Operní panorama Heleny Havlíkové (134)

Týden od 23. do 29. září 2013
– Show Barbary Hannigan
– Brněnský Holanďan v (gumové) kleci
– Inspirace na dny příští
***

„Plnoletý“ 18. ročník festivalu Struny podzimu otevřela 23. září svým recitálem kanadská koloraturní sopranistka Barbara Hannigan ve spolupráci s PKF – Prague Philharmonia. Hannigan, která vystupovala v České republice poprvé, předcházela pověst zpěvačky proslulé nejen technicky virtuózně zvládnutým, ale také zajímavým repertoárem. Zaměřuje se nejen na díla operních klasiků, ale i soudobých autorů, z nichž mnozí napsali a stále píšou svá díla přímo pro ni. A navíc své koncerty i sama diriguje!Z těchto očekávání se naplnila šíře repertoáru a dirigování. Dramaturgie pražského koncertu přinesla v jednom večeru odvážně, nezvykle a hodně pestře Rossiniho a Mozarta spolu se Šostakovičem, Nonem a Ligetim. Management Strun podzimu prokázal svou marketingovou zdatnost, když se mu podařilo zaplnit Státní operu, která byla pro tento typ koncertu optimální, a udělat z tohoto koncertu společenskou událost.

Do přestávky s předehrou k Italce v Alžíru Gioacchina Rossiniho, třemi Mozartovými áriemi a Rumunským koncertem György Ligetiho probíhal večer poměrně nevzrušivě, jakkoli byl ozvláštněn dirigováním zpěvačky. Poutalo pozornost – Hannigan dirigovala bez taktovky, zato doslova celým tělem, při zpěvu i zády k orchestru. Přes půvab a temperament této útlé ženy tento výkon nepatřil k těm, které by obstály nad rámec (vcelku milého) ozvláštnění zpěvu. O to více bylo třeba ocenit spolehlivou hru PKF.

Podle poznatků některých psychologů jsou prý ženy (na rozdíl od mužů) nadány schopností zaměřit svou pozornost současně na více činností – a přitom je všechny vykonávat bez úbytku kvality. Třebaže je Hannigan bezesporu všestranně talentovaná muzikantka, přece jen bylo znát, že jí dirigování poněkud ubíralo soustředění na zpěv. A spíše se vkrádalo podezření, že spojení zpěvu s dirigováním je spíše marketingovým tahem než uměleckým přínosem.

A zejména volba Mozartových dramatických koncertních árií Vado, ma dove? – oh Dei! (K583) a Misera, dove son! … Ah! non son io che parlo (K369) neodpovídala spíše útlejšímu sopránu Hannigan, jehož technické kvality mohla rozvinout mnohem přesvědčivěji v árii Un moto di gioia mi sento, kterou Mozart nově vložil (místo Venite, inginocchiatevi!) pro Zuzanku ve 2. dějství při dalším vídeňském uvedení Figarovy svatby v roce 1789 tak, aby se v ní mohla blýsknout nová představitelka této role, italská sopranistka Adriana Ferrarese del Bene. A mohli jsme si představovat, zda by Mozart, který si byl dobře vědom, nakolik se na úspěchu jeho oper podílejí zpěváci, zopakoval, co napsal v jednom z dopisů svému otci v roce 1778: „Mám rád, když árie sedí zpěvákovi stejně dokonale jako dobře ušité šaty.”

Po přestávce program zahájila sólová píseň Djamila Boupachá z triptychu Canti di vita e d´amore (Zpěvy života a lásky, 1962) italského skladatele Luigiho Nono, jedné z vůdčích osobností hudební avantgardy šedesátých let dvacátého století. Nono nijak nezakrýval své vyhraněné levicové politické postoje a promítal je i do své tvorby – monodie pro sólový hlas na text španělského básníka Jesúse Lópeze Pacheca (báseň Hesta noche) je ústřední částí triptychu, psána na památku alžírské ženy, která se stala symbolem svobody, když se aktivně zapojila do boje za nezávislost v alžírské válce. Z hloubky emočního výrazu Hannigan bylo zřejmé, že jakkoli prohlašuje, že mezi klasikou a modernou nečiní rozdílu, tvorba 20. století je jí přece jen bližší. K její koncentraci také přispělo, že zpívala a capella a „dirigovala“ jen sebe samu.

