Smetanova Litomyšl: Prosím vás, nechte mi tipy dva!

Rozhovor s dramaturgem festivalu Vojtěchem Stříteským 

Po zkráceném loňském ročníku se letos vracíte ke „standardnímu“ časovému formátu a nabízíte program pro čtyřiadvacet dní. Co všechno to umožnilo? O kolik víc peněz a z jakých zdrojů se vám pro letošek podařilo zajistit?

Víc peněz se nám bohužel sehnat nepodařilo, ale právě s ohledem na letošní slavnostní ročník – slavíme šedesát pět let od založení a čtyřicet let od obnovení festivalu po osmileté přestávce – jsme loňský ročník zkrátili a ušetřené prostředky převedli do letoška. Vloni jsme také byli my pořadatelé, ale i účinkující a návštěvníci, poněkud limitováni probíhající náročnou investiční akcí Revitalizace zámeckého návrší, která ovšem letos už vrcholí a aktuálně nám již nabízí některé nově dokončené prostory. Především jde samozřejmě o piaristický chrám Nalezení sv. Kříže, ale také multifunkční zámeckou Jízdárnu, kterou využijeme nejen jako staronový koncertní prostor, ale s přilehlými sály pivovaru bude sloužit i společenským setkáním stejně jako například letošní novince – Ouverturám, v nichž budeme před začátkem vybraných pořadů přibližovat zájemcům daná díla, skladatele i interprety. Celkový rozpočet třicet miliónů korun pokrýváme tradičně z příspěvků města Litomyšle, Pardubického kraje a Ministerstva kultury České republiky, velký dík patří sponzorům v čele s generálním – akciovou společností Česká spořitelna. Máme radost, že se utěšeně rozrůstá náš Mecenášský klub, který jsme založili teprve vloni. Třetinu rozpočtu ovšem musí pokrýt příjem ze vstupného – a to není snadný úkol!

Jste operním festivalem – jaká byla vaše přání či chcete-li představy letošního ročníku a jak se vám je nakonec podařilo naplnit?

Upřímně řečeno se nám podařilo je více než naplnit, protože nabízíme hned sedm operních titulů, což je číslo zcela nebývalé! A je dobře, že si návštěvníci mohou v Roce české hudby vybrat nejen z české klasiky – Rusalku, Příhody lišky Bystroušky, ale třeba i Figarovu svatbu ze „světovky“. Poprvé na festivalu uvádíme scénicky Richarda Wagnera – a brněnský Bludný Holanďan se prodává velmi dobře! Pokračuje naše velmi dobrá spolupráce s panem režisérem Jiřím Nekvasilem, s nímž jsme dohodli letošní premiéru Čertovy stěny, a prozradím, že již nyní máme společný plán uvést k sto padesátému výročí premiéry v roce 2016 Branibory. Nesmím zapomenout na Březinova Toufara a novodobou premiéru Armidy Giuseppe Scarlattiho, kterou budeme uvádět na stagioně na rokokovém zámečku Nové Hrady. Když k tomu připočtu hned tři operní galakoncerty, je myslím jasné, že by snad žádný skutečný milovník opery neměl v létě Litomyšl minout.Oproti poměrům před dvěma třemi desetiletími se teď i vy pohybujete v terénu takzvaného režisérského divadla, kdy scénografie a režijní postupy jsou čím dál víc sofistikovanější a čím dál méně přenositelné do jiného prostoru, než pro který původně vznikly. Jak hodně vám toto svazuje ruce?

Tak to je závažné téma. Vždy jsme byli omezenými dispozicemi našich scén, ať už se jednalo o amfiteátr, druhé zámecké nádvoří či Smetanův dům, poněkud limitováni a máte pravdu, že nám situace s novými režijními postupy a technickými možnostmi scénografie určitě nejde na ruku. Největší nebezpečí na nás číhají u novinek, bez nichž se atraktivní dramaturgie neobejde, které objednáváme ještě před jejich premiérami v kamenných divadlech. Ideální je, když režisér a scénograf předem vědí a akceptují, že s inscenací je počítáno i na zájezd do Litomyšle. Některé inscenace, které bychom byli na Smetanově Litomyšli nesmírně rádi uvedli, ovšem prostě přenést nešlo „ani za nic“ – vzpomenu třeba Pountneyho Čertovu stěnu, Heřmanovy Hry o Marii, Havelkovu brněnskou Prodanou nevěstu či Čarokraj bratří Formanů. Modlím se, abychom za rok dosáhli na jejich inscenaci Perníkové chaloupky, kterou chystají v pražském Národním divadle pro scénu Státní opery, ale nevím, nevím…

Na druhou stranu musím říci, že inscenovat operu pro druhé zámecké nádvoří může být a bývá i unikátní uměleckou výzvou: připomenu například scénicky opulentního Jakobína Jiřího Heřmana nebo před deseti lety uvedeného Dimitrije. Když jsem seděl v hledišti Státní opery na premiéře a viděl tu točnu a celkovou nadstandardní náročnost scénické koncepce, byla ve mně malá dušička, jak „tohle“ v Litomyšli zvládneme? A vidíte – režisér Michael Tarant upravil vše tak, že inscenace nejenže zůstala „celá“, ale ještě ji rozehrál například využitím arkád do nových dimenzí… Takže jde leccos a většinou máme štěstí na schopné inscenátory a ochotné týmy techniků – bez nich a jejich umu, mnohdy i tom improvizačním, by to bylo o dost složitější.

Opera je hodně o krásných hlasech. Jak kvalitní pěvecké obsazení letošních operních titulů nabídnete? Máte na to vůbec u přenesených inscenací vliv?

Musíme vycházet jednak z provozních možností operních domů, ale také z financí, které máme k dispozici. Bylo by sice krásné zvát do ústředních rolí velké hvězdy, ale obyčejně schází časový prostor, aby třeba zahraniční sólisté mohli do inscenace pro festival „vstoupit“ a patřičně ji nazkoušet… To by mohlo být kontraproduktivní a přistupujeme k tomu už nyní spíše ve výjimečných případech. Ale to si nestěžuji – management zúčastněných divadel s námi obsazení pro Litomyšl obyčejně přinejmenším konzultuje, a je-li to možné, samo přichází s návrhem takzvaného prvního castu vhodného pro festival. A na hvězdy je dostatek prostoru v koncertech, oratoriích a tak podobně, kde nejlepší možné obsazení vybíráme po dohodě s dirigenty daného projektu.V nejnovějším festivalovém ročníku nabízíte i další scénické projekty. Na které z nich jste nejvíc pyšný?

Jsem upřímně rád za možnost uvedení Haydnova Stvoření režiséra a choreografa Uwe Scholze a také za ostravské Návraty domů s choreografiemi Pavla Šmoka, Nataši Novotné a Jiřího Kyliána. Ten projekt má také výjimečný hudební rozměr: vždyť kdo může říci, že se běžně setkává se Škrtičem Bohuslava Martinů nebo obden slýchá Po zarostlém chodníčku v podání skvělého Ivo Kahánka?

Pozornost řady hudebních fajnšmekrů určitě přitáhnou Lukášovy pašije, jejichž původní Bachovu, respektive Orffovu podobu rekonstruoval Jan Jirásek. Kdy přesně a za jakých okolností se projekt „narodil“ a jak hodně „originální“ partitura vznikla?

Už je to dvacet let, kdy si Bavorský rozhlas u Jana Jiráska tuto „rekompozici“ objednal. Premiéra se konala v Mnichově v roce 1995, nahrávku pořídil dánský label Classico o pět let později. Já jsem dostal od pana skladatele, jehož si velmi vážím, nabídku na možnost české premiéry již někdy v roce 2009, ale oba jsme měli pocit, že pro zámecké nádvoří je kompozice příliš intimní, niterná – jakkoli je určena pro orchestr, sólisty, smíšený i dětský sbor… A protože zdejší kapitulní chrám je kapacitně omezený, dohodli jsme se, že Lukášovy pašije poprvé v Česku zaznějí, až budeme mít k dispozici chrám piaristický. Nerad bych se v daném prostoru pouštěl do muzikologického rozboru, ale v partituře je samozřejmě obsažen Bach, například z rozšířeného instrumentária zejména bicích nástrojů k vám nepřeslechnutelně hovoří Orff, ale celkově? Je to Jan Jirásek. Autor, který s pokorou přijal dílo předchůdců a přes most času k nám společně s nimi promlouvá jasnou řečí. A já neřeším, jestli je její výslovnost archaická či moderní. Především je a bude posluchači srozumitelná!

V programu letošního ročníku přinášíte i další oratorní díla. Podle jakého klíče je vybíráte?

Především si vedu a neustále aktualizuji takový „zásobník“ oratorií a vůbec velkých vokálně instrumentálních skladeb, na jejichž provádění si náš festival dlouhodobě – a já si troufnu říci, že oprávněně – zakládá. Konkrétní uvedení je závislé na koncepci celé dramaturgie konkrétního ročníku a mimořádných okolnostech, jako třeba letos: Mesiáše uvádíme také proto, že jsme k tomu zavázáni nepsanou výzvou tehdejšího ministra kultury profesora Riedlbaucha. Když ve zdevastovaném piaristickém chrámu před lety podepisoval přidělení evropské dotace na jeho záchranu, daroval nám partituru právě tohoto Händelova veledíla, abychom jej tu po rekonstrukci provedli. Takový apel přeci nelze oslyšet! A podobná motivace je i u Vzkříšení Gustava Mahlera: když denně procházíte jako my, Litomyšlané, po zámeckém návrší a sledujeme jeho proměnu, chceme připomenout i jeho poselství: „Vše, co vzniká, musí zaniknout, ale vše, co zaniká, musí znovu povstat…“ O Holstových Planetách přemýšlím dobře deset let, ale uvádíme je až letos, kdy si připomínáme sté výročí narození profesora Zdeňka Kopala, největšího českého astronoma dvacátého století. Do Roku české hudby zase skvěle zapadá Martinů Česká rapsodie, dle mého soudu neoprávněně takřka neuváděná…

A alespoň ve stručnosti ty top další koncerty? Který z nich vám dal produkčně nejvíc zabrat?

Myslím, že by si zejména mladí lidé neměli nechat ujít koncert Klasika je cool v pondělí 23. června, protože to je projekt, s jehož scénářem si hodně „hrajeme“ a který si opravdu užijí! Událostí bude určitě premiéra Gypsy Baroque ve Svitavách, provedení Slavického Moravských tanečních fantazií v interpretaci Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Libora Peška a to nemluvím o Velkém finále s naším rezidenčním orchestrem Česká Sinfonietta a Radkem Baborákem!  A speciálně pro tento rozhovor nemohu nezmínit naši novou koncepci operních galakoncertů. Po dlouhodobém cyklu Hvězdy operního nebe začínáme letos  s „návštěvami“ vyhlášených operních domů v Evropě i ve světě! Nepřekvapí, že premiérově zavítáme do milánské Scaly a za rok nás čeká Met…

Zatím to nevypadá, že by byl některý z pořadů produkčně nějak extrémně náročnější, než jsme zvyklí. Oříškem je spíše celkový objem, který vyžaduje nejen perfektní logistiku, ale i docela obyčejnou fyzickou výdrž a pevné nervy.Vím, že to bude obtížné, ale prosím zkuste to: Váš osobní top tip? Večer, na který se nejvíc těšíte?

Prosím vás, já prostě nedokážu říci jen jeden, nechte mi tipy dva! Moc se těším na Čertovu stěnu – to je tak krásná opera – a tak málo se hraje… A Vzkříšení! Uvedli jsme jej zde jen jednou, před patnácti lety – a já měl, hlavně v závěrečné větě, intenzivní pocit, jako kdyby jej Mahler psal právě pro naše zámecké nádvoří. A jsem si jistý, že jej Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Český filharmonický sbor Brno pod taktovkou Ondreje Lenárda s předními slovenskými sólistkami nastudují a provedou na skvělé úrovni!

Děkuji za rozhovor, ať se i letošní ročník vydaří!

www.smetanovalitomysl.cz

Foto archiv, Michal Louč