Balet Extra v Českých Budějovicích

  1. 1
  2. 2
Jihočeský baletní soubor vede Lukáš Slavický sedmou sezónu a po čtvrté měli jeho tanečníci možnost vystoupit také jako inscenátoři vlastní tvorby. Balet Extra #4, jak byl večer nových choreografií nazván, se uskutečnil 12. listopadu 2022 v Jihočeském divadle a obsahoval devět nových děl.

Balet Extra #4 – 2SESONS (foto Petr Zikmund)

Umělecký šéf baletu v úvodu večera zdůraznil, že se tentokrát vyčlenilo pro nastudování více času a že se domnívá, že je to na výsledku vidět, s čímž lze rozhodně souhlasit. Kromě dotažených tanečních výkonů a zajímavé pohybové invence večer přinesl i proměnlivé a zajímavé výtvarné řešení, na němž se podíleli autoři choreografií, podporováni v řadě případů Pavlem Knollem (kostýmy) a Petrem Baštýřem (světelný design).

U těchto složených večerů je toto vždy citlivá otázka, často technicky a logisticky náročná. Je třeba pochválit dramaturgii, neboť se vedle sebe nikdy neocitla díla sobě podobná, a to udržovalo pozornost diváků ve vyprodaném hledišti až do konce. Rovněž programová brožura byla kvalitně připravená. Problematické ovšem bylo neuvedení informace o akustické složce představení, autoři hudebních koláží, z valné většiny doprovázející choreografie (často s významotvornou rolí), zůstali v temnotě. Správa baletu na výzvu k jejich doplnění nereagovala… Alespoň že nahrávky byly bez kazu, v tomto se opravdu stal velký pokrok.

Balet Extra#4 – The Circus of Life (foto Petr Zikmund)

Italský tanečník Sebastiano Mazzia, který přišel do Českých Budějovic přes Vídeň, se aktivně zapojil do tvorby již v roce 2020, kdy se konal předcházející Balet Extra. Nyní (jako jediný) uvedl dvě své choreografie: Cirkus života (The Circus of Life) a Už to nerozumím (You Speak Arabic to me). První jmenovaná otevírala recenzovaný večer. Jako téma si Mazzia zvolil přetvářku, opřel se o citát Luigiho Pirandella: „Na vlastní účet poznáte, že na dlouhé cestě životem potkáte mnoho masek a málo tváří.“ Tento citát pak zazní i v závěru choreografie, což mi připadalo zbytečné. Mazzia, jako kdyby nevěřil pohybovým možnostem, vlastní choreografické dovednosti, prošpikovává své tančené sdělení i dalším mluveným textem, který zní z nahrávky v těžkopádné češtině s přízvukem – snaha, aby to byly hlasy tančících představitelů, se tu míjí účinkem. Sledujeme růst dívky od miminka a její pokus o zapojení do společnosti: rodičovský pár s explicitní rekvizitou dětského kočárku a miminka, první radost ze života, projevující se tancem, pak smutek z osiření, který dívku neopouští ve společnosti a izoluje ji od ní. Kamarádí spolu jen ty, které se tváří jako šťastné. Dívka tedy přijímá nabízenou masku úsměvu, ale pobyt mezi přetvářkou ji nemůže uspokojit a těžce hledá cestu zase sama k sobě (zde je chytře použit motiv jejího dětského tanečku). Mazzia by si měl napříště více věřit, že jeho mikropříběh, plný zajímavých momentů se skupinou tanečníků, by byl dostatečně sdělný i bez zbytečných berliček některých rekvizit a reprodukovaných dialogů. Je třeba zde vyzdvihnout kostýmy Pavla Knolleho, které dodaly kusu živost a gradaci.

Balet Extra#4 – Už ti nerozumím (foto Petr Zikmund)

Sebastiano Mazzia, sám velmi plastický a výrazný tanečník, vytvořil ještě duet Už ti nerozumím, uvedený ve druhé půli večera. Jde o vášnivou interakci páru, kdy mlčení probublá do vášnivé hádky. Vše je doprovázené zpěvem, který předjímá i umocňuje základní afekt příběhu této dvojice. Taneční i výrazové podání je skvělé, Mazzia našel v Shino Fujii partnerku, která jeho koncepci rozumí. Škoda jen opět na začátku zbytečně použité rekvizity stolu a židlí na začátku, duet by byl funkční i bez nich.

Krakovská rodačka Sophie Debou připravila jednu z choreograficky nejlepších částí večera. Svůj kus nazvala Jeden hlas (One voice). Jde o obraz roztančené společnosti a jedince, který s ní nesouzní a hledá si svou vlastní cestu. Námětově nejde sice o nic výjimečného – spíše naopak – nicméně formální zpracování je neobyčejně dobré, Sophie Debou má rozhodně talent. Dokáže tancem zaplnit celý prostor jeviště a má cit pro hudbu (jejíž autorství nám ale zůstalo utajeno).

Balet Extra#4 – One Voice (foto Petr Zikmund)

Kontrastně působily dva kusy od japonských tanečníků Shino Fudjii a Hirata Yamaguchiho. Shino Fudjii nazvala svou choreografii Kidou, v programu nebyl uveden překlad do češtiny, přes překladač se lze dopídit významu „nastartování“. Dvě tanečnice v kostýmech japonských venkovanů (autorka kusu a Mai Iwamoto) nejprve vytváří první část výpovědi, zde se výtvarně zajímavě pracuje s typickou kuželovitou pokrývkou hlavy, v Japonsku zvanou sugegasa; po jejich odchodu se scény začne v jiném světle druhý obraz, který na první pohled s prvním nesouvisí. Tanečnice mají v rukou meče a probíhá zápas, který končí zásahem jedné z nich. Celé to má být metafora střídání domovů, zemí a kontinentů jakožto úskalí, se kterými se musí umělci vyrovnat, je to výzva k osobnímu růstu, který začíná bolestí. Přiznám se, že jsem zpočátku souvztažnost prvního a druhého obrazu nepochopila, neboť text v programové brožurce jsem si přečetla až následně. Odlišné kulturní zázemí je znát i ze způsobu vytváření právě takovýchto metafor a v jiném chápání divadelních znaků. To platí částečně i pro choreografii Slunce a erekce (The Sun and the Erection) Hirata Yamaguchiho, interpretovanou tanečníky Františkem Vlčkem a Paolem Terranova, nicméně zde autor své téma komunikoval s diváky prostřednictvím až ironického nadhledu, a tak se z publika ozýval též smích. Pohybové styly se střídaly v rychlém sledu, stejně jako situace a převleky. Pohybová anekdota, která má možná i hlubší podtext, který jsem po jednom zhlédnutí neobjevila.

Balet Extra #4 – Kidou (foto Petr Zikmund)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments