Na Malou inventuru za archetypy žen

Lucie Kocourková, 23.02.2014 20:30

V sobotním programu festivalu Malá inventura se diváci opět mohli rozhodnout mezi několika produkcemi nového divadla a současného tance. Tento večer, snad zcela neúmyslně, akcentoval v přehlídce skrze dvě výrazné inscenace minulé sezony ženskou tematiku, hledání kořenů a souvislostí zabíhajících do mytické minulosti až k úsvitu lidstva. Divadlo Ponec zařadilo reprízu velmi úspěšné inscenace z dílny choreografky Lenky Vágnerové, dílo La Loba, ve kterém exceluje Andrea Opavská v roli ženy, jež zosobňuje jeden z nejsilnějších ženských archetypů, stařenu nadanou nesmírnou cirkulující mocí, panující nad obnovou životní síly (naši recenzi najdete zde).

Druhá inscenace, koprodukční česko-španělský projekt Artemis v zrcadle, akcentuje naopak polohu mládí a plodnosti, mateřské péče i lovecké vášně, které se všechny snoubí v sólovém představení tanečnice a choreografky Nikoly Křižkové. Artemis měla premiéru v NoD v květnu minulého roku, odkud zamířila na Divadelní Floru do Olomouce, kde snad ještě lépe než zde v chladném industriálním interiéru NoD vynikla v prostoru podkrovního Konviktu, a nyní se vrátila do Prahy.Nikola Křížová vytvořila asi hodinové sólo, které zdůrazňuje plodnou ženskost a animální podstatu lidství jako jakýsi vzdor přetechnizované společnosti, která se v dobré víře pokouší odstřihnout rácio od instinktů i anulovat atributy rodů. Inscenace Artemis v zrcadle připomíná, že v nás staré archetypy stále sídlí a dožadují se vlastního hlasu a vyjádření, a to bez ohledu na to, jestli se za projevy jejich existence skrývá příroda nebo nekonečná pokolení společenského soužití a zvyk. Ukazuje naše právo osvobodit se, nebát se vyhledat vlastní kořeny a vlastní přirozenost. Artemis je individuální výpovědí o jedné z cest, která není předkládaná jako absolutní pravda, ale nabídka k následování.

Autorka před divákem postupně vykresluje několik poloh ženství, několik situací, mezi kterými dochází k nenásilnému převtělení. Na scénu vchází v bílých šatech z papíru a se zeleným stromkem, jako by sama byla před rozpukem jarních květů, objevující krásu z pohybu, osvobozující se k volnému nádechu. Z neforemného kostýmu poutají pozornost elegantní paže, jež tanečnice rozpohybuje až horečně. Scéna je diagonálně rozdělena reflexní stěnou z plexiskla, která se osvětlením může změnit ze zrcadla v průhlednou plochu, skrze kterou nahlížíme do rohové místnosti, v níž se odehrává prostřední část vystoupení. Ve volné části prostoru stojí hájek fotografií žen, starých fotografií, snad ještě daguerrotypií, a my se můžeme domýšlet, koho jejich tváře představují, zda jeden rod anebo ženskou populaci jako celek. Tomu by napovídala symbolika provázanosti, neboť žena před námi začne ze svého šustícího oděvu vytrhávat červené nitky a napojuje se jimi jako žilami s pulzující krví na obrazy žen kolem sebe, s náznakem utrpení, ale klidná, až do chvíle, kdy se prudkými pohyby zbaví svého neforemného oděvu. Zaslechla totiž volání divočiny.Žena uzavřená v koutě svého bytu, polonahá stojí pod velkou trofejí jelena a něžně vzhlíží k jeho očím. Z civilizované dívky se změnila v nemilosrdnou Dianu, aby se dál přiblížila své kořisti a odcizila světu lidí. Nechává ve svém těle promlouvat zvířecí instinkt, podupává se skrytou divokostí vězněného zvířete, místo jemnosti nastupuje silový a zemitý, osvobozující tanec. Nikola Křižková sama není vyloženým typem éterické tanečnice, zato je obránkyní ženské krásy neznásilněné pokřiveným módním diktátem, který podryl sebevědomí už několika generacím žen. Přirozenost je mladá a silná, přirozenost znamená kypět zdravím a energií, mít z čeho rozdávat plnými hrstmi. Tohle poselství moderního tance, které bylo kdysi na počátku jeho neodmyslitelnou částí, jako by dnes také trochu zanikalo…V poslední části pozoruhodného vystoupení se groteskně mísí civilizace s přírodou. Tanečnice se na scéně pohybuje ve střízlivém kalhotovém kostýmu, ale s maskou jelena, jako tvor bloudící mezi světy. Lovkyně se na chvíli vtělila do své oběti, nešťastného Akteona prchajícího před psí smečkou (rámec inscenace tvoří antická mytologie, kterou je třeba použít jako pomůcku při čtení obsahu: řecká Artemis, tedy římská Diana, je ochránkyní zvěře i žen matek, ačkoli sama si od bohů vyžádala věčné panenství). Kostým nedovoluje velké pohyby, jen chůzi, přidřepnutí, gesto, veškerá energie se soustředí do napětí těla, které přitom hovoří zřetelnou neverbální řečí. A následuje poslední osvobození, od civilizačního nánosu mužského oděvu i od role zvěře ohrožené zvuky lovu. Když se zbaví obou omezujících atributů, stává se opět mladou ženou a v zelených šatech řeckého střihu, s náručí růží a miniaturními soškami jelínků začíná s bezstarostnou radostí zkrášlovat své prostředí a tančit poslední silové sólo opět v citelném spojení se zemí.Skrz sérii proměn objevuje performerka vždy novou přirozenost, která může, ale nemusí být definitivní: ženy jsou totiž stvoření proměnlivá a každá má v sobě mnoho tváří, svobodou pak je možnost nechat promluvit každou z nich. Nikola Křižková je přesvědčivě odhaluje a nechává skrz své tělo promlouvat život. Po celou dobu si zachovává jaksi nadpozemsky nepřítomný zasněný výraz, jako kdyby byla částí své duše v transu, v opojení z možnosti vyjádřit se volným způsobem. Pomáhá i hudba, která je směsí konkrétních i melodických pasáží, zakmitávají se v ní zvuky zvířecí i neidentifikovatelné ruchy, jiné části připomínají renesanční skladby. Jde o hudbu, kterou je třeba více cítit než poslouchat, protože je jedním ze základních prvků, které vytvářejí atmosféru celého díla. Rovnocenné jsou si tu všechny složky, funkční scénografie, světelný design, který mění hloubku prostoru, barevná symbolika kostýmů i principy taneční moderny, ze kterých čerpá choreografka pro svůj hold ženě, ženství a svobodě. Divák jen musí přistoupit na to, že spíš než o taneční inscenaci jde v tomto případě o fyzické divadlo, které promlouvá skrze vizuálně pohybové obrazy, kdy často víc než pohyb sám o sobě vypovídá o tématu manipulace s rekvizitami a scénické řešení, a že jde o obrazy propojené obsahem, ale v rámci volné dramaturgie. Je to inscenace, která stojí za zhlédnutí, ale protože realizační tým nemá zázemí v Čechách, je otázkou, zda a kdy k tomu bude znovu příležitost.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Malá inventura 2014
Artemis v zrcadle
Koncept: Nikola Križková, Amador Artiga
Režie a dramaturgie: Amador Artiga
Choreografie: Nikola Križková
Interpretace / tančí: Nikola Križková
Hudba: David Alarcón
Text: Antonio de Paco, Nikola Križková
Světelný design: Víctor Antón
Scénografie: Amador Artiga
Technická spolupráce: Diego Sánchez
Konstrukce: Los reyes del Mambo
Rekvizity a maska: Amador Artiga
Konstrukce zrcadla: Peroni
Video: Besmond Foi
Produkce: Periferias Imaginarias
Premiéra 13. května 2013 Teatro NoD Praha
(psáno z reprízy 22. 2. 2014)