Baletní panorama Pavla Juráše (11)

Tentoraz:
– Sviatok baletu: Alice in Wonderland v českých kinách 
– (Ne)známy Daniel Záboj už podruhé v Liberci
– Krvavá svatba v Plzni 
***

Ceny Thálie aj blížiaca Veľká noc nás nechá v tomto diele chladnými. 28. marca sa totiž len v troch vybraných kinách v ČR a to v pražskom Bio Oku, Bio Central v Hradci Královom a kine Morava vo Veselí nad Moravou, uskutoční live prenos z Royal Opera House Covent Garden v Londýne s geniálnou inscenáciou Christophera Wheeldona Alenka v ríši divov.Diváci, ktorí nemali možnosť vidieť inscenáciu na DVD z premiéry, či prednedávnom v prenose na Mezzo, by si tento baletný a divadelný skvost rozhodne nemali nechať ujsť. Christopher Wheeldon (1973), bývalý tanečník, ocenený dokonca zlatou medailou na Prix de Lausanne (1991), člen kráľovského baletu v Londýne, neskôr sólista New York City Ballet, dnes už etablovaný choreograf. Autor baletov pre San Francisco Ballet, či Bolšoj balet a ďalšie nemenej významné baletné stánky. Vrcholom jeho kariéry zatiaľ bola nepochybne práve svetová premiéra baletu Alenky v Covent Garden v roku 2011 s pôvodnou hudbou Joby Talbota v koprodukcii s National Ballet of Canada.

Práve hudba vrstovníka Wheeldona Jobyho Talbota (1971), jedného z najzaujímavejších skladateľov svojej generácie prispela k úspechu tohto diela popri prepracovanom librete, choreografii a výprave, ktoré sú rovnocenným partnerom tanečníkov. Skladateľ nie je žiadny baletný nováčik, okrem hudby pre film, či na objednávku reprezentatívnych symfonických telies vo Veľkej Británii, ho k baletu priviedol rezidenčný choreograf Royal Opera House Wayne McGregor. Pripravili spolu dnes už klasický balet McGregora Chroma, Genus (2007) pre balet Parížskej opery, Entity (2008) pre McGregorov súbor Random Dance. Francúzska choreografka Carolyn Carlson, či Medhi Walerski v Nederlands Dans Theater tiež využili hudbu Talbota, ktorá podľa potreby a dramaturgie osciluje medzi klasickou kompozíciou, či modernou s využitím elektroakustických zvukových možností.

Talbot napísal geniálnu hudbu, ktorá obsahuje veľké a rafinované symfonické pasáže, komorné miesta, pracuje s motívmi, ktoré charakterizujú postavy či situácie. Nehrá sa na žiadnu avantgardu, ale dáva svoj talent do služby divadelného príbehu, zhmotnenia snového príbehu Alenky, ide poruke choreografovi čo sa týka zvukovosti, koncepcie, stopáže. K tomu všetkému pridáva svoj obrovský invenčný potenciál čo do melodickej línie i do orchestrálnej plnosti symfonického zvuku s využitím tradícií toho najlepšieho, čo britská hudba od Purcella po Brittena až po súčasné kompozičné postupy dokázala. V orchestrisku nechýbajú hlavne akustické a zvukomalebné nástroje, klavír, čelesta, zvonkohra, veľká skupina bicích. Spolu s choreografom vytvoril Talbot balet, ktorý je nielen rozprávkový, detský, ale aj dospelý, nielen čo sa týka určenia diváckej skupiny, ale aj zrelosti svojej vlastnej práce.

Nicholas Wright napísal scenár, ktorý vychádza z prvej knihy Lewisa Carrola Alenka v ríši divov. Dopísal vtipný prológ, ktorý uvádza divákov do príbehu viktoriánskeho Anglicka Kráľovná Viktória potom čo si prečítala Alenku a rozkázala, aby jej priniesli iné diela autora, zostala v nemom úžase stáť nad jeho matematickými spismi, pretože autor Alenky civilným menom Charles Lutwige Dodgson bol učiteľom matematiky na Oxfordskej univerzite. Na oslave v sídle Alenkinej matky, ktorá očakáva mnoho pozvaných hostí, je prítomný aj Lewis Carroll s nerozlučným fotoaparátom (známa Carrollova záľuba). Atmosféra hustne nielen despotickou matkou, ktorá sa neskoršie premieňa na obávanú Srdcovú kráľovnú, ale aj tým, že mladý záhradník Jack si dovolil Alenke priniesť červenú ružu. Tie matka Alenky podobne ako kráľovná nenávidí. Tiež daroval Alenke jeden z matkiných koláčikov, za čo je okamžite vyhodený. Carroll chce vyfotiť Alenku, ktorá narieka za Jackom a keď ožiari scénu blesk z jeho fotoaparátu, ocitáme sa podivným kúzlom v inom svete. Postavy pri stole zmĺknu, Carroll má zrazu milučký chvostík ako králik a začína sa jeho premena v oného slávneho Bieleho králička. Vtiahne Alenku rovnako tak ako Carrolla do poetického, snového surrealistického sveta. Wright funkčne stavia za seba jednotlivé kľúčové momenty prvého dielu tak, ako ich pozná aj český čitateľ (názvy príbehov, či kapitol a mená postáv nechávam v českom znení pre lepšiu zrozumiteľnosť): Kaluž slz, Kuriální závod a sáhodlouhý obrázek, Vepř a pepř, Bláznivá svačina, Houseňákova rada až po veľkolepý obraz, ktorým si vystačí v druhom diele – Královnino kroketové hřiště. V logike deja, podobne ako u Carrolla, nechýba ani pôsobivý epilóg.

Alenka v ríši divov patrí k najpopulárnejším dielam detskej anglickej literatúry. A nielen detskej: za prvej svetovej vojny bolo zistené, že popri Biblii a Shakespearovi bola Alice in Wonderland najčastejším sprievodcom anglického vojaka na fronte. I dnes sa v knihe nachádza bohatý zdroj vtipných a príhodných citátov pre všetky príležitosti: od slovných súbojov v anglickom parlamente, do filozofickej satiry i knihy o fyzikálnej teórii relativity. I tak smrteľne vážny muž ako Woodrow Wilson sa raz prirovnal k Alenkinej Čiernej kráľovnej, ktorá musí utekať čo jej nohy stačia, pokiaľ chce zostať na jednom mieste. Čo je ale u tvorcov mimoriadne, že svojim javiskovým dielom v tanečnom slovníku dokázali vystihnúť zvláštne kúzlo, nejednoznačnosť, nad ktorou premýšľajú literárni vedci už celé desaťročia a dielo vybudovať v mimoriadne zovretej vnútornej stavbe. I ten, kto Alenku nečítal sa nestratí a dokáže identifikovať jednotlivé dobrodružstvá, pretože uprostred je vždy Alenka so svojim zvláštnym krehkým svetom a túžbou ísť a poznávať ďalej.

Veľkou oporou inscenátorom je výprava Boba Crowleyho, ktorá cituje nielen historické reálie, ilustrácie, architektonickú zručnosť, zvláštnu asambláž, ktorá je už zrejmá v texte, dokonalú sugesciu, javiskové kúzla, ktoré ani v dobe scénografie 21. storočia nie sú samozrejmé. Spája reálnych ľudí na javisku s objektmi, projekciou, dokonalým svetelným designom. Kostýmy už ani lepšie nemôžu byť. Vyjadrenie a výtvarné uchopenie zvieracích kamarátov Alenky je divadelným a umelecko-výtvarným sviatkom. Kinetická, až filmovými strihmi bez akýchkoľvek technických švov neustále sa zmysluplne premieňajúca scéna, je očarujúcim tableaux nielen pre detského diváka, ale aj pre dospelých. Dokonalé triky ako pobiehajúce dvierka na javisku, kríky, z ktorých vyrastajú biele ruže, kartová scéna, mačička Šklíba na princípe čierneho divadla, až po pád srdcového kráľovstva sú pastvou pre oči. V detailných záberoch kamier v priamom prenose to musí byť ešte iný a zaujímavejší pôžitok.

Wheeldonova choreografia je nepopísateľná, je tak špeciálne a osobito neuchopiteľná ako autorov text. Na jednom mieste sa zdá klasická a s obľubou využíva u dám špičky, na strane druhej zachádza za hranice súčasného tanca a vytvára zaujímavý mix pohybových štýlov. Wheeldonovi je vlastné umenie Carrolla, čo sa týka charakterizačného génia, ktoré niekoľkými jednoduchými pohybmi dokáže stvoriť živú a životnú postavičku i z toho najbezvýznamnejšieho účastníka Alenkinho sna. Koľkými postavami sa javisko hemží, ten živý sen a všetky sú nezabudnuteľné, žiadna z nich nie je choreografická schéma, akých bývajú plné umelé detské balety; aké je to umenie charakterizačnej komiky, dobrosrdečné a zhovievavé, aká je to psychologická zručnosť, tak jemne sa vcítiť do duše malého snívajúceho dievčatka, očami ktorého, tie postavy vidíme. Wheeldon však má jednu obdivuhodnú vlastnosť. Dokáže si uťahovať nielen z postavičiek v miere javiskovej imaginácie, ale dokáže funkčne zapojiť i to, čo skúsený divák pozná. A tak veľké adagio Srdcovej kráľovnej je odkaz na nesmrteľné Petipovo ružové adagio zo Spiacej krásavice, mnohé tanečné čísla či figúry pripomínajú rôzne baletné obrazy z najslávnejších baletov, nechýba však aj tanec súčasný, či miesto baletných cvičiek topánky na step. Zároveň v jeho práci vládne rovnováha medzi talentom vytvoriť klasický valčík vo veľkom obsadení, či vytvoriť pôsobivé dueto. Dokáže výtvarne i pohybovo využiť telo tanečníkov tak, ako literárny autor.

Kniha čerpá svoju podivnosť z mašinérie sna, s celou jeho psychológiou a logikou, poprípade hlavne nelogickosťou: padanie a neobvyklé telesné zmeny (naťahovanie a zmenšovanie), hovoriace a po ľudsky – a pritom celkom po svojom – jednajúce zvieratká, oživovanie vecí, bezdôvodné premeny (dieťatko v prasiatko), zastrené reminiscencie udalostí bdelého života v obdobných udalostiach sna, nelogické a bezdôvodné prechody situácií – to všetko je Wheeldonom a jeho inscenačným tímom majstrovsky odkukané nielen zo sna, ale aj od Carrolla. Grotesknosť situácií je len zvýšená snovou personifikáciou ľudských slabostí a bláznovstiev, sentimentality v účastníkoch deja a aký záhadný problém je skrytý v úškľabku, ktorý zostáva viditeľným i keď už škľabiaca sa mačka zmizla. Čo je však viac než dojemné je Wheeldonov zmysel pre súčasnosť a tradíciu.

Ak je Alenka v literárnej podobe snovým mostom medzi detskou literatúrou a filozofickým obrazom sveta, akýmsi surrealisticko- dadaistickým hybridom, v origináli virtuóznou katedrálou jazyka a jeho lingvistických obratov a obrazov, je balet oslavou toho najvlastnejšieho čo človek chce a to je lásky. Je celkom nepochybné, že dieťa Alenka je zamilovaná do sympatického Jacka a keď on musí odísť, ona je stratená. Prežíva prvé muky i bolesť zlomeného srdiečka ešte detskej lásky. Vo svojom sne však dospela a keď Jacka stretáva v postave Srdcového Spodka, chce realizovať svoj vzťah. Už predtým, medzi jednotlivými puzzlami príbehu ako sa vyvíja, vždy zostáva sama a divák má až hmatateľný pocit jej ľudského osamotenia v tomto bláznivom rozprávkovo snovom svete a praje si, aby stretla kamaráta, kamarátku, aby s niekým bola. Vytvoriť takto hmatateľné emócie a pocitovú túžbu stotožnenia sa s postavou, vyžaduje obrovský režijný a divadelný talent.

