Za Claudiem Abbadem

Zápisník Jindřicha Bálka (40)

V uplynulém týdnu se hudební svět loučil s Claudiem Abbadem. A při zpětném pohledu je opravdu zajímavé sledovat, jak výraznou stopu tento spíš nenápadný muž zanechal. Je to jeden z hudebníků, který sice své interpretace nijak filozoficky nezdůvodňoval, ale jeho přístup k hudbě jako by připomínal určitou duchovní cestu. A čím byl starší, tím zřetelnější to bylo. Měl zvláštní schopnost dostat z každého hudebníka to nejlepší, co v něm bylo. Obávám se, že bude také časem vnímán jako muž starých dobrých časů, který prostě působil tím, že dělal dobrou hudbu a nestaral se o marketingové efekty. Byl to hudebník s pozoruhodnou vnitřní svobodou, který nedal nikdy přednost kariéře před službou umění.Rodné Miláno se s Abbadem loučí v pondělí 27. ledna smuteční slavností, jejíž hudební část je sama o sobě symbolicky působivá. Daniel Barenboim bude v prázdném divadle, jehož dveře ale zůstanou otevřené, dirigovat druhou větu, smuteční pochod, z Beethovenovy Eroicy. Hrát bude orchestr Filarmonica della Scala, který Abbado dlouhé roky vedl, aby měl operní orchestr širší repertoár. Mezi mnoha zprávami zaujme i to, že se do Scaly vrátil v roce 2012 po dvaceti čtyřech letech poté, co město splnilo jeho podmínku, že vysadí devadesát tisíc nových stromů na veřejná prostranství… Abbadův životopis u nás známe málo a mnoho věcí se člověk dočítá až ze zahraničních nekrologů, se kterými v minulém týdnu přicházela jedna slavná instituce za druhou.

„Berlínští filharmonikové vzdávají hold Claudiu Abbadovi s hlubokou láskou a vděčností,“ objevilo se hned druhý den v jejich prohlášení. A Zubin Mehta, mladší Abbadův spolužák a přítel, dirigoval v uplynulém týdnu Berlínské filharmoniky v programu, kde každé číslo na Abbada nějak odkazovalo. Adagietto z Mahlerovy Páté, protože právě tohoto autora prováděl v Berlíně naprosto jedinečně. Potom Webernovy Kusy pro orchestr, připomínající jeho vazbu na vídeňskou modernu i na někdejší festivalový cyklus Wien Modern. Pak také Beethovenův Klavírní koncert, který s orchestrem natočil už na počátku devadesátých let s Mauriziem Pollinim, svým krajanem a dalším životním přítelem. A Straussův Život hrdinův je v programu jaksi symbolicky, protože Abbado osvědčil přes svoji tělesnou křehkost mimořádnou statečnost, a to nejen v boji s vážnými nemocemi.

Abbado měl v Berlíně i mnoho kritiků. Připadal jim jaksi málo výrazný. Časopis Spiegel dokonce psal, že jeho šéfovské období nebyla žádná éra, jenom „Amtzeit“, tedy prostě doba, kdy zastával úřad… Je pravda, že Abbado se do velkolepé německé tradice svým způsobem nehodí: není to zahloubaný mystik, který i Brahmse prováděl jakoby italsky s důrazem na zpěvné linie. A v Beethovenových symfoniích během deseti let velmi zeštíhlil, prosvítil a proměnil zvuk orchestru, který má v Beethovenovi jednu z nejvyhraněnějších a nejsilnějších tradic. S odstupem to ale působí tak, že se stal spolutvůrcem otevřeného hudebního světa. Nebo alespoň otevřenějšího než dřív – a dnes víme, že takovou radostnou a tvůrčí atmosféru je velmi těžké udržet.Praha je v umělecké dráze Claudia Abbada zapsána v první řadě tím, že se zde konal vůbec první Evropský koncert Berlínských filharmoniků. Bylo to 1. května roku 1991 ve Smetanově síni a na programu byl jen Mozart: koncertní árie pro Josefinu Duškovou s Cheryl Studer, předehra k Donu Giovannimu a brilantní Haffnerova symfonie na závěr. Právě atmosféra tohoto koncertu se mi hodně spojuje s atmosférou, kdy padly hranice a svět se otevřel – i směrem k nejvyšší kvalitě.

Pokud jde o Evropské koncerty, krom toho prvního stojí za pozornost určitě ten, který dirigoval v roce 2002 v Palermu. Nejen proto, že na programu byla Dvořákova Novosvětská, ale hlavně se dá sledovat vztah hráčů k šéfovi. Při děkovačce chce Abbado několikrát postavit orchestr, který to ovšem odmítne a vyzve dirigenta, aby se v bouřlivých ovacích nejprve uklonil on sám. Takové gesto se jen tak nevidí. A první berlínský koncert po odchodu z šéfovského postu se konal v červnu 2004, na programu byla Mahlerova Šestá, vyšel jako živá nahrávka u Deutsche Grammophon a měl zcela triumfální ohlasy.

