Pokorně jsme se vrátili

Pokorně se vracíme k realitě. Soubory Státní opery a Opery Národního divadla budou mít svého vlastního hudebního šéfa a samostatný orchestr i sbor. Spojovat je bude jednotné manažerské vedení, dramaturgie a společný zájem o vysokou kvalitu každého představení. Nehodlám v žádném případě slova Jana Buriana ironizovat a zlehčovat. Burian je suverénně jedním z našich nejlepších divadelních manažerů a pro řízení takového obřího podniku, jakým je Národní divadlo (a předpokládám, že „reforma“ se neprováděla proto, aby se za rok či dva měnila), bude v nejbližší době patrně jediný, kdo je schopen takovýto konglomerát nějak „ukočírovat“. Nedá mi to ovšem, abych si nepřipomněl památná slova o „návratu z vandru domů“ a aby se mi za nimi neobjevila šibalsky baziliškovská tvář Zdeňka Nejedlého.Ale táži se: bylo třeba několika let pilného zkoumání všech možných i nemožných možností reforem, během nichž se na Maltézském náměstí vymýšlely a stanovovaly procesy, skupiny zkušených odborníků důkladně – opět, myslím to zcela bez ironie – promýšlely nejrůznější řešení, abychom se nakonec pokorně vrátili k praxi, která více jak čtyři desítky let fungovala, pravda, ovšem ve zcela jiné politické, společenské a najmě ekonomické situaci, než je tomu dnes? Nevím?!

Vysoce erudovaný a zkušený divadelní manažer a dokonalý úřednický profesionál Jan Burian dal původnímu poněkud nejedlovsky rozevlátému a organizačně ne zcela domyšlenému řešení řád. Vybral si – opět bez jakékoli ironie – kvalitní tým spolupracovníků, možná  v dané chvíli nejlepší možný a dosažitelný.

Chtěl bych se alespoň chvíli zastavit u osobnosti Petra Kofroně, kterého znám. Když si ředitel Burian svého času přivedl Petra Kofroně do Plzně, neobešlo se to bez pochybností o tomto řešení. Vynikající muzikant Petr Kofroň tyto pochybnosti rázem rozptýlil. Záhy se profiloval jako skvělý dirigent se značnou šíří svých interpretačních schopností, stejně jako  koncepční, pečlivý a starostlivý šéf. Málokterý z operních šéfů se u nás těšil a těší při své pověstné náročnosti takové autoritě  orchestrálních hráčů jako on.

Na tomto místě si neodpustím drobné, ale výstižné „humorné“ odbočení. Když Petr Kofroň svého času Divadlo J. K. Tyla na nějaký čas opouštěl, setkal jsem se v plzeňském  trolejbuse s jedním z koryfejů plzeňského operního orchestru, který v té době končil své letité úspěšné působení ve svazku opery. Jednalo se o výtečného muzikanta, dlouholetou oporu orchestru, ale též muže dosti rázovitého, jenž tento rys své povahy zdědil po svých jihočeských selských předcích. Na můj dotaz, co je nového, začal  naříkat nad tím, že Petr Kofroň plzeňskou operu opouští. Poněkud nevěřícně jsem ho oslovil: „Poslyš, Zdeňku, tohle mi říkáš ty, člověk, pro něhož každý šéf a ředitel včetně mne, byl víceméně něco jako třídní nepřítel?“ Velmi důrazně mi odpověděl tak, že jsem málem z trolejbusu vypadl, a pokračoval ve svém laudatiu na Petra Kofroně. Citací této příhody bych Petru Kofroňovi chtěl upřímně na jeho novém působišti popřát „Zlom vaz!“

Potvrdilo se, že unáhlené,. zbrklé, pouhým rozhodnutím ministerského pera provedené oddělení Státní opery od Národního divadla Praha v roce 1991, bylo ve svých důsledcích jen zmateným pokusem odstranit jednu „historickou nespravedlnost“. Jenomže ono to tak bohužel v životě nefunguje. Velká opera 5. května nevznikla po válce pouhým rozhodnutím ministerského pera, ale jako spontánní akt mladých umělců, kteří chtěli v nových historických a společenských podmínkách realizovat svou vizi opery. A to byl sakramentský rozdíl.Dnes se tedy pokorně vracíme k realitě. Nicméně, jak už jsem napsal výše: model obřího konglomerátu Národního divadla, který vznikl před pětašedesáti lety a který díky obecnému nárůstu byrokratizace veřejného života nabobtnal do ještě obrovitějších rozměrů, vznikl ve zcela jiné situaci. A nemá-li tento projekt „návratu k realitě“ být jenom dalším ze zmatených rozhodnutí odstranit chyby minulosti, dovolím si položit několik dalších otázek.

Tu první jsem už naznačil: S jakou časovou perspektivou jeho trvání je tento model, který je ve své podstatě v totálním rozporu s vývojem ve středoevropském divadle, jehož jsme – ať se nám to líbí, nebo ne – integrální součástí, přijímán? Neboli přeloženo do obecné češtiny: Kdy přistoupíme k nějaké další nové reorganizaci?! Těžko se budeme moci vymlouvat na potřebu tento model prozkoušet, protože on tu  už v podstatě fungoval.

Otázka druhá, s první úzce související: Jelikož je všechno vždy o penězích až v první řadě, tážu se, z jakých prostředků a jakým způsobem bude tento model financován a ekonomicky jištěn? Z Maltézského náměstí bylo zhusta slyšet hlasy o nutnosti úsporného řešení. Kde a jak se v tomto modelu úspory projeví?

Otázka třetí. Konglomerát obou souborů bude mimo jiné spojovat společný zájem o vysokou kvalitu každého představení. Pominu-li prostý fakt, že takovýto zájem je snad naprosto samozřejmý a není třeba jej nahlas deklarovat, taktéž se tážu, opět v souvislosti s předchozími dvěma otázkami: Jak bude zajištěno špičkové sólistické obsazení, které je jedním z nejdůležitějších předpokladů vysoké interpretační úrovně?

A konečně otázka čtvrtá, která s prvními třemi sice přímo nesouvisí, ale její zodpovězení považuji také za velice důležité: Jak vlastně bude v tomto modelu opery vypadat provoz historické budovy na nábřeží Vltavy, v souvislostí s tím, jak byl její možný provozní model deklarován v ideovém návrhu budoucího programu Národního divadla?

Odpovědi na tyto otázky jistě existují.

Přeji Janu Burianovi, kolektivu jeho nejužších spolupracovníků a hlavně Národnímu divadlu „Zlomte vaz!“

Autor je dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně