Jiří Sulženko? Sympaťák

Rozhovor s basistou pražského Národního divadla

Již více než dvě desetiletí patří Jiří Sulženko v české opeře k jejím výrazným a nepřehlédnutelným tvářím, a to zdaleka nejen v Praze.  Zdá se však, soudě alespoň podle toho mizivého množství informací o něm, které jsou v dohledání v archivech i na internetu, že se mu pozornost médií docela vytrvale vyhýbá…

Čím si to vysvětlujete? Nepotrpíte si snad na publicitu? Nemáte ani vlastní webové stránky…

Nedostatek publicity si nijak nevysvětluji… Ne že by ta pozitivní nepotěšila, ale neřeším to. S tím souvisí i absence webových stránek, ale je to dobrá připomínka. Možná už je na čase. Pro mě je důležitější vlastní činnost. Mít si kde a co zazpívat.

Je o vás známo, že jste začínal jako kontrabasista v orchestru Národního divadla. V které době to přesně bylo a jaké vzpomínky na to máte? Hodně jste tehdy v orchestřišti toužil po tom stát „tam nahoře“?

V Národním divadle jsem začínal jako člen orchestru v roce 1981 a odešel jsem na konci roku 1985. Ta doba byla pro mě zajímavá. Tehdy jsem ještě kontrabas studoval. Hodně jsem hrál v různých komorních uskupeních a chodil do zpěvu. V divadelním orchestru jsem pošilhával po orchestru symfonickém a tak jsem měl nakročeno jinam. Stát tam „nahoře“ mě tehdy nenapadlo vůbec. Zpěv pro mě byl jenom zábava.

Pomohla vám vaše praxe hráče operního orchestru později v něčem jako zpěvákovi? Je to přece jen zkušenost, kterou ostatní vaši kolegové nemají…

Určitě pomohla. A to hlavně v tom, že jako instrumentalista vnímám svůj part v širším hudebním kontextu. Ti všichni hudebníci a zpěváci se sešli ne kvůli mé hlasové gymnastice, ale k interpretaci partitury, jíž jsem součástí a k níž cítím hudební pokoru.

Na poměrně dlouhém seznamu toho, co jste doposud odzpíval, jsou jak basové, tak ale i barytonové party. Ve které poloze či typu rolí se vy sám cítíme nejlépe? Měnilo se tohle nějak postupem let?

Nejlépe se cítím v rolích, které mi „jdou“… Mojí nejoblíbenější rolí se často stává ta, kterou zrovna studuji, tudíž s ní žiji. Mám rád pestrost jak v muzice, tak v životě. Mám-li vyjmenovat alespoň několik pro mne top autorů, jsou to určitě Mozart, Verdi, Puccini, Janáček, Dvořák a taky… a taky…. To bychom mohli pokračovat dlouho. Role přece jenom tři „nej“ ale mám: Leporello, Revírník, Fiesco.

Jaký máte vztah k „neoperní“ hudební tvorbě? Ať už jako interpret či jako posluchač…

Jako interpret mám rád koncertní vystoupení, protože je vše koncentrováno pouze a čistě na hudbu bez jakýchkoli dalších elementů použitých v opeře. Hlas je nástroj, který vytváří veškerý hudebně emoční dojem.
Vždycky když mám možnost, navštěvuji doma i v zahraničí koncertní sály. Stejně tak mě láká klubová jazzová scéna. Zkrátka baví mě jakákoli dobrá muzika, především ta živá. Obzvlášť srdečný vztah mám ke kapele Fast Food Orchestra.

Na jevišti Národního divadla jste začal objevovat již od začátku devadesátých let, avšak před pár lety jste z pražského operního života takřka úplně zmizel – a to až donedávna, kdy jste se vrátil jako stálý člen souboru. Čím to? S jakými pocity jste se vracel?

Domnívám, že vaše teze, že jsem z pražského operního života úplně zmizel, není přesná. Pravdou je, že jsem se v posledních letech neobjevoval v nově uváděných titulech. V Státní opeře Praha byla má poslední premiéra v roce 2008 Bohéma a v Národním divadle po dlouhé době Nápoj lásky v roce 2010. Přesto jsem kontinuálně každou sezonu zpíval v reprízách již dříve premiérovaných titulech. Těch představení bylo ale přece jen méně, kolem dvaceti v sezoně. Bylo to způsobeno jinými pěveckými aktivitami, především v zahraničí. Tuto sezonu se vracím zpět do souboru Národního divadla.

S jakými pocity? 

Myslím, že skoro jako domů po delší cestě. Já vím, kam se vracím, co mě čeká. Oni mě znají a čekají, s čím jsem přijel z cest.

Prakticky vůbec se u nás neví o vašem působení v německém Saarbrückenu, kde jste odzpíval celou řadu rolí. V angažmá tam zůstáváte i nadále? Jaká tohle je pro vás zkušenost a jakou úroveň má tamní soubor?

V Saarbrückenu prožívám hezké profesní období. Divadlo je „áčkové“, takže ekonomické možnosti jsou v německých poměrech na velice slušné úrovni. Úroveň souboru s tím velice úzce souvisí. Dobré platové podmínky přilákají dobré muzikanty a pěvce z celého světa. Orchestr a sbor jsou velice kvalitní tělesa. Sólistů je nás patnáct a je to také taková světová směs. Všichni zpíváme jak stěžejní, tak střední role, jak to v angažmá bývá. Každý ze sólistů má individuální smlouvu na počet představení v sezoně. Ansámbl je podle potřeby doplňován hosty, mnozí z nich jsou opravdu vynikající. Premiér se v sezoně koná šest, navíc má orchestr svůj vlastní symfonický cyklus, který je dramaturgicky řízen šéfdirigentem. Tím se zvyšuje kvalita a sebevědomí orchestru, v některých projektech i sboru. Není bez zajímavosti, že podobný model koncertních vystoupení souborů Národního divadla chce uvést do života i současný šéfdirigent Jaroslav Kyzlink.

V Saarbrückenu a vůbec obecně v cizině, kde jsem měl možnost vystupovat, mně imponuje pozitivní a koncentrovaný přístup k práci hlavně v období příprav premiéry, bez ohledu na rozmary režiséra či dirigenta. Každý ví, co má dělat, nad čím přemýšlet a dělá to. Neřeší se, proč něco nejde, ale řeší se, aby to šlo. A to platí pro složky jak umělecké i technické. Diskuse bývají otevřené někdy i vášnivé, ale vždy respektující subordinaci. Samozřejmě nikde není nic ideální neustále, ale základní dobrá atmosféra a otevřenost tam je. Nevýhodou je, že divadlo je mimo centrum Německa. Dělal jsem tam hezké role a mnohé z nich ve velice zajímavých inscenacích. Bartolo, Don Magnifico, Sarastro, Rocco a další. Profesně jsem se tam rozloučil s Figarem. Bohužel vzdálenost 650 kilometrů, kterou někdy musím absolvovat i vícekrát za týden, stejně jako i touha po tom být zase chvíli doma rozhodly, že je tato sezona v angažmá v Saarbrückenu poslední.

Máte zkušenosti i z dalších zahraničních scén, stejně jako i z domácích, vedle Prahy především z Brna, ale i třeba z Olomouce. Nepříliš snadná otázka, ale i přesto: Co podle vás hlavně chybí české opeře?

České opeře chybí hlavně ekonomické zázemí a stabilní prostředí. S tím souvisí i profesní kvalita a motivace a to ve všech složkách.

Vaším nejnovějším úkolem v souboru Národního divadla je Verdiho Filip v Donu Carlosovi. Je to vaše první setkání s touhle nádhernou rolí? Jak obtížný je to pro vás úkol?

Filipa dělám poprvé. Je to ta role, kterou si jistě chce každý basista zazpívat. Obtížnost tkví v konfrontaci s ostatními interprety. Pro mě je hlavní naplnit psychologii postavy po pěvecké i herecké stránce. To je u téhle role asi to nejtěžší.

Jak hodně do hloubky se v případě podobných rolí, jako je právě Filip, zabýváte historickými souvislostmi? Nebo spíš dáváte přednost tomu, co intuitivně vycítíte přímo z partitury?

