Premiéra skupiny ME-SA: Swarming aneb Když koncept funguje

Lucie Kocourková, 09.12.2013 17:00

V pátek 6. prosince se ve Studiu ALTA v pražských Holešovicích konala premiéra projektu Swarming, který je výsledkem společné práce české skupiny současného tance ME-SA a švédského choreografa Rasmuse Ölmeho. Ten byl v minulosti mimo jiné členem proslulého nizozemského souboru fyzického divadla Ultima Vez, s nímž také Prahu jako aktivní tanečník navštívil, aby se sem vrátil i jako pedagog. Pro skupinu ME-SA, která vznikla v roce 2008 a má za sebou několik velmi úspěšných projektů (inscenace Much More Than Nothing v česko-slovenské koprodukci byla letos vybrána mezi Priority Companies 2013 mezinárodního networku Aerowaves), znamená tato práce další posun ve zkoumání choreografické tvorby a pojetí divadla a divadelního prostoru.

Kolem Rasmuse Ölmeho se seskupil tvůrčí tým osmi českých a zahraničních tanečníků včetně choreografa samotného: Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová a Andrea Opavská (za skupinu ME-SA), Linda Adami, Ulrika Berg, Dan Johansson, Rasmus Ölme a Tilman O’Donnell. Výsledný tvar, který vznikl v rámci tří rezidenčních pobytů v Německu a v Praze, je praktickou částí Ölmeho doktorské práce, kterou obhajuje na University of Dance and Cirkus ve Stockholmu. Sám autor objasnil principy takto: „Naše práce vychází z relativizace takových pojmů, jakými jsou divák, kompozice, kinestetická přítomnost či čas a prostor, tedy prvky, které jsou obvyklou součástí výstavby choreografie. Zabýváme se tím, co znamená čas, pohled, gesto, pohyb v prostoru ve vztahu ke sdělení a sdílení s divákem. Snažíme se nalézt souhru osmi těl v jedinou masu neexistujícího, ale představitelného těla.“Pro diváka je takový popis užitečný, ale výsledný tvar zdaleka nevystihuje. Rasmus Ölme sice vychází z filosofického základu a jeho umělecká výpověď má formu konceptu, ale výsledek je velmi sdělný. Jistě že divák musí přistoupit na pravidla improvizované hry a přijít na představení otevřený, ale ze strany choreografa a interpretů se mu dostává veškeré pomoci pro to, aby se mohl stát součástí dění a představení si užil. Swarming není zatěžkán existenciální tíhou filosofických myšlenek, jeho autor ví, kam až může zajít v komunikaci s publikem a neklade na ně přehnané nároky. Takže i když se vám zdá, že konceptualismus znamená programovou nesrozumitelnost a tvorbu bez ohledů na diváka, tady tomu tak opravdu není.

Swarming znamená hemžení nebo víření, a také je tímto hemžením, řízenou interakcí tanečníků na scéně, setkáním různorodých osobností a jejich přístupů ke ztvárnění společného zadání. Inscenace je komorní, skutečně jen pro pár desítek diváků, kteří jsou v malém divadelním sále Studia ALTA rozsazeni v kruhu jako v aréně, uprostřed níž se vše odehrává. Představení se „rozjíždí“ pomalu a spíš abstraktně. Tanečníci vcházejí do prostoru z rohů, přičemž každý chůzi ozvláštňuje určitým pohybem, gestem, grimasou, tenzí v těle, případně vydávaným zvukem. Je zřejmé, že vklad pohybového materiálu je individuální, neboť u našich tanečnic, které dobře známe, můžeme vysledovat charakter, který je jejich interpretaci vlastní: ačkoli je pro všechny společné zázemí v současném tanci, lze individuality identifikovat třeba ve způsobu, jakým pohybují pažemi, zda více s elegancí nebo silou apod. Máme tedy důkaz, že hra byla vystavěna na jejich osobnostech a můžeme začít zkoumat, jaké pohybové prvky mohou být charakteristické pro ostatní.