Bohatý umělecký život je naštěstí zdokumentován opravdu dlouhou řadou nahrávek. Od operních kompletů s nejslavnějšími pěvci, přes možnost dvakrát nahrát komplet Beethovenových i Mahlerových symfonií až po snímky s Lucernským festivalovým orchestrem a ansámblem dobových nástrojů Orchestra Mozart. S ním natočil v posledních letech i Pergolesiho mše nebo Bachovy Braniborské koncerty. Abbado také první jednoznačně ukázal, že s mládežnickým orchestrem lze dosáhnout zcela prvotřídního uměleckého výsledku. Podstatná není tradice, ale nekompromisní smysl pro kvalitu. A ve spojení s mladistvou otevřeností došel ke svému interpretačnímu ideálu možná nejvíc. I jeho nahrávky měly své kritiky kvůli „nedostatku originality“ – čas ale možná ukáže něco jiného.Zajímavá zpráva přišla z FOK, protože dirigent koncertů minulého týdne Jac van Steen jako vzpomínku na Abbada zařadil do programu Dvořákovo Nokturno H dur. „Zažil jsem ho jako student, když jsem pobýval v Londýně. On byl tenkrát šéfdirigentem Londýnských filharmoniků. Chodil jsem na jeho zkoušky a byl fascinující. Podání nikoho jiného v sobě nezahrnovalo tolik aspektů, mezi nimi velkou pokoru a také silné estetické cítění hudby.“ Abbado podle něho při dirigování zcela upřednostňoval skladatele, cítil se služebníkem skladby, kterou právě připravuje. „To považuji za rys opravdu velké dirigentské osobnosti. V celém jeho životě byla hudba na prvním místě…. Byl navíc velký gentleman – nikdy neřekl špatné slovo o jiných dirigentech nebo hudebnících.“ A ještě jeden zajímavě provokativní pohled Jaca van Steena: „Američané mají Bernsteina, Němci Karajana, ale Abbado je celosvětovým pojmem.“ A stejně jako mnozí podtrhuje Abbadovu péči o mladé generace: „Ale snad úplně nejsilnějším momentem je Abbadova filosofie vytvářet nové generace špičkových hudebníků. Pomohl nastartovat kariéru velké spoustě mladých lidí tím, že dirigoval mládežnické orchestry typu Gustav Mahler Jugendorchester. On s nimi opravdu soustředěně připravoval většinou těžký repertoár a oni díky tomu vyrostli do top kvality. A zároveň tvrdil, že od mladých hudebníků dostává zpětnou energii,“ zdůraznil během zkoušek s FOK Jac van Steen.

Jsem rád, že si zahraniční host takto vzpomněl a rozšířil počet domácích ohlasů na Abbadovo úmrtí. V porovnání se světem je jich poměrně málo. Jednak je málo hudebníků, kteří by ho někde zažili, a pak také málo novinářů, kteří by se jich na to ptali. I když právě to naše hudební těleso, které má v sobě pořád nejvíc z jakéhosi abbadovského ducha, přece jen nezapomíná: „Zemřel slavný dirigent, ‚duchovní otec‘ PKF,“ čteme na webu tohoto orchestru, „v pondělí ráno nás všechny zasáhla smutná zpráva o skonu Claudia Abbada. Nezemřel jen slavný dirigent, odešel ryzí muzikant; on hudbu netvořil, byla jeho součástí. Odešel člověk, jehož autorita vycházela z přirozené pokory a skromnosti. Nás všechny, co měli tu čest a štěstí ho poznat a pracovat s ním, strhl svým uměním, entuziasmem a pracovitostí. … Claudio Abbado ale nestrhl jen nás, na internetu jsou pro něj tisíce vzkazů od známých i neznámých lidí,“ píše za všechny první houslista PKF – Prague Philharmonia Martin Bialas.

Sám mohu vzpomenout také příležitostná vyjádření Jiřího Bělohlávka a Jakuba Hrůši, který považoval Abbada jednoznačně za největšího žijícího dirigenta ba přímo za „světce“. Koneckonců, PKF – Prague Philharmonia opravdu vznikla z podobné ideje jako slavnější Gustav Mahler Jugendorchester nebo Chamber Orchestra of Europe. Podobně obdivně se vždy vyjadřoval i klavírista Ivan Moravec, který sice nesdílí dirigentovo celoživotní nadšení pro Mahlera, ale v míře vnitřní umělecké poctivosti byl Abbadem vždy fascinován. A byl to tuším on, kdo přirovnal Abbadovy nahrávky k obrazům velkých renesančních italských mistrů. Kvůli jasným barvám, čistým klasickým liniím, aristokratické svobodě a velkorysosti. Snad všichni najdeme více času se k jeho odkazu vracet.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv