Album týdne Normana Lebrechta: Furtwänglerova Druhá – Mistrovská rutina bez duše

Norman Lebrecht, 11.05.2025 6:00

Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler (1886–1954)… Dirigent, kterého Třetí říše nejenže zapsala na seznam nejdůležitějších umělců vedený ministerstvem propagandy (tzv. „seznam Bohem nadaných“), ale patřil dokonce mezi tři "nenahraditelné" hudební umělce – spolu s Richardem Straussem a Hansem Pfitznerem. Kandidaturu na post šéfdirigenta Newyorské filharmonie mu v roce 1936 překazil Göring. Většina jeho vlastních skladeb upadla v zapomnění a o smyslu Druhé symfonie se posluchači nemohou shodnout…

Wilhelm Furtwängler: Symphony No. 2 (zdroj Chandos)

Co tu sakra dělá tahle deska? Měl jsem tu „čest“ slyšet Furtwänglerovy vlastní nahrávky jeho vlastní až příliš rozvláčné Druhé symfonie – a jednou jsem tuto symfonii dokonce vyslechl celou naživo v podání Daniela Barenboima a Berlínských filharmoniků, a neodešel jsem. Ale vážně – ta skladba stráví pětačtyřicet minut přešlapováním na místě.

O+

Wilhelm Furtwängler ji složil ve Švýcarsku poté, co v lednu 1945 uprchl z Berlína a svůj orchestr ponechal napospas tragickému osudu. Skladba rozvíjí motivy osudu a předurčení, oblíbená to témata německých skladatelů od Schumanna po Strausse. Nechybí přepálené forte fortissimo ani pasáže připomínající varhaní zvuk – prostě všechny osvědčené orchestrální triky. Ve třetí větě zaznívá křehká melodická nit dřevěných dechových nástrojů.

Proč taková symfonie vůbec vznikla, je otázka sama o sobě. Kromě toho, že Furtwängler dokazuje svou schopnost napodobit Brahmse, Brucknera (zejména), Mahlera a Čajkovského podle libosti, nenabízí v jednom z nejtemnějších období evropských dějin žádné jasné poselství ani skutečnou hloubku. Jenže i přes vlastní neschopnost se vyjádřit nedokázal mlčet.

Proč se tedy znovu pouštím do poslechu této symfonie? Protože Furtwängler zůstává nekonečným zdrojem fascinace pro všechny, kdo se zajímají o dirigentské umění. Jen málokomu se kdy podařilo tak mistrně vtisknout orchestru vlastní představu a zároveň být tak věrný notovému zápisu, přičemž výsledek zněl zcela jedinečně. Jak to jen dokázal? Furtwängler byl dirigentský génius. Domníval se, že je také skladatelem – což byla jen jedna z jeho pochopitelných lidských slabostí.

Ano, oceňuji tu velkolepou strukturu díla, i jak plynule přechází jedno téma do druhého. Tu a tam mě zaujme i nějaká neobvyklá melodická linka. Celek je však spíše zmatený a postrádá jasný význam. Estonský národní symfonický orchestr zní skvěle a dirigent Neeme Järvi si zjevně užívá představu, že je Furtwänglerem řítícím se na lyžích kamsi do neznáma. Nemyslím si, že si to ještě někdy pustím znovu.

Ukázka na Spotify: