Světová operní divadla: Teatro San Carlo

Ani obecenstvo se nechovalo tak, jak jsme zvyklí dnes. V lóžích nebo v salonech divadel se během představení hrály karty a další hazardní hry, vesele se popíjelo, diskutovalo a večeřelo. Mnoho diváků vůbec nedávalo pozor na to, co se na jevišti děje, a zpět k pohledu na jeviště je přiměl jen příchod slavného zpěváka nebo zvuk brilantní árie. Během představení se roznášela zmrzlina, dorty a kaštany, což spolehlivě odpoutávalo pozornost od leckteré primadony, urputně se snažící na jevišti. Právě pro chvíle, kdy se objevili v hledišti prodavači zmrzliny, vytvářeli skladatelé zcela záměrně tzv. zmrzlinové árie (aria del sorbetto), které nezpívaly primma donny, ale secondo donny :-). Zvláště nudné opery bez velkolepých hudebních čísel zachraňovaly tehdejší primma donny také tzv. áriemi z kufru (pezzi di baule), což byla hudební čísla sestavená z útržků nejslavnějších áriií z jiných oper, než která se právě hrála, od zcela různých autorů. Jeden z dobových literátů napsal: “Lóže jsou velké s pohodlnými křesly, protože lidé tu tráví čtvrtinu života, v divadle jsou nezřídka dva nebo tři restauranty, podávající chutné pečeně i lehká jídla, a kdo chce, může si tu ohřát jídlo přinesené z domova a sníst si ho v lóži. S velkovévodskou lóží je spojen přijímací salón a ložnice a velkovévoda nezřídka ulehá v divadle, aniž by po představení cestoval do své rezidence…”
Ale zpět k divadelním budovám. První stálé neapolské divadlo se jmenovalo Teatro di San Bartolomeo. Ze začátku se v něm opera nehrála, ale po povstání roku 1647 a po opravě začalo divadlo opeře sloužit také. Nejvýznamnější je asi Pergolesiho La serva padrona, která tu měla premiéru v roce 1733. Přestavbou mnoha dalších budov dostala Neapol řadu jiných hudebních divadel. K nejznámějším patřilo Teatro dei Fiorentini a Teatro Nuovo, malý, upatlaný a špatně přístupný dům ve spleti starých uliček, bez možnosti přístupu kočárem. Významné toto fivadlo přesto bylo – v roce 1903 v něm debutoval Caruso.
dobová podoba
Nejvýznamnějším a pro historii opery velmi zásadním je ale Teatro San Carlo na jihu Neapole. Jméno nenese po chrámu, jako třeba v Benátkách nebo v Miláně. Postavili jej Španělé, resp. král Karel III, který velmi ctil Karla Boromejského, a proto po něm nechal pojmenovat i toto divadlo. Dostavěno bylo v roce 1773, v roce 1844 je přestavováno a restaurováno, v roce 1867 přechází do správy města. Narozdíl od jiných italských divadel zasáhla do osudu tohoto divadla velmi významně II. světová válka. V srpnu roku 1943 bylo těžce poškozeno bombardováním. Největší škody utrpěl foyer. Jeho poválečná obnova byla dokončena v roce 1946.
Ještě mi dovolte jednu zajímavou historku. Sicilský architekt Angelo Carasela, který stavbu řídil, tak nadchl krále Karla III, že před slavnostní otevírací premiérou si král dal architekta zavolat, před celým hledištěm mu za práci poděkoval a poznamenal: “Vzhledem k tomu, že divadlo je spojeno se zdmi mého paláce, byl bych velice rád, kdybyste divadlo spojil chodbou, abych mohl kdykoliv nerušeně přicházet”. “Budeme na to myslet”, odpověděl architekt. Po skončení představení, čekal Carasale před královskou lóží a sdělil panovníkovi, že do paláce se může vrátit chodbou, kterou požadoval. Během několika hodin, po které trvalo představení, se podařilo architektovi připravit a dokonce i vytapetovat a opatřit světly a zrcadly novou spojovací chodbu…
Budova divadla San Carlo zabírá plochu 3 680 metrů čtverečních. Je součástí obrovského komplexu staveb a jeho hlavní fasáda vedoucí do malé úzké ulice vůbec neposkytuje žádnou představu o jeho monumentální vnitřní velikosti. Arkády se 14 sloupy jsou hlavním charakteristickým znakem průčelí. Interiér byl původně bílý a zdobený zlatem. Postupně se ale dominující barvou stala modrá, po poslední rekonstrukci v roce 2008 se bílá v kombinaci se zlatou a ohnivě červenou vrátily. Více než 3000 diváků může usednout v parteru nebo šesti patrech lóží nesených karyatidami. Do prostoru orchestřiště se vejde 200 hudebníků. Jeviště je dlouhé 30 metrů.
San Carlo bylo dvorním divadlem, což mělo mimo jiné i za následek, že se zde jako v jediném divadle z celé Neapole mohly uvádět balety (balet zde má sídlo dodnes). Asi nejslavnější éra tohoto divadla byla v letech 1810 až 1819, kdy byl jeho ředitelem Domenico Baraja. Tento podnikavec italské opery, který se velmi úzce přátelil například i s Rossinim, zde uvedl snad všechna významná díla italského novoromantismu.
detail stropní malby
Toto divadlo je po divadlech v Miláně, Římě a Benátkách čtvrtým nejvýznamnějším operním divadlem Itálie. Jezdí sem hostovat světové hvězdy. Přestože je z Česka špatně dostupné, při výletu na jih Itálie nebo na Sicílii je dobré ho navštívit. Zajímavostí je, že hraje i během letních prázdnin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
live přenos jsem viděl v Aeru. Bylo to úžasné, výprava, kostýmy a předvším Renée Fleming v titulní roli. Představení bylo vtipné, živé. Fakt zážitek. Pan James Jorden asi byl na úplně jiném představení, jinak si nedokážu vysvětlit jeho recenzi. Připomíná mi paní Drápelovou, která taky v pár větách dokáže všechno vidět a slyšet jako špatné
její “kritiky” jsou špatné asi jako tato. Takoví lidé nic nedokázali a připadá mi, že z nich čiší jen závist a snaha lidi co něco dokýzali, pošpinit. Je to smutné
musím souhlasit, že ta recenze observeru je velmi přehnaná.doufám,že by se našlo i lepší představení vdovy i s lepšími interprety apod., ale i toto mi přišlo pěkné, s např. pěknou výpravou a kostýmy a prostě za tím vším je spousta práce a recenze mi moc spravedlivá tedy nepřijde.
a ten komentář k něgušovi… no.
Nejsem kdovíjakou příznivkyní operety, ale občas mě dobře udělaná klasická opereta potěší. Navíc jsem byla zvědavá, jak se s tím MET popere. A nebyla jsem zklamaná. Nemohu samozřejmě posoudit, do jaké míry bylo či nebylo rozumět mluvenému slovu (nám to zvukaři usnadnili)a dovedu so představit lepší představitelku Hanny, než je paní Fleming. Pro danou roli přece jen působila trochu těžkopádně, ale pro mě to byl jen nepodstatný detail. Celkový dojem byl velmi dobrý, kostýmy nádherné, líbila se mi i výprava. K operetě určitý “barvotisk” patří. Představení mi rozhodně nepřišlo katastrofální, z reakcí diváků v MET, které byly slyšet (opakovaný smích a častý potlesk na otevřené scéně), se zřejmě líbilo i jim a reakce v mém okolí v plzeňském kině byly dokonce nadšené…Pro mě rozhodně příjemně strávený večer.
ano, diváci tleskali docela hodně. a i během představení.
Tak nevím, jestli ti všichni spokojení diváci z kin, vstoje aplaudující diváci v MET viděli něci jiného než kritici… k nim se přiřadila i paní Havlíková. Nechci se opakovat, ale myslím, že představení je působivé, taneční,živé a hlavně vtipné, což zase dosvědčoval častý smích jak v kinech tak v MET. Takže kde je ta neoperetnost, těžkopádnost, nevtipnost, netanečnost? Fakt nevím.
To bude tím, že nevzdělané operní publikum místo aby si přečetlo pár kritik a požadovalo zrušení operních divadel, tak jde, koupí si lístek a ještě se nezodpovědně baví.