V druhej časti, keď je Spodek obvinený, že zjedol kráľovnej dolky(koláčiky) a hrozí mu smrť, choreograf do stredu celého baletu vkladá obrovský emotívny obraz. Alenka prosí o jeho život pred súdom. Nechce už druhýkrát stratiť lásku, je odhodlaná postaviť sa všetkým a vyprosiť jeho život. Toto dueto, v ktorom sa i hudobne spájajú leitmotívy partitúry a Wheeldon stavia za variáciou Spodka vášnivé milostné adagio pred zrakom celého dvora v takej sugestívnej choreografii, že je úplne jedno, či sme pochopili zmysel jednotlivých epizódiek, ale táto romantická, idealizovaná rovina lásky prekračuje rozmer rozprávky pre deti a stáva sa tým, čím rozprávka, bájka, metafora vo svojom mravnom poučení je.

Ak v literárnej podobe je dnes ťažké rozumieť rôznym rafinovaným kriticko-pichľavým narážkam autora na vtedajšie udalosti v anglickom živote, tiež na kadečo, čo autor zažil v Oxforde (podobne ako v Swiftových o stoštyridsať rokov starších Guliverových cestách), tak baletné spracovanie pútavosť príbehu posúva ešte vyššie práve zdôraznením motívu lásky.

Nadväznosť epizód, ktorých radenie navodzuje dojem chaotického striedania snových obrazov a spojených motívom Alenkinho putovania, je pre utváranie zmyslu diela nepodstatné. Taktiež ako samé jednotlivé epizódy nie sú postavené na deji, tak aj tanec je prostriedkom hry. Je to úvaha o schopnosti dorozumieť sa, o prekážkach dorozumenia sa, ktoré sú často zdrojom humoru. To znamená na premenu vzťahov postáv, ale i na komunikáciu, ktorá sa medzi postavami uskutočňuje. Práve týmto prostredníctvom, t.j. zobrazením „realistického“ či „prirodzeného“ tanečného choreografického jazyka Alenky v situačnom kontexte, sa formuje postava Alenky ako racionálneho prvku v bláznivom svete, v ktorom je všetko možné aj nemožné (aj kriket s plameniakmi a miesto loptičiek ježkovia).

Akokoľvek sú výklady Alenky náboženské, politické, či matematické alegórie časté, je významným jadrom príbehu popri odkrývaní poetickosti všedných vecí práve viera v možnosť dorozumenia medzi svetmi dorozumenia neschopnými, podmienená toleranciou, imagináciou a fantáziou. Schopnosť prijímať svety ozvláštnené vo všetkých základných charakteristikách ako sú hmota, pohyb, priestor, čas sa priamo odráža v hudobnej, choreografickej, výtvarnej stavbe diela; pre dospelého diváka je to dielo a úvaha o prostriedkoch dorozumievania sa a taktiež hlavne o prekážkach dorozumievania sa, ktoré sú často zdrojom humoru a tanec je použitý choreografom ako prostriedok hry. A samozrejme vedľa motívu komunikácie a nedorozumenia zostáva hlavný a podčiarknutý motív lásky. Cesty, ktorú je potrebné za ňou prejsť, i cesta s ňou.

Je veľkým šťastím, že môžeme siahnuť do knižnice k vynikajúcim prekladom Jaroslava Císařa či Aloisa a Hany Skoumalových, alebo k filmu Něco z Alenky Jiřího Švankmajera. V českom prostredí tomuto zvrchovanému umeleckému dielu, mimo iného vo vynikajúcom obsadení, keď pri premiére Jacka/Srdcový Spodek tancoval Sergej Polunin a typovo jedinečná Lauren Cuthbertson a ako Srdcová královna Zenaida Yanowsky, môže konkurovať len novinka baletu Národního divadla Praha Čarodějův učeň, svojou dokonalou divadelnou sugestívnosťou a dokonalou symbiózou medzi jednotlivými členmi inscenačného tímu. V kine zostala len Yanowska, Polunin už v súbore netancuje, zastúpi ho Federico Bonelli a Alenku zatancuje Sarah Lamb.

