce kolísaly mezi zvědavostí, nejistotou a úzkostí, postupující do ze strachu narůstající vzájemné agrese. Skladatel napsal: “…opět zjevení. Tentokráte mizí, odchází. Snad s tímhle opravdu nechce mít nic společného. Snad… Leč… nemizí! Ač neviditelné, nepostižitelné, je náhle rozpuštěno mezi všemi a do všech (sic!)… Zní úvodní připomínka Posledního soudu. Je však ticho. Zastavený čas. Klid před bouří…A Poslední soud? Ve dvou závěrečných tónech. S urputnou akcelerací… náhle, s rychlostí velkého třesku!“

Skladba začíná čtyřtónovým motivem „Posledního soudu“, poté následovalo violové sólo, ze kterého se odvíjí další materiál skladby. Expozice skladby má pracovní název „Slzavé údolí“. Zvukový obraz smyčcového souboru v podání smyčcové sekce Prague Philharmonia pod vedením Kryštofa Kosky střídá nejisté plochy s uspořádanými, po gradaci jako by odkapával čas, glissanda, ozve se rána. Zvuková stopa nebyla záměrně předem vysvětlena. Zní jako zvuky apokalyptických trub, kterých se znejistěné lidstvo teprve skutečně (pozdě) leká, ozývá se nesrozumitelný strašlivý hlas jakoby vysloveného zaklínání pozpátku (?). Může znamenat rozpad materiální reality, bortící se „matrix“, těžko říct při jediném poslechu. V každém případě je to projev Franzova smyslu pro divadelnost a svodnou představivost, která kombinuje, i nezvykle, různé prostředky za účelem dosažení určitého výrazu. Obě náročné skladby před přestávkou mají úspěch. Nejen pro svůj charakter, ale i schopnost skladatele sdílet svoji vizi a ochotně provést dílem, což určitě pomohlo i souboru věc adekvátně nastudovat a vyjádřit.

Světová premiéra „melodramu“ Kámen a bolest, o tvorbě, aneb cesta z bezčasí a beztvarosti zazněla v provedení dvou hlasů, jejichž zástupce si vybral autor. Do role tvůrce-sochaře Jiřího Černého, do role alter-aga Evu Salzmannovou. Smyčcové kvarteto interpretovali Barbora Kolářová a Kateřina Krejčová (housle), Michal Sedláček (viola) a Judita Škodová (violoncello). Na lesní roh hrála Adéla Psohlavcová, na klavír Daniel Wiesner, na bicí Pavel Rehberger a Vit Rafael Matyska. Dirigoval Kryštof Koska, v současnosti ještě student pražské HAMU (působí především jako hornista Orchestru Národního divadla v Praze, v České filharmonii a Prague Philharmonia). Autorem libreta je Vilém Hakl, který našel inspiraci v románu Karla Schulze Kámen a bolest. Tento barokně obrazným jazykem psaný příběh ze života Michelangela byl tedy nejen oblíbenou knihou Vladimíra Franze, ale mnohých z nás včetně mne. Libretista ovšem fragmentárně čerpal i z textů Dostojevského, Bloka, Felliniho, Bambuška. Není to příliš podstatné, protože Vladimír Franz přetavil zdroje do symbolu tvůrčího zápasu. Mužský hlas je tvůrcem-sochařem. V Prologu jsou představeny jednotlivé slovní a nástrojové symboly a leitmotivy: „tvorba“ – housle, „kámen“ – lesní roh, „bolest“ – violoncello, „tma“ – bicí… s návaznosti jedenácti částí sdružených do čtyř celků. První celek vytváří dojem dramatizace a rychlého nalezení, ale v druhé části se proces komplikuje s obrazem jakého si tvůrčího scherzózního šílenství s navracející se symbolickou opicí, fugou – během o život. Třetí část je pomalá s obrazem vzkříšení Lazara „z nicoty“, tak jako se rodí dílo „z nicoty.“ Zvuk se ztišuje a ženský hlas přechází do zpěvu, poslední část s finále představuje určité uvědomění a prosvětlení do „výbuchu energie“ a E dur „provrtaného tónem B“ v horně, který představuje jakýsi „paprsek světla.“ Tolik vyslovený záměr autora.

Provedení bohužel postrádalo potřebnou zvukovou a realizační kvalitu. Hlasy byly amplifikovány a herci většinu skladby (kromě obrazu Lazara) dramaticky křičeli. Hlasy tak zněly alikvotně velmi zkresleně a nepříjemně, herecké zpívání Evy Salzmannové také nevyznělo. Dramatického efektu by se dosáhlo, alespoň občas, kde to síla zvuku souboru dovolila, i dramatickým pološeptem, zkrátka větší plasticita přednesu by prospěla. Vzpomněla jsem si např. na provedení Máchova Máje (který má skladatel v oblibě) Rudolfem Hrušínským, který jej přednášel civilně, protože samotný text nepotřebuje ještě stále podtrhávat exaltovaným přednesem. Tady jsem to viděla podobně, když odhlédnu od zvukové nevyváženosti, která se týkala i souboru, protože instrumentace také zněla „odhaleně“ a děravě. Možná to bylo jen krátkým časem pro nastudování, akustickým prostředím nepříznivým pro volbu instrumentace, nebo částečně i tím, že se autor hodně soustředil na symboliku a samotné téma, které je pro něj osobním: „Když kážou o konci světa, vezmi dláto a tvoř!“, které se, zatím, v této verzi nepodařilo úplně dotáhnout. Může to být ovšem jen můj dojem, díky střízlivějšímu nastavení.

Večer uzavřelo Pražské divertimento pro smyčce z r. 2016. Také toto dílo vzniklo na objednávku, tentokrát Pražského komorního orchestru. Vladimír Franz vysvětlil, že vycházel z užitného charakteru žánru, ale vsadil do něj pro něj typický osten, který se týká osobního smutku z ničení barokních zahrad v Praze, ve kterých si jako dítě hrál. Skladba je čtyřvětá. Skladatel upozornil publikum, že v první větě pracuje s klasicistními idiomy, fragmenty stylového slovníku, které vzájemně, jako v kubismu propojuje, pootáčí a vytváří tak z věty jakési permanentní provedení. Připomnělo mi to právě i přístup V. Sommera, který také zužitkovával osobitě to, co mnozí už měli za vyčerpané prostředky s respektem k tomu, co už udělali jiní, odlišný úhel pohledu na tvorbu od do sebe často zahleděné moderny.

Menuet je tak trochu bizarní. Autor jej charakterizuje jako „tanec stínů“. V prvním triu je zajímavé užití zlomů perspektivy „zdaleka-zblízka“ (tj. užití prostředků spíše z filmu), ve druhém se objevuje hospodská odrhovačka, třetí trio odkazuje k větě první i následné. Zajímavé je střídání „dirty“ zvuku s čistým zpěvným melosem. Air – třetí věta přednáší v sólových houslích čistou legátovou melodii, která je přerušena tremolem violoncella, jakousi hrozbou, zvuk se fragmentuje. Autor zakomponoval i obraz „poštěkávání vlastního psa Ondřeje…“ Air je, podobně jako u Sommera, přerušován vnějšími fragmenty. Závěrečné Rondo přináší různé momenty, tektonický kontrast, toccatové téma v kombinaci s tečkovanou sestupnou chromatikou, které má připomenout klemzer. Přichází hudební sumarizace, v závěru se připomíná žánr Divertimenta projasněním do C dur. Ač se tedy jedná o zábavný hudební žánr, je kompozičně osobitě promyšlen. Z tohoto pohledu se mi nezdálo, že by se vše podařilo souboru plasticky v detailech vtělit. Celkově se ovšem tento opět poměrně dlouhý, více než tříhodinový koncert, odvíjel ve velmi inspirativní a živé atmosféře i díky přemýšlivé a citlivé osobnosti Vladimíra Franze.

Prague Philarmonia, Cyklus soudobé hudby S
17. března 2025, 19:00 hodin
Švandovo divadlo, Velký sál, Praha

Program:
Vladimír Sommer: Smyčcový kvartet č. 2 (1980, Barbora Kolářová, Milena Kolářová – housle, Michal Sedláček – viola, Lukáš Pospíšil – violoncello)
Vladimír Franz: Rex tremendae majestatis pro smyčce a zvukovou stopu (2023, Prague Philharmonia, smyčcová sekce)
Vladimír Franz: Kámen a bolest (O tvorbě, aneb z bezčasí a beztvarosti) pro dva hlasy, smyčcový kvartet, lesní roh, bicí a klavír (2025), světová premiéra (Eva Salzmannová, Jiří Černý – hlasy, Barbora Kolářová, Kateřina Krejčová, Michal Sedláček, Judita Škodová – smyčcový kvartet, Adéla Psohlavcová – lesní roh, Pavel Rehberger a Vít Rafael Matyska – bicí, Daniel Wiesner – klavír, Kryštof Koska-dirigent)
Vladimír Franz: Pražské divertimento pro smyčce (2016, Prague Philahrmonia: smyčcová sekce, dirigent Kryštof Koska)