Finsko-švédská dirigentka Anna-Maria Helsing přenesla posluchače do nebeských výšin

Vzlet skřivana Josefa Špačka

Stejně jako všechny předcházející akce festivalu, byl i závěrečný koncert zcela vyprodán. Jelikož sedadla nebyla číslovaná, nakonec se do kostelních lavic nějak vsunuli i ti, co měli zakoupeny lístky na stání. Alespoň nám takto družně pospolu nebylo chladno. Chrámová prostora brněnského minoritského kostela sv. Janů má velmi dobrou akustiku, jednotlivým nástrojům i sekcím bylo dokonale rozumět. Vyjma největších orchestrálních fortissim neměl zvuk tendenci unikat ani vzhůru pod klenbu, ani do zadní části chrámové lodi. Filharmonie Brno, jakkoli stísněna v úzkém prostoru mezi oltářem a první řadou lavic, zněla barevně přirozeně a kompaktně. Hostem byla finsko-švédská dirigentka Anna-Maria Helsing, šéfdirigentka BBC Concert Orchestra a od letošního roku šéfdirigentka finského Vaasa City Orchestra. Program ze skladeb anglické a finské provenience, jakkoliv domácímu orchestru neznámý, byl jejím bytostně blízkým repertoárem.

Program zahájila skladba The Lark Ascending (Vzlet skřivana) Angličana Ralpha Vaughana Williamse (1872–1958). Je to čtvrthodinová pastorální romance pro sólové housle a orchestr bez žesťů a bicích, jakási ideální stylizace absolutní pohody, klidu a míru při pohledu shůry na pokojnou anglickou krajinu. Hudba prostá, hluboce oduševnělá, povznášející, avšak plně zakotvená ve viktoriánském devatenáctém století, ač vznikla ve století dvacátém, v roce 1920 (ve stejné době jako Bergův Vojcek a Janáčkova Káťa Kabanová). Skladatel přežil hrůzy první světové války, kdy sloužil v armádě jako ošetřovatel a dělostřelecký důstojník, a uchýlil se k idealizaci přírody, v níž všechno bylo krásné, harmonické, klidné a neměnné. Skřivánek si cvrliká uprostřed šmolkově modré oblohy nad bezchybně zeleným trávníkem, jehož jednotnou idylu nenaruší jediná pampeliška. Slečna Marplová si na své zahrádce v St. Mary Mead hýčká svoje růžičky, hortenzie a klematisy, dokud se někde neobjeví první mrtvola… Bylo to krásné v té staré dobré Anglii. V době, kdy se svět vzpamatovával ze světové války, plný sociálního chaosu a revolucí, byla pro Vaughana Williamse právě neměnná krása nedotčené přírody jistotou. Ale i krásnou iluzí…

Sólista Josef Špaček vytěžil ze svého partu maximum. Hrál skvěle, ostatně jako vždy, znělým, sytým a ušlechtilým tónem, s neomylnou intonací a hlubokým prožitkem. Špaček se převtělil ve skřivana naprosto přesvědčivě. Technicky si přišel na své alespoň v přídavku – první větě ze Sonáty č. 5 pro sólové housle „L’Aurore“ Eugèna Ysayë (1858-1931), jež se vyvíjela od meditativního úvodu až k virtuózní apoteóze.

Anna-Maria Helsing jako anděl světla

Finský skladatel Einojuhani Rautavaara (1928–2016) zemřel před devíti lety a je považován za největšího skandinávského skladatele konce dvacátého století. Symfonie č. 7 „Angel of Light“ (Anděl světla) pochází z roku 1994, kdy Rautavaarovu hudbu silně formovaly úvahy duchovní, filozofické i existenciální. Rautavaarovi andělé nepřinášejí jen klid a mír v duši, rozjitřené reáliemi současného světa. „Andělé, které jsem měl na mysli, se nepodobají blondýnkám v nočních košilích s labutími křídly,“ napsal v roce 1994 Rautavaara. „Ti moji nejsou figurami z žádné dětské pohádky; jsou to děsivé mužné postavy překypující svatou zuřivostí, kteří sídlí zakotveni v prastaré tradici lidstva, musí nás provázet, a my, chceme-li řídit naše životy a porozumět světu, je následujeme za jejich světlem.“