***

K premiére baletného súboru Divadla F.X. Šaldu v Liberci vznikol krátky rozhovor, ktorý predstavuje aspoň najzákladnejšie rysy tanečníka a choreografa Daniela Záboja, ktorý je českému divákovi skoro neznámy, čo je tristný stav vzhľadom k jeho bohatým tanečným skúsenostiam, ktoré určite stoja za pozornosť popri jeho pôvodnej choreografickej tvorbe.Mnoho ani baletných fajnšmekrov vás nepozná, kde vás Alena Pešková našla a získala už pre druhú choreografiu do Liberca?

Vše začalo zprávou šéfky baletu v Liberci Aleny Peškové, (se kterou jsem pracoval naposled před šestnácti lety), ve které mi psala, že potřebuje choreografa pro baletní večer v Liberci. A protože téma Haralda Kreutzberga, rodáka z Liberce a žijícího poté v Německu, kde momentálně sídlím a pracuji, mi přišlo velice blízké, nemohl jsem tuto nabídku odmítnout. Po pozdějších detailních rešerších mi bylo jasné, že v jeho životě se nachází mnoho paralelních momentů s tím mým – především směr mého působení v zahraničí. (Německo, Rakousko, Švýcarsko, USA, Japonsko). Augsburg, kde mimo jiné působím, je dokonce partnerské město Liberce. To vše se mi jevilo jako znamení.

Vyštudovali ste Taneční konzervatoř Brno, aká bola vaša ďalšia kariéra tanečníka?

Studoval jsem na ostravské a brněnské konzervatoři. Má četná angažmá jako sólisty mě přivedla mimo jiné do Prahy, Plzně, Bratislavy, Linze, Augsburgu a Bernu, kde jsem si zatančil v takových rolích jako je Romeo, Don José či Puškin, stejně jako v hlavních rolích moderních choreografii (například Kilián, Galili, Spuck, Bigonzetti.) Vedle mé úspěšné sólové kariéry (finalista mezinárodní taneční soutěže Maya v Bolšoj těatru a “Prix Dóm Perignon” v Hamburgu) byla vždy mou velkou vášní choreografie. Debutoval jsem v roce 1996 choreografií Carmina Burana a od té doby mám na svém kontě těměř 40 choreografií nejrůznějších stylů. V roce 2004 v Augsburgu mi byla udělena cena Nejlepší tanečník sezóny. V roce 2007 jsem byl poctěn Bavorskou cenou “Kunstförderpreis” za mé umělecké výkony a také za vysoce oceněný projekt pro mladé tanečníky Rap For Peace. Podílel jsem se také na operní inscenaci Ulysses v bavorské Státní opeře v Mnichově. V roce 2009 následovala choreografie pro letní divadlo v Augsburgu U Bílého koníčka. Dále četné galakoncerty po celém světě, hostování v baletu Coppelia, pedagogická činnost a jiné choreografické projekty. Harald, hvězda se vrací měl premiéru na jaře 2012 v Liberci.

Čo vám zahraničná skúsenosť priniesla ako tanečníkovi a umelcovi?.

Otevřela mi oči dokořán. Pochopil jsem, že jen já sám jsem strůjcem svého štěstí, umožnila mi se setkat s umělci velkého formátu, kteří mě inspirují dodnes a poskytla platformu k seberealizaci. V zahraničí jsou opravdu větší možnosti díky finanční podpoře státu. Nerad to říkám, ale mé taneční sny zde prodám snadněji. Mám pocit, že cizinci jsou více zapálení pro balet…

Pôsobíte v susednom Nemecku, kde má tanečné divadlo veľkú tradíciu a mnohé oceňované osobnosti. Ako sa cítite v tomto tvorivom prostredí?

Velice dobře… Jako doma! Nebojím se říci, že jsem kosmopolitní typ. Za pět let budu už polovinu svého života mimo Českou republiku. Hmmm…

Kto napríklad z nemeckých choreografov vás najviac ovplyvnil?

Jsem spíš ovlivněn Jiřím Kyliánem, José Limónem a Williamem Forsythem. Zajímavá kombinace, že? I když mě napadá, že Limon čerpal z Haralda Kreutzberga. Kruh se uzavírá. Z německých choreografů mohu jmenovat vedle Haralda jen současného Christiana Spucka (Opera Zürich). Dalším oblíbencem je Mauro Bigonzetti…

Kedy ste sa ako tanečník rozhodli pre choreografiu?

Kreativní jsem byl vždy, ale definitivně jsem se rozhodl v Plzni. Přišel jsem k choreografii jako slepec k houslím. Skočil jsem do studené vody, vyzkoušel si ji jednou naostro a propadnul ji…

Sledovali ste počas doby práce v Nemecku českú tanečnú scénu?

Především české choreografické práce v zahraničí. Viděl jsem i balety v Narodím divadle v Praze. Velice se mi líbil večer Sólo pro tři od Petra Zuzky, kterého jsem již předtím potkal v Augsburgu. V Linzi Jana Kodeta, který zde asistoval choreografii Rui Horty. Svět je malý…

Vlani ste inscenovali Haralda, balet inšpirovaný životom a tvorbou Haralda Kreutzberga. Je to skôr tanečná báseň ako realistický epický balet. Stretli ste sa s jeho tanečnými názormi už prv? Čo vás inšpiruje na jeho osobnosti?

Musím se přiznat, že ne. Věděl jsem o jeho osobnosti pouze z odborné literatury. Byl to takový dvojitý záskok za Alenu Peškovou, která otěhotněla a měla být zastoupena paní Turečkovou, která též otěhotněla. Harald čekal na mě… Jak jsem tak pročítal tou odbornou literaturu, začal na mě Harald Kreutzberg působit záhadně. Dokázal jsem sehnat mnoho materiálů z opravdu různých zdrojů, ale pokaždé jsem se dozvídal stejné věci. Byl v Německu, Rakousku a Švýcarsku, přesně tam, kde i já strávil několik sezón… Jak jsem už naznačil, jakási paralela. Láska k modernímu tanci, kterou Kreutzberg vyzařoval a mystika jsou důležité faktory, které neodmyslitelně patří ke tvorbě moderního tance. Syntéza muzikálnosti, výrazu a výborné techniky jako zbraň bojovníka za humanitu… Jakoby přede mne nastavil zrcadlo.

Venovali ste sa nejako špeciálne štúdiu jeho tanečnej techniky?

Člověk se v případě Kreutzbergera může nechat jen inspirovat. Způsobem jeho práce, jeho vnitřními prožitky a metaforami, a vložit je do dnešní doby. Jde o dlouhý proces sebepoznávání.

Teraz prichádzate s úplne novým baletom, ktorý je viac premenlivý nielen čo do témy a tanečných techník, ale aj emócií, estetickej a filozofickej roviny…

Ano je to Tančírna nevyslovených přání… Tentokrát budou liberečtí diváci, kromě příběhu ženy, která v nouzi nechala adoptovat svého syna a později lituje tohoto rozhodnutí (za pomoci dvou Andělů Naděje nachází cestu za svým synem), sledovat i jiné velmi důležité odstíny lásky. Láska je a bude vždy důležité téma a současně i inspirací tohoto večera. Každý si přijde na své. Ať ztroskotanec nebo šéf velkého koncernu. Vždyť se mnohdy tyto cesty propojují. A když jsou kolorovány vtipem, nezdají se poté tak závažné. Řekl bych, že zde budu prostírat mozaiku tajných přání v konkrétních, ale i abstraktních obrazech… Když jsem byl před šesti měsíci opět osloven šéfkou baletu Alenou Peškovou, zdali mám chuť něco postavit na téma obchodní centrum, měl jsem pocit, že je to šance mít opět hodně svobody při mé tvorbě. Hned mě napadla syntéza různých stylů a žánrů. Dalším aspektem byla také časová tíseň… Koho si vlastně pozvat do svého týmu, koho zde v České republice znám… Řešením bylo, že se pokusím udělat hudbu sám. A jak jsem tak komponoval, objevovaly se mi různé obrazy před očima, že jsem se rozhodl vytvořit si i výtvarnou část mého večera. Neuvědomil jsem si však, že to nebude tak jednoduché. Ferda Mravenec, práce všeho druhu je skvělá myšlenka, ale postrádá třetího oka. Tak chodím jak bába na trhu a ptám se ostatních, jak to na ně působí. Podobně jsem to dělal i s hudbou. Tajně jsem ji vpašoval do mého vyučovacího programu, abych zjistil, zdali to není naprostý No Go….

Keď sledujete trendy súčasnej choreografie nemáte pocit, a to nie je nijaká výčitka, že práve podobná mnohorakosť v jednom predstavení je dnes už na ústupe a buď sa choreografi venujú virtuóznej tanečnej technike, alebo adaptácii veľkých dejových baletov?

Myslím si, že záleží na úhlu pohledu. Prošel jsem řadou angažmá, osvojoval jsem si různé taneční techniky, vstřebával jevištní zkušenosti získávané od různých osobností, zabývám se vlastními interpretačními výkony, tvorbou, pedagogickou činností a můj život se neustále proměňuje nejen v součinnosti s dobou, ale s tím, jak se proměňuji já sám a právě tyto proměny zase mění svět kolem nás. Multi projevy naší doby jsou zajímavé, protože se projevují s určitou versatilitou, kterou nemáme chápat jako “od všeho kousek”, avšak nic příliš do hloubky, ale právě naopak. Bohatý a široký záběr vědomostí a prožitků má navádět k hlubšímu poznávání a porozumění – za vědomí všech okolností a principům částečného překrývání různých unikátních forem lidské kreativity a projevům života.

Liberec je relatívne malý, skoro rodinný súbor, ktorý isto zápasí o miesto v hracom pláne, o rozpočet i o divákov. Ako sa vám tam pracuje, keď ste zvyknutý z Nemecka na onú nemeckú precíznosť?

Liberecký soubor jsem si velice oblíbil pro jejich všestrannost a otevřenost, se kterou přistupují k mé práci. Jak už jsem se zmínil, moje choreografická tvorba má široký záběr stylů, ke kterým samozřejmě potřebuji i všestranné tanečníky. Alena Pešková, šéfka baletu mi nechává volnou ruku, což mě pomáhá zapomenout na typické provozní problémy českých divadel s malým rozpočtem a téměř žádnou dotací. Dalším pozitivním aspektem, proč se mi zde dobře pracuje, je skvělý světelný a hudební park, který je ovládán kompetentním a kreativním personálem. Režijní asistentka si mě hýčká tak, že zapomenu i na nedostatek času, který by byl jedinou vloudivší se  chybičkou na “obrazovce”. Je to, jako když běžíte štafetu a předáváte ji ještě s dobrým mezičasem. Uvidím, jak doběhnu…

Kam sa dnes uberá česká choreografická scéna? Nemáte pocit, že po výrazných osobnostiach ako bol napríklad Pavel Šmok, Libor Vaculík, nastala umelecky akási celospoločenská stagnácia?

Jsem dnešní člověk, tak že na mě působí všechny současné vlivy, které navazují na všechny dosavadní zkušenosti. Myslím si, že stojíme na mostě a musíme udělat krok, abychom započali novou cestu. Jsem pozitivní člověk. I stagnace je důležitá pro další vývoj, když ji chápeme jako stagnaci…

Pôsobíte dlho v Augsburgu, aký máte repertoár?

Momentálně jsem již tři roky na cestách. Takže působím pouze jen jako host. Obojí se nedalo zvládnout. Jedině, kdyby měl den 48 hodin. Ale vím, že na repertoáru je Galili, Bigonzetti, Forsythe…

Čo predstavuje pre Daniela Záboja tanečná a umelecká budúcnosť?

Nechám se překvapit… jeden skvělý titul by tu byl. Zatím neprozradím…***

Ako som uvádzal v minulom diele, baletný súbor Divadla J.K.Tyla pod vedením šéfa baletu Jiřího Pokorného uviedol 23. marca v Komornom divadle premiéru diela Krvavá svatba na pôvodnú hudbu Gabriely Vermelho.

„Lorcova Krvavá svatba – příběh sám o sobě tak silný, že ho je možno ′nezředěně′ odvyprávět snad jakoukoliv formou. Opět tragédie, v níž není viníka… A Lorcova slova – poezie i próza? My je píšeme pohybem, hudbou, barvou i stínem. My jeho slova ctíme i zneužíváme. Nepůjde zde totiž o čistě taneční – nonverbální divadlo, ačkoliv tanec a pohyb budou hlavními nositeli děje.“ – tak uviedla svoje nové tanečné dielo jeho tvorkyňa Alena Pešková. K pôvodnej hudbe, ktorá vzišla z jej spolupráce s Gabrielou Vermelho uviedla: „Lorcova slova tu nejspíše zazní – zpívaná, tančená, křičená i šeptaná. Gabriela Vermelho – autorka hudby, hráčka na kvinton, zpěvačka a performerka nás doprovází celým dějem jako jakýsi Komentátor, Soudce, který nesoudí, a Mluvčí mlčících…“

Po Ive Bittovej ďalšia osobitá umelkyňa, charakterizuje svoju hudbu k tanečnej inscenácii, ktorá je spojená so španielskym koloritom ako „…Přerovské flamenko?  Vesmírný tanec?  Dračí let?  Vílí snění?  Čarodějnický rej? Urban kabaret? Zoufalství chvilkových záchvatů hudební neplodnosti? Okamžitá tvorba z tlaku nutnosti? Časová gilotina?  ‘Směrnice’ Aleny Peškové? 🙂  … Já nevím, asi všechno dohromady…“ Svoj obľúbený a možno i osudový nástroj kvinton a spojenie s rytmami flamenga umelkyňa približuje takto: „Kvinton mě k nim inspiroval, musel, já vlastně pořádně nevím, jak správně mají být španělské rytmy… Tak jsem hodně poslouchala a pak si něco vymýšlela. A pak jsem si samozřejmě pozvala ke spolupráci ty pravé. Muzikanty, kteří by tady o španělských rytmech měli vědět úplně nejvíc, protože se jim, v ohraničení naší české země, věnují. Takže to bude taková česko moravská verze španělské hudby… Ale víte co, nakonec jsem z výsledku nadšená. Těší mě vůbec, že zase budu hrát v nové věci, v novém divadle, s novými a pro nové lidi. Divadlo mi po těch letech, kdy se na různých scénách po celé republice objevuji, chtě nechtě vlezlo pod kůži. Řekla bych, že je to jistý druh závislosti.“

V hlavných rolách sa predstavia: Vypravěč – Gabriela Vermelho, Nevěsta – Jarmila Dycková / Michaela Musilová, Ženich – Richard Ševčík / Martin Šinták / Pavel Tručka či Petr Hos alebo Milan Maláč ako Leonardo. Diváci tak majú jedinečnú možnosť porovnať dva rozdielne médiá: film a divadlo, súčasnú výpoveď a tridsať rokov starú výpoveď, porovnať živú inscenáciu v komornom prostredí s intímnou vzdialenosťou medzi divákom a javiskovou postavou, s výtvarne a pohybovo konštantným obrazom na plátne – v prípade filmovej adaptácie legendy španielskeho filmu Carlosa Sauru, ktorý popri Carmen, či Salome, spracoval v spolupráci s Antoniom Gadesom aj Krvavú svatbu (1981).

Foto Charlotte MacMillan, DFXŠ Liberec, DJKT Plzeň-Pavel Křivánek