Alena Pešková: Čeká mě bizarní taneční divadlo (1)

Existují rozhovory, které když si zpětně necháte projít hlavou, vlastně ani nepotřebují žádná další slova navíc, žádné věty zkraje. Tento je jedním z nich. Takže jen opravdu stručná vizitka: Tanečnice, choreografka a nynější šéfka baletu Divadla F.X.Šaldy v Liberci Alena Pešková je absolventkou pražské Taneční konzervatoře, a to z roku 1994. Po jedné sezoně v karlínském Hudebním divadle následoval na několik dalších let balet plzeňský a pak poměrně dlouhá doba bez stálého angažmá. V té prošla třeba pražskou Státní operou či ústeckým Severočeským divadlem, za sebou má i zkušenosti zahraniční. Nejednou se o ní mluvilo docela nahlas – například při její širší nominaci na Thálii za ztvárnění titulní role v Dámě s kameliémi, zcela nedávno pak v souvislosti s její nejnovější libereckou choreografií, inspirovanou Langerovou Periferií.

Rozmýšlela jste se dlouho, než jste před rokem funkci šéfa libereckého baletu přijala? Co všechno jste zvažovala?

Vlastně ani ne. Jednám hodně intuitivně. Ačkoliv…nikdy jsem o ničem podobném seriózně neuvažovala, jenomže tato nabídka od Martina Otavy – ředitele divadla – mě zastihla právě ve chvíli, kdy jsem za sebou měla pernou sezónu, vyplněnou především třemi celovečerními balety pro tři různé soubory. Se všemi to byla skvělá spolupráce, ale já si začínala uvědomovat, jaké je to privilegium mít soubor, který cítí váš styl. Myslím dlouhodoběji, ne pouze na premiéře.

Být “na volné noze” je úžasná svoboda, ale začínáte vždy od začátku. Dáte pár tréninků, a sotva tanečníci poznají o co vám jde, je tu premiéra, běžný repertoár, rychlé zkoušky a všechno je pryč.

A přitom styl je to, o čem je současný balet. Technika by měla být samozřejmostí, ale styl je nadstavba. Poznáte tanečníka, který tančí u Duata, Eka, Naharina, McGregora. Cítí je, připadá si v jejich choreografiích jako doma, vidíte jim to na výraze, volnosti pohybu a to i v náročných figurách… Jak jinak to vypadá, když pak jejich repertoár převezme jiný soubor ! – A je to to, co například v současnosti chybí velkým orchestrům. Dříve jste mohli rozpoznat zvuk Českých filharmoniků, Londýnských… Dnes díky globalizaci, fluktuaci muzikantů, ale také díky tomu, že v jejich vedení nezůstává dlouhodoběji jedna osobnost, se vám to povede jen stěží. Všichni “fidlají” stejně dobře nebo stejně špatně.

V libereckém souboru baletu jsou taktéž tanečníci s velmi rozdílnou technikou – “ruskou – klasickou”, “českou – všehochutí” … a máme tu i elévy. Mé přání je neskromné: sjednotit techniku, styl. A nechat “zaznít” liberecký balet s jeho originálním a nezaměnitelným “zvukem”.A co jsem zvažovala? Právě tu částečnou ztrátu svobody, kvalitu souboru, a psaní fermanů!!!

Co vás za ten první rok v Liberci překvapilo nejvíc – jak v dobrém, tak i v tom horším?

V tom dobrém to je především soubor. Když jsem je viděla poprvé na tréninku, řekla jsem si: “Tak, buď půjdou oni, alespoň většina z nich, anebo já. Myslela jsem si, že některé technické záležitosti a stereotypy jsou nenapravitelné. Všechny dámy od základu špatné postavení těla – propadlé slabiny, přetočená chodidla, pánové – povolená záda, žádná práce hlavou, tanečníci z bývalých sovětských republik, kteří se tváří, že tohle je to pravé, jinak to dělat nebudou, a přitom předvádějí jen samá odporná klišé. Paradoxně se mi nejvíce líbil právě jeden elév. Mám velkou radost, když je vidím dnes. Prostě jim jen nikdo neříkal, co po nich chce. Za ten rok se na nich vystřídalo dost pedagogů – Václav Janeček, Kateřina Benešová, Igor Žukov, Adéla Pollertová, já, a v současné době hlavně Hana Turečková, která s nimi pracuje i jako repetitor. Jsou otevření všemu, co je co pro ně nové. A když jsem je viděla na poslední premiéře Ballet(ob)session, kde se projevili i jako choreografové, byla jsem téměř dojatá. Samozřejmě všechno není ještě ideální.

V tom horším to je návštěvnost tanečních představení. Všichni mi říkají, že se to teď lepší. Já si ale dovolím, být opět neskromná: budu spokojená, až se mi diváci před divadlem poperou o lístky.

V čem jste ze svých původních představ musela slevit?

Slevovat musím nějakým způsobem pořád. Například kvůli financím. Bereme scény a kostýmy z fundusu a je tu spousta dalších věcí: kapacita souboru, ještě pořád jeho technická i výrazová vybavenost. Na druhou stranu určité omezení je vždy pro umělce výzvou. Nedávno jsem četla rozhovory se Stravinským. Dokud byl v Rusku, neměl velkou svobodu na tvoření, neměl finance ani dobré interprety. V Paříži měl náhle všechno. Rychle si uvědomil nebezpečí této svobody, a tak se omezoval velice vědomě. Řekl si například, že ve skladbě na to a to téma použije pouze tyto tóny. Jako kdyby si malíř řekl, že „Svítání“ vystihne pouze zelenou a černou. Takže bych to možná nenazvala slevování. Z toho, čeho chci dosáhnout, přece slevovat nemohu. Nazvala bych to nutností hrát pouze s kartami, které mám právě v ruce, hledáním jiných, možná lepších řešení, dělaní přednosti z nedostatků… Ale: takto to samozřejmě donekonečna dělat nechci a těším se, až mě potká „Situace Stravinskij“ -:).

Jaké jsou podle vás přednosti i zápory libereckého souboru, především při porovnání s ostatními oblastními soubory u nás?

Je to opravdu malý soubor. Myslím nejmenší v republice, takže veškerá porovnání pokulhávají. Celkem čtrnáct tanečníků. Nemáme šanci hrát si na nějaký sbor a soli. Dva stejně stavěné tanečníky by jste tu stěží našli. Takže tu jsou „pouze“ všechny přednosti komorního souboru. Dává mi to šanci udělat z každého osobnost, ovšem – jak jsem již naznačila – v rámci jednoho stylu.

Jaké je vůbec liberecké publikum, které na vás chodí?

Většinou konzervativní a starší, ale na Periferii začali chodit i mladí, kteří říkají , že je to „super muzikál“.Tomu se směji, ale jsem ráda, že tam jsou, a chci jich více. Ti starší a konzervativní chodí na debaty po premiéře. Minule jsme se tam hezky pohádali, kvůli původní hudbě pro Nikdy nekončící příběh. Prý : „Co je to za pazvuky od slečny skladatelky – samé denervující intervaly a chrochtání…Kde je mistr Smetana?“ Tak jsem jim připomněla, jak jim jejich mistra staromilci vůbec nepřijali, nadávali mu do wagneriánů, a volali po svém belcantu .Nakonec jsme se všichni smáli, a oni mi slíbili, že přijdou ještě jednou s otevřenější myslí.

Známá jste též ze svého působení – tanečního i choreografického – v plzeňském divadle, nejeden tanečník dodnes vzpomíná na vaši choreografii Maryši. Jak vy na své plzeňské angažmá vzpomínáte? A na co nejčastěji?

Velice ráda vzpomínám a jen v dobrém. Plzeňský balet měl a má dobré zázemí. Měla jsem tam své fanoušky, dostávala jsem tam krásné role, postavila tam svůj první „celovečerák“ – právě Maryšu, a to je jako první láska. Sama jsem nevěděla, co od sebe očekávat. – A ještě před tím: byli jsme o dost mladší, vydržela jsem celou noc tancovat v baru, pak jít rovnou – a s chutí! – na trénink a ještě s nadšením absolvovat celou dopolední zkoušku… Dnes bych umřela -:).

A na kterou ze svých tanečních rolí nejraději vzpomínáte? Odkudsi si pamatuju, že jste před pár lety měla jakýsi úraz – jak to vůbec vypadá s vaším dalším tancováním?

Těžko dělat nějaké preference. Na jevišti jsem si užívala něžnou a romantickou Dámu s kaméliemi, stejně tak jako brutální ztělesnění zla Lady Macbeth. Komickou Paminu jsem měla také ráda. No a teď se vyžívám v „zamindrákované“ Morgianě.

Morgiana

Dokončení zítra