Koncert zahájilo dílo jednoho z méně hraných skladatelů – Samuila Feinberga. Jednalo se o transkripci Larga ze Sonáty pro varhany C dur J. S. Bacha. Ačkoliv charakter skladby, stejně jako varhanní faktura, může vést interpreta k široké dramatické hře, ve které jako by na člověka dolehla tíha osudu celého světa, toto nemusí být ten nejlepší, nebo dokonce jediný možný přístup. Stejně jako sám autor, rozhodl se i Adam Skoumal pro komornější pojetí. Krásně vyzněl zejména teskný, ale vřelý soprán, tak nepodobný tónu evokujícímu chrámový chlad, který si mnozí s hudbou J. S. Bacha spojují. Bas, který bývá nositelem dramatu, měl tady spíše úlohu podpořit a dobarvit. Jistě, i zde kráčel s neochvějností, na kterou jsme zvyklí u podobných děl, pianista se ho však rozhodl použít hlavně ke zdůraznění hudebního děje ve vrchních hlasech.
Druhou skladbou na programu byla Beethovenova Sonáta č. 30 E dur. Zkušený interpret, jakým Adam Skoumal beze sporu je, pochopí, že těžištěm díla je třetí věta. Proto také pianista hrál předchozí dvě věty jen jako jakési kontrastní předehry, přičemž první pojal fantazijně, zatím co ve druhé ukázal, že mu není cizí ani rytmičtější hra. Hlavní téma poslední věty pak nejdříve rozezpíval, aby pak sugestivně ilustroval jeho proměny v jednotlivých variacích. Tu zaznělo téma hravě, tu tanečně, jindy nadurděně.
Po dvou obsahově náročných skladbách pak přišlo odlehčení v podobě dvou efektních Schumannových novelet, ve kterých nám interpret předestřel pestrou mozaiku hudebních obrázků, které, jak bylo z ohlasů patrné, na publikum opravdu zapůsobily. Navíc jsme se přesvědčili, že mu nedělá problém žádná z technických nástrah, jimiž tyto skladby i přes svou menší obsahovou závažnost oplývají.
Druhou polovinu koncertu zahájil Skoumal cyklem Jaro Josefa Suka a nutno říct, že z jeho provedení opravdu čišel optimismus probouzejícího se světa. Jeden z detailů, který určitě stojí za zmínku, byla pianistova práce s tónem A1 ve čtvrté části cyklu, kdy měnil jeho barvu podle toho, jakou harmonií je právě podložen.
Poté už následovaly skladby samotného Adama Skoumala. Jako první zazněla Berceuse, což byla v podstatě passacaglia, v níž vrchní hlasy zdobily ostinátní basovou figuru. Nejednalo se o skladbu atonální v pravém slova smyslu, mnohem blíže měla k impresionistickému hraní si s barvami.
Druhá skladba, Historky ze Staré Prahy, byla mnohem odvážnější a také virtuóznější. Rázně a efektně zakončila celý koncert, který opět ukázal, že česká klavírní i skladatelská škola snese srovnání i s hudebními velmocemi, jakými jsou třeba Německo nebo Francie.
Adam Skoumal – Klavírní recitál:
7. května 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program:
J. S. Bach: Largo ze sonáty C dur BVW 529 (arr. Samuil Feinberg)
L. v. Beethoven: Sonáta Č. 30 E dur, op. 109
R. Schumann: Noveletty op. 21, č. 2 a č. 8
J. Suk: Jaro, op. 22a
A. Skoumal: Berceuse
A. Skoumal: Historky ze Staré Prahy
Účinkující:
Adam Skoumal – klavír