Pro ztvárnění a pochopení postav je vždy dobré znát historické společenské a kulturní souvislosti příběhu. Mnohdy je režijní výklad natolik aktualizovaný, převyprávěný nebo výrazně stylizovaný, že tyto informace spíš překážejí, ale přece jen poskytují jistý vhled do duší a srdcí historických postav. Navzdory všem režisérům bývá hudební složka natolik silná, že mě dokáže vést daleko zřetelněji k motivům emočním i akčním. Filip je pro mě takovou kompilací těchto dvou přístupů.

Nemohu pominout ani obligátní dotaz na to, co za úkoly vás čeká v nejbližší době? Máte nějaké role, po kterých toužíte, ale které vás zatím míjely?

Přiznám se, že urputnou touhou po určitých rolích už netrpím. Měl jsem zatím docela štěstí a mnohé touhy se mi splnily. A taky jsem v tom trochu fatalista. Pokud budu zpívat, ono něco přijde.
V příští sezoně, pokud se nic nezmění, bych měl ještě oslavovat výročí velikánů a zazpívat si Dalanda ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, potom mně milého Fiesca v Simonu Boccanegrovi a Landgrafa ve Wagnerově Tannheuserovi. Pak se zřejmě vrátím na chvíli na hostování do Saarbrückenu a to v obnovené premiéře inscenace Lazebník sevillský.

A jaký je Jiří Sulženko „v civilu“? 

Sympaťák!

Díky za vaše odpovědi!

Vizitka:
Jiří Sulženko (13.7.1958 Pardubice) svou hudební kariéru zahájil jako kontrabasista orchestru Národního divadla v Praze. Zpěv absolvoval jako svůj druhý obor na Pražské konzervatoři. Po uměleckých začátcích v Olomouci a v Brně byl v letech 1991–2000 sólistou pražského Národního divadla, od sezony 2012/2013 se sem opět do angažmá navrátil. Od roku 2008 je sólistou opery Saarlandisches Staatstheater Saarbrücken. K jeho nejvýraznějším rolím patří Leporello, Papageno, Figaro, Kecal, Revírník, Zachariáš, Scarpia, Bartolo aj. S řadou rolí vystupoval na zahraničních scénách. Opakovaně v Japonsku v rolích Leporello, Figaro, Papageno s operou ND Praha, Leporello na scéně švédského Göteborgu s dirigentem Arnoldem Östmanem, Kecal v Monte Carlu pod taktovkou Zdeňka Mácala, Revírník v Luxenbourgu a na letním festivalu v Athénách, Ramphis na open-air představeních Aidy ve Vídni, Mnichově, Hannoveru aj., Stárek v Janáčkově Jenůfě na festivalu v Salcburku, Placmajor v Janáčkově opeře Z mrtvého domu v Opéra Bastille v Paříži, v Teatro Real v Madridu a v milánské La Scale. Se čtyřrolí Lindorf, Copelius, Dapertutto, Miracle v Hoffmannových povídkách vystoupil na turné ve Španělsku. Zpíval na festivalech Wiener Festwochen a Holland festival v Amsterdamu v Janáčkově opeře Z mrtvého domu pod taktovkou Pierra Bouleze. S tímto projektem se zúčastnil i festivalu v Aix-en-Provence. Koncertně vystupoval v mnoha zemích Evropy, v USA, Japonsku, Brazílii a Austrálii, kde spolupracoval s domácími i zahraničními tělesy a dirigenty. K nejvýraznějším úspěchům patří vystoupení na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Brucknerfest v Linzi, Ravenna festival, na festivalu v Edinburgu, Le Mans, v Perthu se Stuttgartským komorním orchestrem, vystoupení v USA s New Jersey Symphony Orchestra, v Japonsku s Jomuri Nippon Symphony Orchestra. Spolupracoval s řadou významných dirigentů (sir Charles Mackerras, Zoltán Pesco, Zdeněk Košler, Bohumil Gregor, Václav Neumann, Zdeněk Mácal, Ondrej Lenárd, Aldo Cecccato, sir John Eliot Gardiner, Leopold Hager, Jiří Bělohlávek, Esa-Pekka Salonen). Spolupracoval s gramofonovými firmami Supraphon, Orfeo, Discover a Ultraphon.

Ptal se Vít Dvořák
Foto Srdjan Stanojevic, Oldřich Pernica, Hana Smejkalová, František Ortmann, archiv ND

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat