Bryn Terfel rozesmál pražské publikum

Kdyby někdo zhudebnil Shreka jako operu, musí v ní mít hlavní roli – sympatický, pohodový hromotluk se smyslem pro humor, to je celý Bryn Terfel.

Na pódium Smetanovy síně včera vkráčel velšský basbarytonista s jasným cílem: publikum se na tomhle večeru rozhodně nesmí nudit. Terfel, ověnčený vavříny z předních světových operních scén (Covent Garden, Chicago, newyorská Met, Anglická a Velšská národní opera) vládne silným mužným basbarytonem, neuvěřitelně tvárným, který mu dovoluje s velkým nadhledem si pohrávat s rolí a s hudebním výrazem. Je bezprostřední a rád baví publikum. Jako nečekanou rekvizitu si na první árii z Donizettiho Nápoje lásky (Udite, udite, o rustici) přinesl láhev piva, dokonce si ji stačil během produkce i otevřít a z pódia „podroušeně“ odcházel zavěšen na dirigentovi. Takové entrée samozřejmě rozehřálo náladu v sále.

Další skladba – symfonická báseň Dance macabre g moll Saint-Saënse svým stylem výtečně navázala na Donizettiho. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Garetha Jonese, Terfelova velšského rodáka, hrál plným a šťavnatým zvukem, s decentní noblesou, houslové sólo se Vlastimilu Kobrlemu také vydařilo. Ostatně, jak dále uvidíme, na sólisty byl večer bohatý.

Následovala árie Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských (Was duftet doch der Flieder), kterou nastudoval Terfel teprve loni pro Velšskou národní operu. Hned z prvních taktů a vznešených tónů lesních rohů na nás dýchla lyrická atmosféra Wagnerových ság. Orchestr na dynamice nijak nešetřil a naplno rozvinul svůj zvuk, ale Terfel má na Wagnera dostatečný hlasový fundus. Ostatně nedávno jsme ho viděli v novém Zlatu Rýna v přenosu z Met, Wotan patří k jeho nejlepším rolím.

Pak přišla Jízda valkýr v dobře voleném svižném tempu a opět s výborným výkonem dechů. Na to poněkud překvapivě navázal nejznámější kuplet Mackieho Messera (Moritat) z Weillovy Třígrošové opery. Už asi jako předzvěst druhé „lehčeji laděné“ poloviny koncertu. Terfel začal sám bez orchestru, nasadil první tón do ticha, a v přesném ladění, což se ukázalo, když se orchestr přidal. Opět si s sebou přinesl malou rekvizitku – z rukávu vytáhl nůž, pohrával si s ním a konec písně zpíval přiškrceným hlasem s kudlou pod krkem. V následující Verdiho árii Falstaffa (Ehi, paggio – L’onore! Ladri!) zapojil do své herecké etudy i dirigenta a koncertního mistra. Fascinující na Terfelovi není jen jeho herecký talent, jak se o něm všude píše – pro mě bylo mnohem zajímavější, jak se herecká akce promítá do jeho zpěvu. Jak proměňuje tón, artikulaci a zabarvení svého hlasu podle významu slov. Hodně pěvců umí doprovodit naučené árie nějakými gesty i vtípky, ale na výrazu a artikulaci hlasu se to tolik neprojeví. U Terfela je zpěv a vše co u toho dělá tak přirozené a samozřejmé, jako když dýchá či mluví.

Po přestávce dostala prostor “lehčí múza”, série árií z muzikálů. A možná trochu ke škodě věci. Netýká se to Gershwina, v árii z Porgy a Bess (It Ain´t Necessarilly So) se mi líbil Terfel ohromně, dá se říct, že v tom je opravdu geniální, jeho uvolněný přednes se skvěle hodí pro tuhle hudbu, má pro ni cit. Na Gershwina jsem se těšila už od shlédnutí televizní ukázky ze zkoušek, protože to byla pro mě úplně nová a velmi atraktivní stránka tohoto pěvce. Následující Gershwinova Rhapsody in Blue pro klavír a orchestr sice v programu vypadala logicky, ale ukázala se být až příliš dlouhým vybočením z pěveckého večera k jinému (klavírnímu) žánru. Pavel Kašpar, úspěšný exilový klavírista původem z Ostravy, ji zahrál bravurně, ale ne zas tolik charismaticky. Největší „propadák“ pro mě byla árie z Bídníků Claude-Michela Schönberga (Stars: There Out In The Darkness), je to plytký pop osmdesátých let, pro Terfela to bylo navíc moc nízko posazené, rejstřík mu neseděl, a v zásadě tam neměl ani co předvést. Žádná zajímavější kantiléna nebo melodie. Publikum pochopitelně bylo jiného názoru, je to i u nás oblíbený muzikál. Lépe dopadly swingující kousky z muzikálů South Pacific Richarda Rodgerse (Some Enchanted Evening) a Man of la Mancha Mitche Leigha (Impossible Dream). Tady se Terfel na chvíli otočil také k publiku vzadu nad varhanami a zpíval aspoň sloku pro ně. Sympatické gesto. Jako přídavek uvedl canzonettu Dona Giovanniho s mandolinovým sólem (a jako pravé dostaveníčko ji zpíval s kyticí u nohou jakési dámy dole v publiku) a rozloučil se velšskou národní písní, u níž musím vyzvednout nádhernou orchestraci.

Bryn Terfel (basbaryton)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent Gareth Jones
Pavel Kašpar (klavír)
Vlastimil Kobrle (houslové sólo)
Smetanova síň Obecního domu v Praze 20.1.2011

program:

G.Donizetti: L’elisir d’amore
-Udite, udite, o rustici (Dulcamara)
C.Saint-Saëns: Danse macabre g-moll op.40
R.Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg
-Was duftet doch der Flieder (Hans Sachs)
R.Wagner: Die Walküre
-Jízda valkýr
K.Weill, B.Brecht: Die Dreigroschenoper
-Moritat (Mackie Messer)
G.Verdi: Falstaff
-Ehi, paggio-L’onore! Ladri! (Falstaff)

-přestávka-

G.Gershwin: Porgy and Bess
-I. Ain’t Necessarily So (Sportin’Life)
G.Gershwin: Rhapsody in Blue
C.M.Schönberg, A.Boublil: Les Misérables
-Stars: There Out In The Darkness (Javert)
R.Rodgers, O.Hammerstein II: South Pacific
-Some Enchanted Evening (Emile de Becque)
M.Leigh, J.Darion, D.Wasserman: Man of la Mancha
-Impossible Dream (Don Quijote)