Don Quijote v Brně – španělsky okořeněný a brilantně zatančený

Různých verzí na motivy Cervantesova románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha bylo od poloviny 18. století uvedeno v Evropě více. Vždy se jednalo o práce významných osobností baletního světa, jako byli Hilverding, Noverre, Didelot, Milon nebo Taglioni. Tato díla starých mistrů se nám však nedochovala. Tím zásadním titulem, ze kterého vychází většina současných nastudování je Don Quijote choreografa 19. století, Francouze Maria Petipy, a rakouského hudebního skladatele Ludwiga Minkuse, který měl premiéru v r. 1869 ve Velkém divadle v Moskvě a o dva roky později v Petrohradě. Petipovu verzi později upravil Alexandr Gorský a přidal propracovanější sborové scény. Ve 20. století se už Don Quijote začal hrát po celém světě a přinesl i dvě ikonická nastudování: Rudolfa Nurejeva ve Vídni (1966) a Paříži (1981) a Michaila Baryšnikova v New Yorku (1978).

Na brněnskou scénu uvádí svého Quijota jedna z nejvýznamnějších osobností současného baletního světa, umělecký šéf baletu pařížské Opery Španěl José Carlos Martínez. Jeho verze měla premiéru v roce 2015 v Madridu pro tamní soubor Compania Nacional de Danza. Martínez se nechal inspirovat všemi verzemi, ve kterých sám tančil – Nurejevem, Baryšnikovem, Gorským i Petipou. Balet ze španělského prostředí je tedy v rukou hispánského tvůrce, plný temperamentu, barev, jiskřivé atmosféry a typických gest. Libreto vychází z epizody druhého dílu Cervantesova románu s názvem Gamachova svatba. Vypráví příběh holiče Basila a Kitri, kteří se milují i přes odpor hostinského Lorenza, který má s dcerou jiné plány. Titulní role Dona Quijota je postavou spíše mimovanou, zosobňující romantický a idealizovaný svět. Balet jako takový je v podstatě divertissementovou exhibicí s lehce načrtnutým příběhem a eklektickou odlehčenou hudbou Ludwiga Minkuse. Hlavní devizou tohoto kusu je její technická náročnost. I v současné době se Donem Quijotem pyšní velké světové ansámbly.

Španělská autentičnost a temperament
José Martínez ve své verzi respektuje minulost a tradici, ale snaží se dílo přiblížit dnešnímu publiku. Oproti tradičním verzím vynechal scénu v taverně, a naopak prohloubil postavy Dona Quijota a Dulciney, kterým přidal ve druhém jednání zasněný poetický duet zdůrazňující Quijotovo hledání ideální lásky. Před třetím dějstvím boří Martínez pomyslnou čtvrtou stěnu mezi hledištěm a jevištěm a nechá tanečníky přijít přímo mezi diváky a rozdávat pozvánky na svatbu. Nejzásadnější změna spočívá v uvedení pravého španělského Bolera a Fandanga ve finální svatební scéně. Ve většině pozdně romantických baletů se inscenovaly tzv. charakterní tance, které měly zobrazovat lidové prostředí, na špičkách za využití pouze akademické techniky a specifičnost prostředí byla vytvořena hlavně kostýmem či náznakem postoje nebo gesta. V tomto případě pozval Martínez ku prospěchu věci skvělou pedagožku a sólistku ze souboru slavného Antonia Gadeze, Mayte Chico. Ta dodala závěrečnému balábile očekávaný španělský temperament a typickou „chuť a vůni“.

Originální výpravu k brněnské verzi Martínezova Dona Quijota vytvořil španělský výtvarník Iñaki Cobos Guerrero. Inspirací se mu stal skutečný španělský region La Mancha charakteristický větrnými mlýny, které se objevují na úvodní oponě i v případě pohybujícího se mlýna, se kterým se utká Don Quijote. Ten byl bohužel ve svém pohybu po jevišti trochu hlučný a narušoval tak zklidněnou atmosféru před Quijotovým snem. První dějství se odehrává ve vesnici, jejíž hliněné stavby určují zemitou barevnost a texturu scény. Obraz to byl malebný, jen ubíral tanečníkům dostatečný prostor. Když se zde potkaly početné sbory i ostatní sólisté, neměl tanec dostatečný vzduch pro svůj rozlet.

Naopak výrazný kontrast přinesl Quijotův sen. Tady vytvořil Guerrera abstraktní scénu plnou hvězd a kouzelný svět Dryád připomínal jejich rej. Kostýmní koncepce důsledně sleduje povahu jednotlivých prostředí a postav. Každý člen souboru má svůj jedinečný kostým v poněkud tlumenějších barvách. O to více vyniknou červení toreadoři s růžovo – žlutými muletami a všemi barvami hýřící karikatura šlechtického nápadníka Gamache, který v podání João Gomese podtrhuje komickou stránku příběhu. Nedílnou součástí výtvarného pojetí jsou i všudypřítomné španělské atributy. Vedle barevných mulet se objevují velké šátky s třásněmi, tamburíny, vějíře, kastaněty i hřebeny.

Radost z tance, vytříbená technika a vyrovnanost celého souboru
Brněnská premiéra Dona Quijota se stala skutečným svátkem tance. Hlavním předpokladem pro uvádění tohoto baletu by měl být fakt, že soubor má „nabito“ kvalitními interprety s výbornou technikou a zároveň komediálním herectvím. Na první uvedení byli přizváni dva výjimeční hosté z Holandského národního baletu Anna Tsygankova a Giorgi Potskhishvili. Původem ruská tanečnice Tsygankova je už zkušenou balerínou s perfektní akademickou technikou. Je lehká, ostrá, briová s elegantním pohybem paží. Její hlavní doménou jsou brilantní grand jeté a neuvěřitelně dlouhé balanční výdrže na špičce nohy. Jako divák máte pocit, že takto samozřejmě může stát v arabesce řadu minut, a ještě si s vámi i popovídá. Jako Kitri musí však mít i bohatství osobního šarmu a koketerie, když si dobírá svého milého Basila, ale i ostatní postavy kolem sebe. Technicky skvělá Tsygankova je krásná, akademicky čistá, ale určitá hravost jí přece jen chyběla. V lyričtějších partech byla ovšem věrohodná a svatební pas de deux se oběma sólistům povedlo dokonale.

Absolutním přírodním úkazem je však tanec Giorgi Potskhishviliho v roli Basila. Vysoký mužný tanečník gruzínského původu je výborným typem od prvního pohledu. Má krásný úsměv, ale v jeho očích je patrná jakási divokost. Ale co se teprve stane, až začne tančit? Skáče neuvěřitelně vysoko, točí s bravurou a lehkostí. I když je vysoký, zvládá rychlou a přesnou práci nohou, svou partnerku vyhodí do vzduchu jako pírko. Je ho plné jeviště. Ve své dokonalosti je ale absolutně přirozený, nic nevypadá jako problém. Tančí s lehkostí, radostí, šibalstvím. Dovede se ale i zklidnit a dokáže být jemný i lyrický. Několikanásobné tours en l´air jsou samozřejmostí. Takto ohromí ti nejlepší z nejlepších.

Vyrovnat se takovému mimořádnému páru je pro celý brněnský soubor velká výzva. A nutno podotknout, že tuto hozenou rukavici soubor uchopil a vydal ze sebe to nejlepší. Další výraznou „španělskou dvojicí“ je toreador Espada, v podání Adriana Sáncheze (má nastudovanou i roli Basila), a jeho milá Mercedes s elegancí a jistou nadřazeností výborně zatančená Izabelou Gracíkovou, která teprve nedávno přešla z juniorského souboru a už takto zazářila v náročném titulu. Snová scéna Dryád je pro ženský sbor rozhodně nejtěžší. Všechny tanečnice působily kompaktně, svěže i výborně synchronizovaně. Mimořádnou živostí zaujal Amorek v interpretaci Anny Yeh (i tato tanečnice má nastudovanou roli Kitri).

Dvojice Dona Quijota Dillona Perryho a Sancha Panzy Hugo Martineze přináší kontrast elegance a zasněnosti k absolutní, až bláznivé radosti z pohybu a reakcí na dění kolem. Ve scéně cikánského tábora se uplatnil především mužský sbor, který Martínez rozpohyboval více neoklasicky a silně dynamicky. V určitých momentech mi připomínal divoký tanec z Poloveckých tanců. Cikánům naprosto suverénně vévodil Shoma Ogasawara. V okamžiku, kdy se přidaly dívky a vznikly zajímavé párové tance, zůstal prostor ve středu jeviště nepochopitelně prázdný a vše se odehrávalo ke škodě věci jakoby v zadním plánu. Pochvalu si ale zaslouží všichni účinkující. Přinesli svou mladickou energii a neutuchající radost z tance.

Orchestr pod vedení Ondreje Olose zněl jasně a pragmaticky jako Minkusova „vyprávěcí“ hudba navržená výhradně pro doprovod jevištní akce. José Martínez vytvořil dílo plné elánu a humoru, současně ale poetičtějšího, vznešenějšího a hluboce španělského Dona Quijota. Balet má neuvěřitelný spád, scény se střídají rychle až jakoby filmovým střihem. Tímto způsobem se stává svěžejší, stravitelnější a zábavnější. Jen některé důležité momenty jako např. Basilova „sebevražda“ a požehnání milenců proběhnou v té rychlosti téměř nepostřehnutelně.

Brněnský balet má opět titul, který své publikum určitě nadchne. Na premiéře byl přítomen José Carlos Martínez osobně, a shodou okolností slavil 25. dubna narozeniny. Na závěrečnou děkovačku mu šéf brněnského baletu Mário Radačovský přinesl dárek a publikum zazpívalo Happy Birthday. Ať se i nově narozenému Donu Quijotovi v Brně daří!

Don Quijote
Choreografie a režie: José Carlos Martínez
Asistenti choreografie: Elna Matamoros, Mayte Chico
Kostýmy: Iñaki Cobos Guerrero, Roman Šolc
Scéna: Iñaki Cobos Guerrero
Asistent kostýmního výtvarníka a scénografa: Benjamin Amado Miranda, Tereza Porošinová
Světelný design: Nicholas Fischtel
Hudba: Ludwig Minkus
Dirigent: Ondrej Olos

Obsazení
Kitri – Anna Tsygankova j. h.
Basil – Giorgi Potskhishvili j. h.
Mercedes – Izabela Gracíková
Espada – Adrian Sánchez
Dulcinea královna Dryád – Nanaka Ogawa
Amorek – Anna Yeh
Don Quijote – Dillon Perry
Sancho Panza – Hugo Martinez
Gamache – João Gomes
Cikán sólo – Shoma Ogasawara
Lorenzo – Ilja Mironov
Přítelkyně Kitri – Momona Sakakibara a Anna Yeh
Kněz – Luděk Mrkos

Premiéra: 25. 4. 2025, Janáčkovo divadlo Brno

Světová premiéra inscenace: 16. 12. 2015, Compañía Nacional de Danza,Teatro de la Zarzuela, Madrid (Špaělsko)