Není na to ale příliš času, neboť brzy dojde k první z řady přeměn, impulsů, které vždy po určité době dají dění před námi jiný směr. Sekvence se střídají pozvolna. První část se odehrává na ticho a slova, krátké výpovědi adresované divákům, kteří musí přistoupit na komunikaci (ačkoli sami nejsou přímo do interakce zváni). Proměna choreografie, která je v jádru improvizovaná, se obvykle děje na základě výrazného gesta nebo krátké pohybové sekvence, kterou jeden tanečník opakuje tak dlouho, než se ostatní připojí a buď opakují, nebo rovnou začnou modifikovat určený materiál do jiného pohybu nebo dynamiky.

Minimalistická hudba otevírá scénu, na jejímž počátku vidíme tanečníky v jakési skrumáži připomínající živý organismus líně se převalující na mořském dně, neboť pohyb ze všeho nejvíce připomíná právě vlnění. Energie se přelévá z těla na tělo jako elektrický impuls mezi buňkami jednoduchého organismu a právě tak pozvolna se interpreti oddělí a rozptýlí, aby zaplňovali prostor. V nejdelší sekvenci pak je principem přeměny hudba – každý přistupuje k mixážnímu pultu, aby pustil skladbu podle svého vkusu, ať už je to rock, hip hop nebo střední proud, a ostatní se musí přizpůsobit dynamice skladby až do další změny. Tanečníci své variace a pohybové sekvence tančí především sólově. V pohybu je stále přítomna komunikace a mnoho sekvencí obsahuje pohybovou nadsázku, která vzbuzuje u publika smích. Diváci si brzy zvyknou na fyzickou blízkost tanečníků a hudba je láká k zapojení, i když je jasné, že mají zůstat diváky. Zkoumá se spíše hranice než možnost interakce, ta zůstává na úrovni oslovení a přiblížení, nikoli fyzického kontaktu.

Pro tanec je využit celý prostor a forma cirku sama vybízí k využití kruhové dráhy ať už pro běh, skoky nebo převaly. Tanečníkům je partnerem prostor stejně jako podlaha. Improvizovaná choreografie nevyužívá rychlé dynamické změny, ale plynulé přechody, nejsme až na výjimky svědky prudkých pádů, pohyb se zrychluje a zpomaluje plynule. Vše je stále v pohybu a přelévá se jako vlny oceánu, který sice chvíli bouří a chvíli je ztišený, ale stále je jednou kompaktní masou. Tak energie ovlivňuje i publikum, které si pohyb užívá, i když jde mnohdy o vcelku jednoduché kombinace. Nejde o originalitu samotného pohybového materiálu, ale o způsob jeho propojení.

Oděv tanečníků je civilní: přiléhavé cvičební kalhoty a nesourodé mikiny. Teprve, když si v průběhu představení odloží svrchní vrstvu, vidíme, že mají podobná trička s módním potiskem. A když se nakonec opět shromáždí a uprostřed arény v celkovém zklidnění a každý z nich procvičuje minimalisticky jeden pohyb, jako je třeba ohýbání zápěstí, slévají se nám opět v jeden celek. A skrze pohyb ruky, který se mění v mávání na rozloučení a pokyvování hlavou na pozdrav si nakonec vynutí i závěrečný aplaus.

Představení Swarming je živým tvarem, který se může vyvíjet dál, přicházet s novými principy, které lze zkoumat. Lehkost, s jakou tanečníci krouží prostorem, vyvěrá i z tohoto pocitu svobody, kdy choreografie není pevně uzavřena. Tanečníci v ní zkoumají plynutí času a změny, možnosti reakce na impulsy, jež si vzájemně dávají v rámci určené struktury. Role obecenstva je ponechána v intencích dělení jeviště versus hlediště, s tím rozdílem, že tanečníci chvílemi se svými diváky komunikují. Určitě by bylo možné rozehrát Swarming i ve větším prostoru a před početnějším publikem, třeba v divadlech Ponec nebo Archa – věřím, že dvě tři řady (nebo spíš kruhy) diváků navíc by kouzlo inscenaci neubraly a naopak by mohly přivést nové nadšence současnému tanci. Humorná poloha představení je obrovským vkladem, který by měl být v tomto směru využit.