Rautavaarův Anděl světla je klasickou čtyřvětou symfonií obvyklé délky, lehce pod čtyřicet minut, jež od prvních tónů nezastírá, že bude mimořádně silným duchovním zážitkem. Úvod smyčců mě okamžitě zaujal svou vypjatě hustou smyčcovou fakturou a expresivitou. Barevně je obohacovaly a modulačně určovaly směr dalšího vývoje marimba a vibrafon. Hudba dýchala zvláštní zastřenou severskou krásou. Nositeli nejexponovanějších sól byl nejen v této větě, ale v celé symfonii, první lesní roh (spolehlivý a muzikantsky mnohotvárný Nicolas Perez) a dále sólová dřeva, v první větě zejména virtuózní duety fléten (Martina Venc Matušínská a Karolína Korcová). Poklidnou, smířlivou náladu rázně přerušila bouřlivá, zuřivá smršť druhé věty s mnohotvárnou texturou, z níž vynikaly klarinety v drzých figuračních souzvucích v půltónech. Docházelo tu i ke zlostným výlevům žesťů, než nálada plynule přešla do třetí, volné věty. Tu naplnila snově mystická atmosféra prostřednictvím „andělských“ smyčců a pastorálních duetů klarinetů (Matej Veselka a Jiří Sedláček), hobojů (Anikó Kovarikné Hegedüs a Catherine Zatloukalová) i fagotu (Jozef Makarovič). V jejím závěru uchvátilo éterické sólo koncertní mistryně houslí (vynikající Marie Petříková). Nesmírně působivá byla také finální čtvrtá věta s názvuky hymnického chorálu, přinášející prostřednictvím trombonů, tuby, kontrabasů a violoncell do orchestrálního pléna až varhanní fakturu. Hudba postupně stoupala ke světlu, klidu a smíření, jež přišlo se závěrečným pianissimem. V tomto hluboce působivém okamžiku jsem viděl sám sebe, jak stojím před sluncem zalitou nebeskou bránou a čekám, co bude, zda se neozve: „Kdepak hochu, hybaj dolů, tam si tě převezmou jiní…“ Kvůli výbuchu nadšení a frenetickému aplausu jsem se nedozvěděl, jak to dopadlo…

Na prvotřídním vyznění Rautavaary měla kromě skvěle hrající Filharmonie Brno lví podíl zejména hostující dirigentka Anna-Maria Helsing. Byla to její národní hudba, cítila ji skvěle, a své pocity a zkušenosti plně a s úspěchem přenesla na vnímavý orchestr. Jak říkáme my, orchestrální hudebníci, „věděla o každé notě“. Fascinovala mě zejména její levá ruka, která nádherně naznačovala všechno to časté přelévání barev a dynamiky, a jíž také zdůrazňovala či potlačovala různé hlasy složitého orchestrálního přediva. Její osobností mimořádně inspirovaný orchestr hrál v bohaté výrazové škále odstínů a dokonalé souhře. Každý hlas zněl v pravou chvíli tak, jak měl. Obrovský kus práce odvedly smyčcové skupiny, jejichž party byly opravdu náročné.

Trochu se omlouvám, že jsem se podrobněji nevěnoval jedinečné Špačkově interpretaci Vaughana Williamse, leč moje dojmy z úvodní skladby silně a zásadně přehlušila hudba Rautavaarova. Jeho Sedmá symfonie byla pro mě nezapomenutelným zážitkem. Je to hudba vysoce srozumitelná, přitom moderní, zvukově bohatá a výrazově mimořádně účinná. Uchvátí vás a nedovolí vám vydechnout. Takové hudbě se daří předávat svá poselství a nutí posluchače přemýšlet. Když mě před časem nadchl Rautavaarův Cantus arcticus pro orchestr a zvukový záznam hlasů nesčetných hejn arktických ptáků, netušil jsem, že tohle moje setkání s Rautavaarovou hudbou bude ještě daleko intenzivnější. Velmi rád bych se s dílem tohoto finského velikána setkával častěji na našich koncertních pódiích. A moc rád bych si tuto úžasnou symfonii vyslechl v moderním koncertním sále, nejlépe v tom našem, brněnském, který se z temnoty podzemních garáží začíná pomalu, ale jistě klubat ke světlu…

Velikonoční festival duchovní hudby: Ke světlu
27. dubna 2025, 20:00 hodin
Minoritský kostel sv. Janů, Brno

Program
Ralph Vaughan Williams: The Lark Ascending (Vzlet skřivana)
Einojuhani Rautavaara: Symfonie č. 7 Angel of Light (Anděl světla)

Účinkující
Josef Špaček – housle
Filharmonie Brno
Anna-Maria Helsing – dirigentka