Příjemně chytrý recitál

U psaní snad čehokoliv je zásadně důležitý samotný začátek. Měl by být velký, poutavý a mělo by v něm být použito rozumné množství květnatě pulzujících slov. Když jsem taková slova hledal pro uvedení tohoto článku, článku, jež vám má přiblížit Recitál Ivany Rusko, Jany Nevoralové a Aleše Janigy, vůbec mi to nešlo přes prsty. Abych nyní vyvrátil celý tento snad záporně vyhlížející začátek – nešlo to proto, jelikož jsem se nedokázal odpoutat od úplně první věty, která mě v onom přirovnání napadla – chytře příjemný večer. Tato prostě vyznívající slova ovšem musí být zbavena všech nepřístojných asociací!

Program totiž bezvadně fungoval na mnoha úrovních. Výborně pokrýval rámec Roku české hudby 2014, do něhož byl středeční večer zasazen, přičemž zároveň volba těchto českých autorů byla silně lákavá jak pro příznivce Opery Diversy jako takové, tak i pro běžného či svátečního návštěvníka koncertů komorní hudby. Což opět není míněno nikterak zle, naopak velmi znatelně se to odrazilo na vysoké účasti, která si vynutila i vytvoření nové židlové řady. Prostor Mozartova sálu byl toho večera ze dvou třetin vyplněn vyvyšujícím se hledištěm, oproti němuž (hledím pro tento večer výjimečně naorientováno směr Masarykova ulice) vznikl intimní prostor pro výše uvedené a níže popsané interprety. Zde si nemohu odpustit poznámku, že jsem s tímto ustavením velmi dlouho bojoval a to zejména po zvukové stránce. Klavíristka Jana Nevoralová tak měla poměrně složitou situaci, nad níž ovšem bez mrknutí postupně zcela zvítězila.Úvod patřil Ivaně Rusko, Janě Nevoralové a Dvořákově cyklu V národním tónu. Právě zde se začala rodit ta „příjemná“ slova. Zařazení tohoto autorova díla ve mně původně vyvolávalo smíšené dojmy ohledně jisté nutnosti, když máme ten Rok české hudby, tato subjektivní podprahová zášť ovšem vyprchala s prvním zazněním světového a přesto stále Diverzního sopránu. Úvod skutečně patřil Ivaně Rusko. S naprostou precizností a přirozeností přednesla písně na čtyři lidové texty, které jsou obecně brány jako příklad Dvořákova vysokého idealizování stylizaci lidové hudby. Textům, kterým bylo opravdu výborně rozumět. Celkově jsem z jejího přednesu byl upřímně nadšený, když už jsem tento článek načal tou prostou upřímností, tak se to vše zkrátka výborně poslouchalo, vše bylo to, co mělo být a šlo si to tak skvěle užít. V tom jsem se ostatně ujistil i při jejím druhém výstupu, jehož náplní byla árie Jenůfy z Janáčkovy Její pastorkyně – Mamičko, mám těžkou hlavu. Zde se její výraz, jak hudební, tak nehudební, ještě zdvojnásobil, ovšem přesně tak, jak si to kus žádal, bez zbytečného přehánění. Vložka upřímnosti: hlas Ivany Rusko je vynikajícím způsobem Janáčkovský. Až bude zpívat Káťu Kabanovou, nebudu s koupí lístku váhat ani vteřinu.

Jako celek vše dávalo krásně smysl. Potkávání nového a starého, starého a současného, nostalgicky známého s šafránovitě uváděným. Do toho jakási dramaturgická fascinace národní a lidskou křehkostí a zároveň obrovskou silou tomu dávala další podtrhující rozměr. Mezi Dvořákem a Janáčkem tak stanul Janáčkův žák a v jistém smyslu pokračovatel (navazovatel není slovo) a brněnský rodák Pavel Haas. Samotné pozadí vzniku uvedených Čtyř písní na slova čínské poezie by vydala na bakalářskou práci. Fascinující cyklus pro bas (baryton) a klavír z roku 1944, zpoza zdí Terezínského, tehdy již „ukázkového,“ tábora. Aleš Janiga, jež je s Operou Diversou současně spjat, například v komorní opeře Ponava, pojal dílo o touze po domovu a neskloněné poctě lidskému duchu velmi citlivě. Spořádal jsem mu každé slovo a každý tón i s navijákem. Díky vynikající výslovnosti se tento zřídkakdy uváděný kus dočkal celistvému, přehlednému a velmi působivému podání. Úvodní slova o výkonu klavíristky Jany Nevoralové zde nabývají pravých obrysů, jelikož srdce bilo přesně podle jejích, synkopami napnutých, úderů. Za zvuků závěrečného popěvku „lalalala,“ který nikdy nezazněl tak hrozivě, už srdce praskalo.

Souhra těchto dvou interpretů výborně pokračovala i při provedení díla slovenského skladatele Jevgenije Iršaie Die Niemandslieder. Písňový cyklus na básně Paula Celana pro basbaryton a klavír. Už samotné spojení hudby a slova zde představovalo onu křehkost a bolestnou spoutanost, která z vynikajícího překladu Vladimíra Maňase, prostupovala všemi jejími čtyřmi částmi, přestože se hudební nálada naoko střídala. Recepčně jistě nejnáročnější moment, ovšem současnost podávaná v takovémto kapkovitém objemu je opravdu cestou nejmenšího (a tolik potřebného) „nátlaku.“

Iršaiem vyžadovaná působivost po hudebním dílu zde tedy byla obsažena napříč celým hudebním cyklem, od klidné a hluboce pevné Corony až po Ich hörte sagen, jež onu působivost představila ve velmi živoucí podobě.

Díla Navždy brněnské skladatelky Vítězslavy Kaprálové a následně duet Nejsem dub z opery na libreto Pavla Drábka Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie, jehož autorem je skladatel Opery Diversy Ondřej Kyas, utvořila konec příjemného středečního večera, který se dočkal silných a vřelých ovací, přičemž nepodlehl zbytečnému trendu přidávání jakýchkoliv dalších přecpávajících kusů. Chytrý a příjemný konec jak má být.

Opravdu tedy vše výborně v jednom tahu, bez přestávky, která by zde byla zbytečná a jistě nadmíru rušivá. Takto se zachoval výše naznačovaný tok idejí a exkurzí křehkosti, pomíjivosti a důležitosti, vše smysluplně a úhledně zabaleno do balíku Roku české hudby 2014. Rozpoložení člověka a tím ovlivněná schopnost a úroveň jeho recepce je samozřejmě vždy ošemetná záležitost. Když se ovšem nabízená večerní porce udělá chytře, je to pak všechno o poznání jednodušší. Jedna malá vada na kráse mě ovšem ani doposud nedala spát. Celý večer opravdu vyzníval velmi otevřeně a přátelsky a nebyl jsem schopen zbavit se pocitu, že se to vše neodehrává na správném místě. Genius loci zkrátka příliš nefungoval, což je samozřejmě více věcí dojmu než hudebního vjemu, ovšem představa stejné „věci“ v nějakém dómově-plebejštějším (rozuměj undergroundovém) prostředí by ryzeji podmanila důležitost a hloubku obsahu uvedených děl. Pravděpodobně asi s úplně jiným publikem a za jiných okolností. Opera Diversa v prostorách Reduty nachází reprezentativní a velmi dobře fungující zázemí pro svou činnost. Tento recitál byl prvním uvedeným krokem letošního programu tohoto souboru a pevně doufám, že se mu bude takto lidsky dařit i nadále. Ovšem obrat od stříbrné lžíce k pojídání rukama má také své nesmazatelné kouzlo. A bez dne není noci.

Hodnocení autora recenze: 90%

Recitál – Ivana Rusko, Jana Nevoralová a Aleš Janiga
(Ensemble Opera Diversa)
Ivana Rusko (soprán)
Aleš Janiga (baryton)
Jana Nevoralová (klavír)
5. března 2014 Reduta Brno

Program:
Antonín Dvořák: V národním tónu
Pavel Haas: Čtyři písně na slova čínské poezie
Leoš Janáček: Mamičko, mám těžkou hlavu z opery Její pastorkyňa
Jevgenij Iršai: Die Niemandslieder – Corona – Tenebrae – Ich hörte sagen – Zuversicht – In die Ferne
Vítězslava Kaprálová: Navždy
Ondřej Kyas: duet Nejsem dub z opery Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie

www.operadiversa.cz

Foto Marek Procházka