Intuitivní pozorování tance v galerii pod taktovkou SE.S.Ty

Režisérem a choreografem této kapitoly, této události nazvané A Fancy, byl hostující Alban Richard, ale nepochybně šlo o spolupráci nedirektivní a umělci do ní vložili mnoho ze sebe, ať už šlo o to, jak se vztahují k umění a světu, nebo o jejich přirozené tělesné jazyky. Zároveň ještě pracoval se skupinou performerů neprofesionálů, ale s hlubokým zájmem o taneční umění a jeho možnosti, kteří se stali nedílnou součástí celé série menších událostí, z nichž byla A Fancy spletena. V centru pozornosti bylo baroko – barokní malba, socha, hudba i architektura – a především jeden jeho rys, související s výtvarným uměním, a to záhyb. A také hudební fantazie jako improvizační prvek (o kterém by toho asi věděl víc třeba takový Marek Štryncl než já).

Přibližně hodinu a půl trvající procházka po stanovištích odkryla širokou paletu přístupů k onomu prvotnímu zdroji, tak různorodou, že tím spíš jsem si jistá osobním vkladem všech zúčastněných, i když měli umělecké vedení a pracovali v rámci předem daných pohybových partitur. „Jak praktikovat výstavu, jak ji obývat? Jak našimi těly procházejí přízračná těla uměleckých děl?“ Pokud toto byla výchozí otázka, pak nejsnáze se na ni hledá pohybová odpověď právě mezi uměleckými díly. A mezi nimi také putování začalo, v prvním ze sálů, jemuž vévodí obraz Petra Paula Rubense Umučení sv. Tomáše.

Z přehrávače se pomalu line odborný popis díla, hlavní performerka tohoto zastavení Hana Polanská působí jako docela civilní průvodkyně či kurátorka: opakuje výklad jen s nepatrným zpožděním, se zdánlivým zaujetím pro rozbor díla, prozatím s civilním fyzickým projevem, ale to už se přidává v repetici a s posunem další nahrávka téhož textu. Princip vrstvení je zřejmý – jazyk se postupně stane nesrozumitelným, čím více vrstev je přes sebe položeno, tím plošší je i amplituda zvukových vln, dynamika. Tanec vstoupí do ženského těla se čtvrtou vrstvou: s ostrými úhly v rukou i rychle se měnícími směry, izolacemi, stále s hlasem, který si dere cestu skrz šum překrývajících se ploch. Ale věty se ztrácí a zkracují jen v sousloví. Můžeme si všimnout, že trajektorie v prostoru, sekvence, gesta se pravidelně opakují, tedy choreografie je přesně fixovaná. Tělo v kleku, odtlačující neviditelný prostor, náznak spirály, figura v tenzi. Tak jako postavy na obrazech: jsou to postavy s pateticky napřaženýma rukama, ve stejném napětí a vzepětí, které od nich právě přijalo tančící tělo. Izolace aplikované zprvu na trup či paže jako celek se rozpadají do menších, zkracují se intervaly mezi nimi, jako by se pohyblivá socha hroutila. Co jsme viděli? Deformaci slova a jeho významu, pohyb pramenící z exprese obrazů a soch kolem nás. Ale byl to jen jeden z mnoha principů použitých v tomto kaleidoskopu.

Deformace, absentující dílo a aktivismus
Na nádvoří paláce čekají diváky Katarína Brestovanská a Viktor Černický se sérií tanečních výstupů na hudbu Henryho Purcella. Jako dvě oživlé sochy pracují také s principem pohybových, tělesných izolací, s ostrostí úhlů, ale také s hledáním rovnováhy. Kontrakce zhroucením a pak vypuštění energie v letu ptáka, vyosení pánve. V druhé variaci začíná nenápadná deformace hudby, a spolu s ní i obraz zhroucení a zkroucení těla, místo rukou pařáty. Třetí část s tanečním rytmem pracuje s pohybem stále deformovaným, ale podivně plynulým. Performeři se posléze uchylují do nejvzdálenějších rohů dvorany, jako kdyby měli splynout se samotnou architekturou. Pohyb je zastavovaný, mimo centrum, při zemi i na zemi, těla se ztratila v prostoru. Performeři se až v závěru dostanou do přímého kontaktu, působí spíše jako dvě zvířata ve volné přírodě. Nahrávku překrývá druhá vrstva s Billie Jean, asi proto, abychom si uvědomovali, že propast staletí nemusí nic znamenat a stejný pohybový materiál může reagovat na jakoukoliv hudbu. Pohyb však „jde“ i proti hudbě. Baroko je konfrontováno s pohybovým slovníkem, který nasál zvrácenost přešlapů moderního světa a vrací ji divákovi obrácenou naruby, současný tanec má ve znaku rozervanost doby, která je roztříštěná jako těla na bojištích… a stal se univerzálním znakovým kódem. Podle mě nadužívaným, ale to je jiná písnička. Pokud jde o druhé zastavení, neopomenula bych onen kontrast mezi obrovskou rozlohou nádvoří a prázdného prostoru a dvou performujících těl, která se v něm ztrácení. Barokní pohled na nicotnost lidské existence, snad?

A přichází aktivistická vložka. Teda až za chvíli… Kostel sv. Benedikta ve Fortně je vyzdoben papírovými holubicemi a nábožnými vzkazy, to je zřejmě součástí galerijních aktivit. Přicházejí do něj ale čtyři performeři z řad laiků se zlatými standardami, další vystoupali na chór, odkud zní do ticha zimou prosyceného prostoru jejich hlasité oddechování, jediný rytmus a hudba té chvíle. Zní jako vítr a jeho poryvy, choreograf diriguje. Napřahují ruce v gestech připomínajících výjevy z obrazů nebo soch, trochu mi to připomnělo, když jednou svoje tanečníky stavěla na Zelené Hoře choreografka Beatrice Massin do pozic z obrazů svatých, byli také rozestavěni na ochozu. Zde však zazní z hrdel tichá melodie, rezonující za sevřenými rty, a hlas ze záznamu hovoří o oltářním obrazu jakéhosi malířského mistra. Je to reminiscence prvního stanoviště a znovu se ještě vrátí. Zatím však přichází nová skupina performerů s transparenty – s nápisy logicky aktivistickými (Future is art), s poetickými názvy zde absentujících obrazů (Odpočívající zajíc), nebo výmluvně prázdnými. Za halasného skandování „More art!“, „Ať žije umění!“ nebo „Art is life!“ a podezřívavých pohledů turistů a návštěvníků se skupina i se svými diváky v závěsu přesouvá do dvora Šternberského paláce, aby happening korunovali během okolo sochy.

Závěrečné spočinutí
Vzhůru do světa Alegorie Země / Alegory of Earth, pohybové instalace v prázdných sálech paláce. Provází nás zvuk cella a v části místností také smyčka hlasu třetího výkladu, který tentokrát přibližuje historii samotného paláce. Procházíme komnatami mezi kusy zmuchlané zlaté termoizolační folie. Zlato je důležitý atribut, ale z jeho formy mrazí. Nejprve se zdá, že jde jen o výtvarnou instalaci v prostoru, ale pak upoutá pozornost několik dlouho stojících postav. Nejsou to návštěvníci, ale opět laičtí performeři, kteří se změnili v … sochy? Spíš v duchy prostoru vystupující z jeho vlastní minulosti (a zpola ztracených fresek). Tváří do zdí, rohů nebo oken, jako mimo prostor a čas. Někdy se pomalu vzájemně halí do zlata a mění formaci. Možná ztvárňují nás, návštěvníky galerií, co s tímhle usilovným soustředěním zkoumají stěny výstavních sálů. Jak bychom asi vypadali, kdyby na stěnách nevisela žádná umělecká díla? Živé skulptury doprovází popisky, jako kdyby šlo o skutečná výtvarná díla. Absentující artefakt je jedním z motivů, který celou událost spojuje, stejně tak jako „hra“ na skutečnou prohlídku.

Závěrečná fáze patří uklidňujícím výjevům, které upomínají na malířská zátiší. Karatína Brestovanská odpočívá v hlavním předsálí na kříži vyznačeném zlatou folií, v šikmých paprscích slunce dopadajících na zem vysokými okny. Několik knih, skleněných lahviček od limonády, pár hroznů vína – připraveno k zachycení na plátno. Ale malíř široko daleko nikde. Vedle tři performerky se pohybují za tichého zvuku houslí, v prostoru tvoří jistojistě sousoší: jemnost spočinutí, zapomnění, klid, pieta. V hlavním sále, kde se konávají hudební koncerty, to zní jako elektroakustický sound, na zemi na černé netkané látce další tři performeři improvizují, manipulují jemně sebou, zaměřeni na gesto a impulz doteku ruky a prstů, introspektivně ponořeni do sebe a do svého společenství, pohledem sledují své ruce a tvoří sochu jeden z druhého. Tím se trochu vrací úvodní princip přejímání pohybového vzorce z výtvarného stylu, ale jen částečně. Zde ve Šternberském paláci performeři s diváky nekomunikují, nekomentují umění ani neinterpretují konkrétní díla. Pokud měli pro svá pomalá meditativní sóla nějaké vzory, tak je s návštěvníky nesdílejí.

Kaleidoskop přístupů a závěrečná poznámka
Vznikl tu skutečně kaleidoskop odlišných přístupů a inspirací, na různých úrovních: inspirace principy slohu, vnější podobou děl i jejich vnitřním napětím, zároveň také byla každá z částí formována a určována prostorem. Pracovalo se s perspektivou i s tak nepopsatelně efemérní kvalitou, jako je atmosféra a paměť místa. Barokním reminiscencím se vymyká aktivistická vložka, ta zřejmě vznikla z osobní potřeby. A pak jsou tu ty motivy nebo aspekty, které vyvstávají až z pohledu na celek: několikanásobné užití mluveného slova ze záznamu, které zastupuje neviditelného či nepřítomného průvodce, nebo použití nápisu, který zastupuje neviditelný či nepřítomný exponát. Experiment s pohybovým jazykem, který buď čerpá z plasticity barokních těl, nebo se proti nim vymezuje, nasává jejich extázi uzavřenou v zastaveném pohybu, nebo ji rozlamuje na kousíčky. A divák-návštěvník to všechno může vnímat a hledat, nebo se jen spokojit s tím, že zažívá neobvyklé události na neobvyklých místech, protože to, co se tu děje především, je narušení pravidel a zažitých pořádků, konvencí výstavního prostoru.

Alban Richard, jak dí materiály od týmu SE.S.Ty, skrze své vize „přivádí baroko opět k životu“. Já bych spíš řekla, že k němu skrze baroko přicházejí vize, kterým dává podobu současných živých těl. Myslím, že přivádět baroko opět k životu není nutné. Baroko v sobě má život nebo přinejmenším jeho ozvěnu a každý trochu vnímavý návštěvník či divák tu neporazitelnou živost musí vnímat. V baroku není nic statického, nic bezemočního, naopak. Ovšem, že socha a plátno se nehýbe a že hudbu musí rozezvučet nástroj, ale pokud to bereme jako metaforu, tak baroko je plné života, jako snad žádný jiný sloh a směr. Nekonečné záhyby a spirály v architektuře, dramatické pózy a exaltované výrazy postav na obrazech, těla v pohybu a rozmachu, extázích, vytrženích zachycená v sochách, to vše je život strnulý v maximálním výtrysku energie, a právě proto, že je v něm zobrazována stále nějaká emoce, vzrušení a figury v průběhu pohybu, jsou to procesy, ne ukončené pózy. Baroko není třeba přivádět k životu. Kdybychom měli v sobě tolik života, kolik ho mají tato umělecká díla, tak bychom si ještě mohli gratulovat…

Tanec v galerii: A Fancy
Artistic director/choreograf: Alban Richard
Kurátorská spolupráce: Andrea Steckerová
Performují: choreografové*ky Hana Polanská, Viktor Černický, Katarína Brestovanská spolu s lidmi z pražských komunit
Koncept cyklu: Marie Kinsky
Manažer projektu: Martin Maryška
Produkce SE.S.TA: Eva Dryjová
Poděkování: Kateřina Pazderová (produkce NGP), Hana Říhová (Fortna), Petr Soukup, Šárka Sklenářová, Petr Tichý

Z procházky v sobotu 14. 4. v 17:00 hodin.