Blížíme se k ideálu triové spolupráce, říkají členové Tria Incendia

Co jste si pomysleli, když přišlo pozvání debutovat na Pražském jaru?
Filip Zaykov: Konečně! (smích) Ale vážně, jsme rádi, že si na Pražském jaru můžeme zahrát. Máme z toho velkou radost.

Mimochodem, byl to jeden z prvních vyprodaných koncertů.
Filip Zaykov: To nás samozřejmě potěšilo. Na druhou stranu je to taková hořkosladká situace, protože spousta našich přátel, kteří si nestihli včas koupit vstupenku, se do Anežského kláštera nedostane.

Vilém Petras: Takže příště rovnou do většího sálu. (smích)

Pojďme už ale začít mluvit vážně. Podle zvoleného repertoáru (Haydn, Ravel, Rihm) soudím, že chcete předvést své umění v jeho různorodosti.
Vilém Petras: Chceme představit průřez naším repertoárem, skladby, které hrajeme rádi a myslíme si, že v nich máme co předat. Logicky jsme zařadili Haydna, s nímž jsme slavili úspěchy na soutěžích a jenž je zároveň základem triového repertoáru, na kterém se vždycky pozná, co je trio zač. Je to vtipná a svěží skladba a jedna z prvních věcí, které jsme spolu hráli. Pracovali jsme na ní i v rámci Evropské akademie komorní hudby Europian Chamber Music Academy, kde vyučovali také vídeňští profesoři, u nichž jsme si významně prohloubili znalosti ohledně interpretace hudby klasicismu.

Filip Zaykov: O zařazení skladby Wolfganga Rihma jsme diskutovali s dramaturgem Pražského jara Josefem Třeštíkem, který k naší radosti takové skladby rád do dramaturgie zařazuje.

Na programu je i Maurice Ravel, kterého tak často nehrajete. Proč jste si vybrali kus právě tohoto skladatele?
Filip Zaykov: Ravela jsme si na program vybrali jako takovou výzvu pro nás samotné a nový kus do našeho repertoáru. Učili jsme se ho teprve vloni, čímž jsme chtěli také vyvážit Rihma a Haydna, ve kterých se cítíme jako doma.

Vilém Petras: Ale myslím, že nám Ravel jde. Navíc Kája dlouho snila o tom, abychom si tohle trio zahráli.

Karolína Františová: To je pravda. Klukům se do toho moc nechtělo, ale byla jsem trpělivá a po deseti letech to přišlo. (smích) Někdy jsem si říkala, jestli jsem si to neměla rozmyslet, protože pro klavíristu je to skutečně jízda.

Vilém Petras: Jeho nastudování jsme odkládali i proto, že se nám Ravel většinou nehodil do soutěžních repertoárů.

Filip Zaykov: A taky jsme se trochu obávali hrát na soutěžích francouzskou hudbu. Vždy nám přišlo zbytečné riskovat, že porota dá přednost interpretaci francouzských souborů, které to zahrají „správně“. Teď už nás nikdo posuzovat nebude, takže si můžeme Ravela s klidem zahrát. (smích)

Ravel je ve srovnání s Rihmem obtížnější? Myslela jsem, že ten bude tou nejtěžší skladbou koncertu.
Vilém Petras: Rihm je taky náročný, ale už ho máme dlouho pod kůží.

Našli jste se v soudobé hudbě?
Vilém Petras: Bereme ji jako přirozenou součást našeho repertoáru.

Filip Zaykov: Na některé z našich předsoutěžních přehrávek nám někdo říkal: „Vy jste tak dobří na klasicismus a na modernu!“

Které své přednosti předvedete v Haydnovi a které v Ravelovi?
Vilém Petras: V lecčems se to liší, ale v lecčems je to zase hodně podobné. Obě skladby v sobě mají perlivost, šťavnatost a vzletnost, řekl bych, že v tomhle ohledu jsou Haydn s Ravelem poměrně blízké světy. V Ravelovi jsou samozřejmě plochy typické pro francouzskou hudbu, impresionistická nálada. Pro nás s Filipem je v něm hodně práce třeba s váhou smyků a hledáním různých barev, Kája hledá tentýž výsledek za pomoci jiných technik, ale snažíme se, aby provedení působilo homogenně. Tím, že jsme v něm hledali něco nového, byl pro nás Ravel zajímavý.

Váš koncert v rámci Pražského jara si vybral těžce nemocný mladý člověk díky projektu Sanitka splněných přání. Co vám běželo hlavou, když jste se to dozvěděli?
Karolína Františová: Především je pro nás čest, že si vybral právě náš koncert. Máme velkou radost a doufáme, že se mu to bude líbit.

Vilém Petras: Je to přesně tak, jak říkala Karolína. Jsme rádi, že mu budeme moci splnit jeho přání.

Filip Zaykov: Je na místě zmínit, že je to mladý člověk. Těší nás, že ze všech koncertů na programu Pražského jara si vybral právě nás, vystoupení mladých lidí.

S podobně zaměřenými koncerty už máte zkušenosti. Pokud vím, vystupovali jste v projektu Ježíškova vnoučata. Jak k tomu došlo?
Vilém Petras: V roce 2017 nás oslovil Český rozhlas, zda bychom se tohoto předvánočního projektu nezúčastnili. Během dvou dopolední jsme navštívili tři domovy seniorů a nakonec se zúčastnili posledního koncertu v Městské knihovně, který byl proložen mluveným slovem v podání Jana Hartla a Kateřiny Winterové. Byli jsme rádi, že můžeme přinést hudbu někam, kde lidé, co tam žijí, už nemají příležitost zajít si na koncert. Bylo to povzbudivé i v tom smyslu, že jsme jim v předvánočním čase přinesli trošku radosti.

Jsou pro vás takové koncerty v něčem jiné?
Filip Zaykov: Vnímáte, že to děláte jen pro dobro té věci. Muzikant najednou ucítí smysl, proč to dělá, v opravdové, plné a čisté síle.

Na Pražském jaru vystoupí i slavný Quatuor Ébène. Vy jste měli možnost s nimi pracovat během mistrovských kurzů na festivalu ve Verbieru. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?
Vilém Petras: Jsou to bezprostřední, opravdu příjemní lidé a velcí muzikanti. Na hodinách, co jsme s nimi měli, nám dali lehce nahlédnout do svého světa a pro nás to byl obrovský zážitek. Slyšeli jsme je tam i na dvou koncertech, které byly fantastické. A i na jejich pražský koncert se moc těším, budu tam!

Filip Zaykov: V jejich hře je slyšet, že se opravdu zabývají každou notou. Pamatuji si jeden krásný výrok Pierra Colombeta, že si má člověk představit, jak na každém prstu jeho levé ruky je malé ouško, které poslouchá každý tón. Také obdivuji jejich všestrannost, umějí zahrát různé žánry naprosto autenticky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jazz v jejich podání zní opravdu jazzově.

Mluvíme spolu v den, kdy večer vystoupíte s Filharmonií Hradec Králové v Beethovenově Trojkoncertu C dur. Jak často vystupujete s orchestrem? Klade to na vás jiné nároky než sólová vystoupení?
Vilém Petras: Je to výjimka, ale velmi příjemné zpestření. Buď jsme na pódiu ve třech, nebo hrajeme v orchestru jako my s Filipem. Tohle je moc příjemná kombinace, kdy cítíme za zády podporu orchestru. Poprvé jsme si s orchestrem zahráli skladbu Davida Langa asi před dvěma či třemi lety. Na Beethovenův trojkoncert jsme měli dlouho zálusk.

Filip Zaykov: Během studií jsme měli možnost hrát s orchestrem, ale jakmile jsme začali hrát v triu, šly sólistické ambice rychle stranou. Zahrát si Beethovena s orchestrem je pro nás rozhodně velká věc.

Karolína Františová: Pro nás jako komorní hráče je to náročnější na souhru. Už jenom tím, že na koncertě sedíme jinak usazeni než na zkoušce. Tam sedíme vedle sebe, vidíme na sebe, máme neustálý kontakt a je to pro nás tak přirozené. Při Trojkoncertu naopak sedíme za sebou jako v autobuse – klavír, cello, housle. Vyžaduje to ještě větší důvěru mezi námi. Nevidím, co se za mnou děje, jen to slyším. Nástupy musím dávat já, což je jinak spíše výjimečné.

Které koncerty považujete za vrcholy letošní sezóny?
Vilém Petras: Vydařené koncerty byly v anglickém Norwichi, absolvovali jsme miniturné v Porýní-Falci spojené se ziskáním Ceny Hanse Gála v roce 2023, kterou uděluje Akademie věd a literatury v Mohuči společně s nadací Villa Musica. A teď na jaře jsme hráli dvakrát Beethovenův trojkoncert, v Olomouci a v Hradci Králové, chystáme se na Pražské jaro a v létě budeme debutovat na festivalu v Českém Krumlově. To jsou highlighty naší letošní sezóny.

Ráda bych se každého z vás zeptala na aktivity mimo trio. Jsou u vás nějaké novinky? Viléme, vy hrajete ve dvou orchestrech…
Vilém Petras: Jsem koncertním mistrem violoncell ve Filharmonii Hradec Králové a v Orchestru Státní opery, kde se od podzimu posouvám do funkce zástupce vedoucího skupiny. Těším se na to. Hrát v operním orchestru je něco jiného než vést skupinu v symfonickém orchestru, jak rozsahem, tak povahou skladeb. Hlavní rozdíl je v tom, že v opeře musí být člověk pořád na pozoru, jelikož se stále mění tempa, často dost nepředvídatelně… V tomhle je to jiné než v klasickém symfonickém orchestru.

Který ansámbl je lepší pro hygienu hry? Komorní trio, nebo velké těleso?
Vilém Petras: Určitě trio. Každý smyčcař potvrdí, že hrát v orchestrální skupině není úplně zdravé, zejména kvůli intonaci. Člověk mnohdy pořádně neslyší, co mu z nástroje vychází, pokud zrovna nehraje sólo. Rozhodně je potřeba se udržovat sám, v triu se navzájem slyšíme skvěle a můžeme věnovat péči kvalitě tónu.

Karolíno, čemu se vy věnujete mimo trio?
Karolína Františová: Vždycky mě bavilo učit, dojíždím na ZUŠ do Mladé Boleslavi. Je to skvělá škola, nemohu si ji vynachválit. Je tam neuvěřitelná pohoda a možná to souvisí s tím, že Mladá Boleslav je menší město a děti i rodiče si hodně váží toho, že je tam kvalitní umělecká škola. V úvazku mám šestnáct hodin klavíru a jednu korepetici, ale plánuji si úvazek rozšířit.

Jak pokračuje vaše doktorská práce na téma Fyziologická a psychologická průprava k nejnáročnějšímu klavírnímu repertoáru?
Karolína Františová: Dobře, už je skoro dopsaná. Dokončila jsem měření svalové aktivity během hraní u muzikantů a nyní mě čeká ještě vyvození závěrů, zda lze naměřené hodnoty zobecnit, nebo je svalové napětí u každého muzikanta jiné. Jsem ráda, že už se to chýlí ke konci. (smích)

Vaše koncertní oblečení, to je přehlídka neotřelých modelů. Spolupracujete s nějakou módní návrhářkou?
Karolína Františová: Ne, alespoň prozatím. (smích) Je to jeden z mých koníčků shánět nové overaly. V triu už hraju v podstatě jenom v nich, protože mi připadá, že se líp pojí s mužskou energií. V šatech bych si už nepřipadala ve své kůži.

V čem budete hrát Beethovena dnes večer?
Pro dnešek mám samozřejmě úplně nový světle růžový overal v kombinaci s černou barvou. Tentokrát jsem to ale úplně nezvládla, je mi trochu malý, takže mě do něj kluci budou muset nasoukat. (smích)

Filipe, letos v únoru jste udělal konkurz do Komorní filharmonie Brémy. Táhlo vás do tohoto orchestru vaše srdce?
Filip Zaykov: Bylo to takové impulzivní rozhodnutí, protože zatím jsem neplánoval jít do orchestru. Komorní filharmonie Brémy však je v posledních letech můj nejoblíbenější orchestr, vždy, když hledám nějaké nahrávky a nenajdu nahrávku od tohoto orchestru, jsem smutný. Jakmile jsem zjistil, že hledají vedoucího skupiny druhých houslí s povinností prvních houslí tutti, okamžitě jsem se přihlásil. Ta pozice mi přišla velmi zajímavá, mimo jiné je unikátní, že všichni mí kolegové houslisté se střídají v obou skupinách. Teď třeba hrajeme dvě Schubertovy symfonie a při každé z nich mám za sebou jinou skupinu lidí.

Neomezují vaše orchestrální aktivity hraní v triu?
Filip Zaykov: Brémský orchestr je velmi flexibilní, zaprvé nemají tolik projektů jako velké symfonické orchestry, zadruhé všichni jeho členové nejsou bráni jako zaměstnanci, ale jako muzikanti na volné noze, což dává člověku hodně volnosti a svobody. Není problém skloubit komorní a orchestrální hru, mohu si sezónu dopředu naplánovat, takže si obě strany vyjdou vstříc.

Karolína Františová: Jen bych podotkla, že tím, jak spolu hrajeme dlouho, se navzájem podporujeme i v jiných věcech. Do fungování tria to přineslo klid a velkou pohodu. Například jedeme za Filipem do Mnichova, kde hraje s brémským orchestrem, abychom si zazkoušeli před koncertem na Pražském jaru.

Filip Zaykov: No, ale největší novinku jsme ještě neřekli, a tou je Káji svatba!

Karolína Františová: Je to tak, na začátku července se vdávám. A kluci mi samozřejmě na svatbě budou hrát.

Když se ohlédnete za nedávnými roky, kdy vaše renomé rychle stoupalo, jak se vidíte dnes? Blížíte se svým interpretačním představám, zvukovému ideálu, kterého chcete dosáhnout?
Vilém Petras: Ideálu člověk nedosáhne asi nikdy, ale myslím, že za ta léta, co spolu hrajeme, už máme představu jeho zvukového naplnění. V některých skladbách více, v některých méně, ale máme už dostatek zkušeností, abychom byli schopni vytvořit výsledek, za kterým bychom si pak mohli stát.

Filip Zaykov: Určitě se ale přibližujeme ideálu nalézání společného řešení. Nechceme skrývat, že na různé věci máme různé názory, ale co jsme se za uplynulá léta naučili, je to, jak ty různé názory skloubit. Při řešení neshod během zkoušek je mezi námi čím dál menší napětí.

Karolína Františová: Řekla bych, že v poslední době žádné.

Filip Zaykov: Zkrátka, blížíme se ideálu naší triové spolupráce.