Amandine Beyer ve zvukových končinách říše violových žertů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jedním z magnetů letošního ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu s tématem Antonio Vivaldi je francouzská houslistka Amandine Beyer se svým souborem Gli Incogniti. Tělesnost, gesto, přirozenost a upřímnost. Tak chápe hudbu. Vítejte v království této na první pohled křehké květiny, jež má ovšem originální přístup ke všemu, co s barokní hudbou jen trochu souvisí.

Amandine Beyer (zdroj Oscar Vazquez)
Amandine Beyer (zdroj Oscar Vazquez)

Váš přístup k hudbě je velmi tělesný, při své práci dokonce využíváte Alexandrovu techniku. Jaké to má reálné dopady na zvuk Gli Incogniti?
To je velmi dobrá otázka a moc vám za ni děkuji! Alexandrovu techniku praktikuji hodně na sobě a na svých studentech. Můj přístup ke hře ale samozřejmě ovlivňuje i ansámbl. Hrajeme komorní hudbu, kde reálně není žádný umělecký lídr. Takže vedle standardních záležitostí pracujeme v Gli Incogniti i na způsobech naší vzájemné komunikace, hlavně té nonverbální: skrze pohyby těla a gesta. Aby věci plynuly. Hudba, a dokonce i vzájemná souhra, mohou procházet vaším tělem bez větší vnitřní tense.

Strašně ráda bych to viděla v praxi! Zvednete malíček jako Oscar Peterson a všichni zahrají triolu?
(Rozesměje se) Ne, ne, ne, ne! Nemáme žádné tajemné kódy! Je to hodně o dýchání. Znovu objevujeme maximální přirozenost. Neděláme žádné komplikované dohody!

Fokus na spojení hudby a pohybu má spojitost s vaším dětstvím a Dalcroze Eurythmics?
Barokní hudba stojí na dvou základních pilířích: na zpěvu a pohybu. Nástroj je někde uprostřed a buďto tančí, nebo se pokouší zpívat, nezávisle na tom, zda je v notách přípis menuet nebo s pohybem. Housle byly zkonstruovány proto, aby doprovázely lidi při tanci, a barokní hudba je tak trochu explozí tohoto tanečního elementu, ke kterému přidává vše, co se týká rétoriky, ať pohybu, či textu. Mé východisko, jak hrát barokní hudbu souvisí s gestem, protože pohyb uděláte naprosto přirozeně jako první.

A spojení s Dalcroze Eurythmics?
Myslím, že zde souvislost určitě bude, protože jako malinká jsem s touto metodou výuky začínala. V městečku, kde jsem vyrůstala, ale také každé prázdniny probíhal festival současného tance. Už bohužel neexistuje, možná proto, že nabízel spoustu představení zadarmo, já jsem ale díky tomu viděla mnoho skvělých tanečníků. Tanec pro mě tehdy ztělesňoval skutečnou tvůrčí svobodu, byla jsem jím úplně fascinovaná a myslím, že vedle Dalcroze Eurythmics i tato zkušenost velmi ovlivnila můj tělesný přístup k hudbě.

Jak začala vaše spolupráce s tanečnicí a choreografkou Anne Theresou de Keersmaeker, se kterou jste vytvořila představení na hudbu Bachovy houslové Partity č. 2?
Emailem! (Směje se) Bylo to super a vlastně i dost zvláštní. Víte, já nemám televizi, ale asi před dvanácti lety jsem přijela do jakéhosi hotelu v Německu, vzpomínám si, že bylo odpoledne, byla jsem dost utrmácená. Položila jsem kufry, posadila se na postel a všimla si televize. „OK, budu se chvíli koukat,“ řekla jsem si. Pustila jsem ARTE a vidím lidi, kteří tancují na Ravelovu Le jardin féerique (skladba z cyklu Má matka husa), kterou úplně zbožňuji. Pak následovala skupina, jejíž jméno si už nepamatuji. Tancovala na střeše na La Valse (rovněž Maurice Ravel). Už to bylo neuvěřitelné, ale pak přišlo něco, co vlastně ani nedokážu popsat. Prostor vypadal jako obrovská poušť s načervenalým pískem, ve kterém tančili dva tanečníci na Debussyho Faunovo odpoledne. Byly čtyři hodiny a já jsem byla úplně zhypnotizovaná, nos padesát centimetrů od obrazovky. A pak v jednom momentě dohrála flétna a oni pokračovali ještě dalších deset minut v tanci. V tichu! V poušti! Byla jsem z toho úplně paf. A tehdy to byla právě skupina Theresy de Keersmaeker. Řekla jsem si: „Dobře ARTE, děkuji,“ a za několik měsíců jsem dostala email, ve kterém stálo: „Dobrý den, jmenuji se Anne Theresa de Keersmaeker, jsem choreografka a hledám někoho, kdo by zahrál Bachovu Partitu č. 2.“ „Ok, žádný problém!“ odepsala jsem! (Směje se) Potkaly jsme se v jedné malé kavárně a pro mě to bylo úžasně zajímavé setkání. Theresa měla Bacha velmi ráda, už měla za sebou choreografii na Goldbergovy variace. V tomto projektu na Bachovu Partitu č. 2 přizvala ke spolupráci Borise Charmatze, takže jsme byli na scéně tři. Bylo to jako probuzení, díky němuž jsem v této skladbě objevila spoustu věcí. Dozvěděla jsem se také mnoho o tanci, o způsobu inscenování, objevila jsem vesmír, který jsem do té doby vůbec neznala. Tato spolupráce pro mě byla hodně důležitá.

Amandine Beyer (zdroj Francois Sechet)
Amandine Beyer (zdroj Francois Sechet)

V jednom z rozhovorů jste řekla, že si hudbu vizualizujete. Jakou „auru“ má pro vás Antonio Vivaldi?
Ah! Hudbu si sice vizualizuji, ale obvykle nikoliv konkrétního skladatele! Pokud jde o Vivaldiho, tak musím zmínit mého nejlepšího kamaráda Oliviera Fourése, který je nejen houslista a tanečník, ale také muzikolog, který nám hodně pomáhá s programy. A právě Olivierovi se často o Vivaldim zdá. Vždycky, když ho ve snu potká, nachází se v Benátkách, Vivaldi spinká a něco žvatlá, a když se otočí, tak se Olivier probudí. (Směje se) Můj příběh Vivaldiho! Mám pocit, jako by tady byl, aniž by tu opravdu byl. Vnímám jeho energii, představuji si všechny ty benátské balkónky, ptáky, lidi pod okny, vůni kostela, jeho každodenní práci s dívkami v Ospedale della Pietà.

Jaká je idea programu, který zahrajete na Lednicko-valtickém hudebním festivalu? Ať již ve smyslu vztahů hudebních či historických mezi jednotlivými skladbami.
Program se jmenuje Svět naruby, protože jeho základem se stal Koncert pro housle a violoncello F dur RV 544 s podtitulem „Il Proteo o sia il mondo al rovescio“ (v českém překladu Proteus aneb svět vzhůru nohama). Je v něm totiž možné prohodit sólový part houslí a violoncella. Také mě baví violová linka, která se dokola a dokola pohybuje ve zvukových končinách říše violových žertů. Vyvolává ve mně představu kovových rámů zrcadel, které se odrážejí ve skle. S Olivierem jsme tedy postavili program na myšlence „světa naruby“, jinými slovy na Vivaldiho skladbách, které se dívají na hudbu z nečekané perspektivy. O Vivaldim se často říká, že se opakuje, že psal stále dokola totéž. Dobře. Ve světle tohoto rčení je naší ideou Vivaldi neznámý, který je v každé skladbě schopen kompletně otočit myšlenku celého díla. Například Violoncellový koncert a moll RV 421 začíná jako sonáta.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments