Turek v Itálii vyšel Plzni jen napolovic

Na konci sezóny sáhla plzeňská opera po zábavném, svěžím, originálním a přitom neokoukaném titulu z pera prověřeného a posluchači oblíbeného Gioacchina Rossiniho. Jeho Turek v Itálii však sázkou na jistotu zdaleka není. Ačkoliv na světové scény se tato skvělá komedie s brilantní, typicky rossiniovskou hudbou vrátila především díky slavné Marii Callas v polovině dvacátého století, u nás si na svoji renesanci musela počkat. Nepočítáme-li pražské nastudovaní v němčině v roce 1823, Turek v Itálii se u nás poprvé hrál česky v překladu Evy Bezděkové až v roce 1983 v Ostravě, pod taktovkou Ivana Paříka a v režii Miloslava Nekvasila. Ačkoliv zaznamenal velký úspěch, který korunovala i televizní podoba této inscenace, na další uvedení na jevišti čekal celých třináct let. Až pak po něm sáhla Státní opera Praha, kde jej dirigoval Oliver Dohnányi a režíroval Jozef Bednárik. Třetím divadlem v pořadí, které Turka v Itálii uvedlo, je nyní Divadlo J. K. Tyla v Plzni. V českém překladu Marie Kronbergerové a Hanuše Bora, pod taktovkou Jiřího Štrunce a v režii Jany Kališové.

Hlavní devizou této situační, a nešlo-li by o operu mohli bychom směle říci konverzační komedie je především brilantní, posluchačsky vděčná hudba – ovšem pro hudebníky i pěvce velmi náročná; v ději samém to pak jsou nikoliv pletichy nevěrné paničky Fiorilly, ale zcela originální forma divadla na divadle a postava básníka Prosdocima (v Plzni přejmenovaného z neznámých důvodů na Marcella), který je pozorovatelem, komentátorem i tvůrcem děje.

Obrovský potenciál, který v sobě Turek v Itálii má, však nebyl v Plzni zcela využit. Po hudební i inscenační stránce by si titul zasloužil větší preciznost, propracovanost, hloubku a především důslednou přípravu. Jiří Štrunc vedl orchestr sice přesně, ale bez rossiniovské lehkosti, často v příliš rychlých tempech, jimž ne všichni v orchestřišti i na jevišti byli schopni dostát. Projevilo se to zejména v jasnosti koloratur u pěvců, postavy pak byly vesměs matné a nevýrazné. Na premiéře přesto zaujali pěvecky a po výrazové stránce především dva protagonisté: Jevhen Šokalo jako podváděný manžel Don Geronio se pro tuto roli hodí hlasově i typově, takže dokázal být pěvecky i herecky přesvědčivý. Stejně tak výborná Michaela Kapustová jako Zaida, bývalá milá hlavního hrdiny, tureckého prince Selima. Toho ztvárnil na dobré úrovni, leč bez potřebného temperamentu Matěj Chadima. Petra Perla jako nevěrná manželka Fiorilla, toužící po milostných pletkách, se snažila naplnit režijní představu koketní paničky. Má pro Fiorillu vhodný hlas, ale pěveckému partu zůstávala dlužna, ať už se jednalo o koloratury či výšky, zaostávala rovněž výrazně v artikulaci. Tomáš Kořínek jako Fiorillin milenec odvedl svůj dobrý standard, prospěl by mu však umírněnější herecký projev. Jiří Hájek jako Marcello uspěl především po výrazové stránce podpořené dobrou artikulaci, což se bohužel o ostatních říci nedá. Sbor, který zde má spíše dokreslující roli, obstál se ctí.

Protože tento RossinihoTurek je uváděn v češtině (jak už se v Plzni stalo v poslední době u komediálních titulů chvályhodným zvykem), publikum by tak mělo mít k dílu blíže a získat větší šanci bezprostředně reagovat na dění na jevišti. Pěvcům však často nebylo rozumět nejen ve virtuózních zpěvních partech, ale mnohdy ani v recitativech. Škoda, že nebyla kvalitní výslovnosti věnována pozornost. Že i Rossiniho je možné zpívat v češtině tak, aby publikum textům rozumělo, dokládá velice úspěšná inscenace Lazebníka sevillského (dirigent Ivan Pařík, režie Jan Novák), která se s velkým ohlasem v Plzni hrála ještě v minulé sezóně. Česky uváděný Turek je sice opatřen pro jistotu i českými titulky (na tento počin jistě panují názory různé), které při špatné artikulaci pěvců divákům skutečně pomohou; jsou ovšem užity pouze v pěveckých číslech, v recitativech nikoliv.

Jana Kališová inscenovala dílo na otevřeném jevišti bez opony ve stylu bláznivé komedie. Děj opatřila mnoha akcemi a gagy a zaplnila jej řadou dodaných postav. A to již při samotné předehře, čímž odsouvá s okamžitou platností hudbu až do druhého plánu. Publikum je totiž zásobováno klopýtajícími jeptiškami, pobíhajícími a supějícími plavci s pádly, padajícími lehátky i lidmi, štěkajícím psem či skřehotajícími racky a celou plejádou dalších gagů jak vystřižených ze starých grotesek. Některé se sice povedly, mnohé jsou však výrazně nad rámec hry, takže se dění na jevišti vzhledem k ne vždy dostatečné režijní propracovanosti postav i klíčových situací stává často nepřehledné. Navíc v něm zaniká ojedinělá postava básníka, který není od ostatních nijak typově odlišen, takže ona originální forma divadla na divadle, básníkovo tahání za nitky a spisování událostí do podoby hry zůstává nevýrazná a téměř zapadá. Relativně dobře vyřešen je sice maškarní bál s kostýmovou hříčkou a záměnou párů, ovšem přinejmenším diskutabilně oproti tomu pak vyznívá závěrečné finále, které je navíc opatřeno novým textem s lascivními narážkami, budícími u mnohých rozpaky. Turek v Itálii je v plzeňské podobě především ztřeštěnou komedií plnou prvoplánových akcí, ne vždy dotažených, v nichž Rossiniho hudba jaksi zapadá. Zarážející je režií nevhodně použitý Mozartův Turecký pochod.

Je ovšem třeba současně přiznat, že i přes výše uvedené výhrady přece jen může tento Turek být pro některé z návštěvníků přitažlivý. Nejde totiž proti smyslu díla a pokud divák přistoupí k inscenaci jako k bláznivé, chaotické a jednoduché grotesce, může zaujmout. Ne každému musí vadit také přílišná akčnost představení a navíc – jestliže se něco opravdu povedlo, pak je to jeho výtvarná stránka. Turek je časově situován patrně někam do dvacátých let minulého století (ačkoliv kostýmy ne vždy tomuto období odpovídají), scéna je na pohled přitažlivá. Janě Zbořilové se podařilo zachytit atmosféru horkého léta na písčité pláži s kameny, molem a modravými dálkami. Jednoduchá pláž se změní díky pohovce spuštěné na lanech v pokoj, posléze pak na plážový bar. Lehkost a vzdušnost, která by měla být zachována v dění na jevišti a v hudbě, je tak obsažena ve scénické podobě.

Plzeňský Turek v Itálii měl být odlehčením na sklonku letošní sezóny, tomuto záměru se ale bohužel plně dostát nepodařilo. Můžeme však doufat, že tento hudebně a divácky atraktivní titul se po odstranění nedostatků přece jen úspěšnou inscenací stane, i když mezi nejlepší se jistě nezapíše. Neurazí totiž, ale ani příliš nenadchne.

Gioachino Rossini:
Turek v Itálii
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 4.června 2011 ve Velkém divadle Plzeň

Selim, turecký princ – Matěj Chadima
Donna Fiorilla – Petra Perla
Don Geronio, její manžel – Jevhen Šokalo
Don Narciso, její ctitel – Tomáš Kořínek
Marcello, básník – Jiří Hájek
Zaida, bývalá Selimova milenka – Michaela Kapustová
Majitel pláže – Radim Jíra

www.djkt-plzen.cz