Následovaly Dva kusy pro smyčcové okteto (4 housle, 2 violy a 2 violoncella) Dmitrije Šostakoviče, které vytvořil v roce 1925 ještě jako student petrohradské konzervatoře – dílo na studenta překvapivě vyspělé je předzvěstí odklonu od tradiční ruské hudby a experimentování s novými kompozičními technikami, překypující mladistvou energií i elegantními a troufalými disonancemi. Šostakovič byl dramaturgickým nasměrováním k vrcholu večera – závěrečným Mysteriím kostlivce György Ligetiho. Do samostatné skladby pro soprán a komorní orchestr v ní Elgar Howarth spojil tří árie šéfa tajné policie Gepopa z Ligetiho opery Le gran macabre. Je to Hannigan „parádní číslo“, pro které si oblékla výstřední lesklé černé minišaty, síťované punčochy a vysoké kozačky. Jako zpěvačka, dirigentka, ale i kabaretiérka a herečka kongeniálně s Ligetim kombinovala ironii, sarkasmus, absurditu a černý humor. Suverénně a s evidentní chutí ovládala nejen virtuózní zpěv a své tělo, zmítající se často v až smrtelných křečích, ale i orchestr, v němž hráči museli vedle hraní také kokrhat, šeptat, funět a vykřikovat nebo trhat její plakát.

Publikum Hannigan odměnilo za její show dlouhým potleskem – ostatně kontakt s publikem je silnou stránkou Hannigan. Pro zahájení Strun podzimu, které propojují klasiku s modernou a soudobými hudebními trendy, byl koncert Barbary Hannigan dobrou (dramaturgickou) volbou.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Brněnský Holanďan v (gumové) kleci

Na dvojí velké výročí Richarda Wagnera (1813–1883) reagovaly naše operní soubory hodně zdrženlivě, zejména ve srovnání s dalším letošním jubilantem Verdim. Po ostravském Lohengrinovi už pouze soubor Janáčkovy opery nastudoval Bludného Holanďana. Volba této, během posledních šedesáti let našimi divadly jednoznačně nejčastěji uváděné Wagnerovy opery, nesvědčí o dramaturgických ambicích využít jubilea k prezentaci Národního divadla titulem, který by dal brněnské metropoli vyniknout.Stačí málo a velké drama vzepjatých emocí, bouření přírodního živlu a vykoupení skrze lásku může snadno sklouznout do pouhé lapálie nikdy nekončícího hledání tak nedostatkového zboží, jakým je ženská věrnost: ostatně sám Wagner ušetřil Sentu strázní a nástrah plnění slibu věrnosti v záludných pastech pozemského života. Pokud Wagner nastoupil Bludným Holanďanem cestu k naplnění svého ideálu opery coby vrcholu umění, pro operní režiséry se toto vznešené úsilí většinou redukuje na praktický problém, jak dostat na jeviště a z jeviště loď.

Režisér Roman Polák, nositel mnoha slovenských cen a současný ředitel činohry Slovenského národního divadla, má s operou nejednu zkušenost. Ve svém pojetí Bludného Holanďana pro Brno se vlastně docela věrně držel úplného závěru staré námořnické ságy ve Wagnerově interpretaci: Senta na jevišti Janáčkovy opery sice nikam neskočí, ale ve zlatistém světle vznešeně odkráčí za stěnu z gumových pruhů a vyjede na podstavci s Holanďanem, který se pro tento účel z černého pláště a vínového obleku převlékl komplet do bílého. Jenže jak a proč se tito dva dobrali k onomu wagnerovskému „vykoupení skrze ženu“, které režisér v rozhovorech před premiérou zdůrazňoval jako klíčové téma své koncepce, z inscenace samé srozumitelné při premiéře nebylo.

Dominantním prvkem inscenace jsou úzké gumové pásy natažené těsně vedle sebe do ploch přes celou šířku a mnohdy i výšku jeviště (prý jich bylo potřeba celkem osm kilometrů). Jsou i přízí, když za ně tahají ženy s maketami pěti řad komolých kuželů coby vřeten nad nimi. Černé gumové pásy obepínají i krychlovou konstrukci Holanďanovy lodi; když za ně rozkurážené norské dívky a námořníci tahají jako za „kšandopéry“ (pokud nejdeme v představivosti ještě dále), hrozivé napětí třetího dějství s mrtvolným tichem z Holanďanovy lodi dostává nečekaně a hlavně zcela nepřípadně komické až směšné kontexty. Tato pogumovaná „klec“ a překonávání „zábran“ z gum natažených nad podlahou může být snad obrazem Holanďanovy duše, prokletím uvězněné – kdy jedinou jeho šancí na vykoupení je věrně milující žena, která se za něj obětuje. Mřížoví je ale natahovací a prostupné – volba pružné flexibilní gumy je tak pro Holanďanovu a Sentinu sudbu nepatřičná – relativizuje definitivnost oběti a vykoupení.Geometricky strohá scéna Pavla Boráka a kostýmy Petera Čaneckého příliš jednoduše redukují barvy na Dalandovu námořnickou modrou, Erikovu mysliveckou nazelenalou, Holanďanovu černou a Sentinu bílou; rudá, spojovaná s barvou plachet Holanďanovy děsivé lodi, se zde ve vínové variantě objevuje v barvě obleku pod Holanďanovým černým kabátem a prostřednictvím šály a pruhu červených gumových pásů, které obklopují Sentu. Dalandovu loď tvoří dřevěná prkenná paluba, rozdělená do čtyř segmentů, které se naklánějí kolem své osy na způsob velké houpačky podložené uprostřed. V kombinaci se spuštěnými masivními lany a nepoměrně miniaturním stěžněm, po kterém šplhá Dalandův kormidelník, by takové řešení mohlo na chvíli evokovat pohupující se loď, kdyby mužský sbor ve snaze zkoordinovat pohupování se zpěvem, který mu šel o poznání lépe, nepůsobil křečovitě.

Oprávněně očekávané „překvapení“ příjezdu Holanďanovy tajemné lodi zaniklo, když parta kulisáků přistrčila před černé pozadí do zadní části jeviště černou krychli. Z „kulisáků“, kteří tu a tam také zaaretují onu houpačku, se ovšem „vyklubou“ „zakuklenci“ v přiléhavých bílých kombinézách pouze s průstřihy na oči, jimiž se hemží Holanďanova loď. Děsivé přízraky Holanďanovy posádky tak jsou přeznačkovány spíše na strašidla, která by se hodila na cimbuří hradu k bílé paní; jsou ovšem multifunkční a přiskočí, kde je třeba – přičinlivě na Holanďanův pokyn vystrčí a přinesou kufry svého pána, který jejich obsah na důkaz svého bohatství ukazuje Dalandovi. Moment, kdy hamižný Daland těžké kufry chamtivě vleče na svou palubu, patřil k jedněm z mála momentů inscenace, jimiž se podařilo přesněji charakterizovat postavu. Když ale Daland při všech svých dalších výstupech až do konce opery chodil stále s kufrem, tento znak se zcela opotřeboval a ztratil smysl. Strašidla pak také přidržují gumové pásy tak, aby se do nich Holanďan ani Senta příliš nezaplétali, když se snaží dostat k sobě. Erikovi takový servis neposkytnou, takže hrozí, že tento nepříliš mrštný myslivec zakopne a spadne.

Bohužel ani hudební nastudování Jakuba Kleckera nepostihlo Wagnerovu partituru. Co se orchestru týká, hlavní příčina tkví v intonačních nepřesnostech hlavně dřevěných dechových nástrojů, nesouhře smyčcové sekce, „kiksech“ exponovaných lesních rohů a v málo propracované dynamice, což se táhlo už od předehry. Hostující německý barytonista Frank Blees snad může být uhrančivým Holanďanem na menších německých scénách, v prostoru Janáčkova divadla jeho útlejší, barevně nepříliš zajímavý hlas zanikal. Byl však alespoň oblý a vyrovnaný – na rozdíl od ostrého sopránu Silvie Rálik, jejíž tóny se chvěly v obtížně přijatelném rozkmitu. Takto omezené možnosti si nedokázala rozvrhnout pro dynamické a výrazové vygradování své ústřední balady, která se tak nekonečně vlekla. Tremolo a ruský akcent pak poškozovaly výkon Ivana Choupenitche, jehož hutný tenor se ovšem alespoň prosazoval nad orchestrem. Premiérovému obsazení tak vévodili „domácí“ sólisté – Jiří Sulženko coby Daland, Petr Levíček jako Dalandův lodivod a ženský sbor, který si také dokázal poradit s přeskakováním gumových zátarasů. Připomeňme „smršť“ Bludných Holanďanů v letech 2004 až 2008, jejichž inscenátoři se s větším i menším úspěchem pokoušeli o neotřelé pohledy na tuto operu. Plzeňská opera v režii Jiřího Heřmana ji uvedla jako idylku z francouzské Riviéry. Ústecké provedení se v režii Martina Otavy soustředilo na Sentu – příběh se odvíjel na neostré hranici reality a Sentina horečného snu, kam ostatním uniká z lůžka strohého nemocničního pokoje, aby naplnila poslání, pro něž se cítí být vyvolena (tuto inscenaci v roce 2008 převzalo Moravské divadlo Olomouc). V liberecké verzi se režisér Oldřich Kříž na starou námořnickou ságu podíval neotřele pohledem Dalanda; opera je zhmotněním jeho palčivých otázek kolem osudového momentu, kdy krátké setkání se záhadným cizincem zcela změnilo život všech, kteří ho potkali. Státní opera Praha si tento titul vybrala k oslavám sto dvacátého výročí budovy a odehrála ho „civilně“, bez nanebevstoupení spasené dvojice.

Brněnského Bludného Holanďana utopila rozkmitanost hlasů, orchestru i gumových pásů. Petr Levíček jako Kormidelník má ovšem jedničku s hvězdičkou – nejen ze šplhu o tyči.

Hodnocení autorky: 40 %
***

Inspirace na dny příští

PKF – Prague Philharmonia – slavnostní zahajovací koncertní sezony 2013/14. Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše, Bohuslav Martinů: Polní mše, H 279, Pavel Vranický: Symfonie charakteristická pro mír s Republikou francouzskou c moll, op. 31. Dirigent Jakub Hrůša, Audun Iversen – baryton, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek. Dvořákova síň Rudolfina, středa 2. října 2013 19.30 hodin

Giuseppe Verdi: Falstaff. Moravské divadlo Olomouc, premiéra 4. října 2013 v 19 hodin

Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin 5. října 2013

***
Struny podzimu 2013
Zahajovací koncert 18. ročníku festivalu
Barbara Hannigan (soprán)
Dirigent: Barbara Hannigan
PKF – Prague Philharmonia
23. září 2013 Státní opera Praha

program:
Gioacchino Rossini: Italka v Alžíru, předehra
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Vado, ma dove? — oh Dei!, KV 583
– Un moto di gioia mi sento, KV 579
– Misera, dove son! … Ah! non son io che parlo, KV 369
György Ligeti: Rumunský koncert
=přestávka=
Luigi Nono: Djamila Boupachá pro sólový hlas z triptychu Canti di vita e d’amore (Zpěvy života a lásky)
Dmitrij Šostakovič: Dva kusy pro smyčcové okteto, op. 11
György Ligeti: Mysteries of the Macabre (tři árie z opery Le grand macabre, úprava Elgar Howarth)

www.strunypodzimu.cz

***

Richard Wagner:
Bludný Holaďan
(Der fliegende Holländer)
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Pavel Šnajdr)
Režie: Roman Polák
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Peter Čanecký
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreograf: Stanislava Vlčeková
Dramaturg: Pavel Petráněk, Tomáš Pilař
Sbor a orchestr Janáčkovy opery
Premiéra 27. září 2013 Janáčkovo divadlo Brno

Daland – Jiří Sulženko (alt. Jevhen Šokalo)
Senta – Szilvia Rálik (alt. Iveta Jiříková)
Erik – Ivan Choupenitch (alt. Nikolaj Višňakov)
Holanďan – Frank Blees (alt. Richard Hann)
Mary – Jitka Zerhauová (alt. Marika Žáková)
Dalandův lodivod – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)

www.ndbrno.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Struny podzimu, Jana Hallová