Balet Národního divadla v Procesu

  1. 1
  2. 2
Poslední premiérou sezóny 2018/2019 baletního souboru pražského Národního divadla byl Proces Franze Kafky v choreografickém a režijním zpracování Itala Maura Bigonzettiho. Světová premiéra tohoto baletu proběhla v roce 2015 v německém Hannoveru.
Proces, Balet ND. Ondřej Vinklát a Kristýna Němečková, foto Martin Divíšek

Choreograf Mauro Bigonzetti, jenž je českému publiku znám díky miniatuře Vertigo uvedené Baletem Národního divadla před pár sezonami v rámci stejnojmenného večera, se, jak již název Kafka: Proces napovídá, inspiroval stejnojmenným románem pražského rodáka Franze Kafky. A inspiroval je tím správným slovem, jelikož taneční zpracování zachycuje útržky, obrazy, imprese a emoce Kafkou zachycené a Bigonzettim cítěné. Obdobně i divákovi ve výsledku stačí, aby byl rámcově obeznámen se základní podstatou příběhu a jeho nejhrubší kostrou, jelikož od jakéhokoli lineárního, či příliš doslovného vyprávění se choreografie odklání a chvílemi se snaha spojit viděné se čteným jeví téměř nadbytečnou. Na druhou stranu se domnívám, že sepsané a v programu uveřejněné libreto by nemuselo být na škodu alespoň v obecném rámci.

Proces je příběhem bankovního úředníka Josefa K., jehož sleduje od momentu, kdy k němu jednoho rána vpadnou neznámí muži, aby mu sdělili, že byl zatčen. Zdá se, že nikdo neví proč, za jakým účelem, jak nastalou situaci věcně řešit, jak s neviditelným, ale očividně všemocným nepřítelem bojovat a jestli vůbec z nastalé situace existuje uspokojivé východisko.

Kafkovým románům dominuje působivá imaginace spolu s na samé hranici příčetnosti balancující absurditou zápletky a děje. Postavy bývají vhozeny do nečekaných, nevysvětlených, či nevysvětlitelných životních peripetií bez jakéhokoli náznaku zábran a naděje na záchrannou vestu.

https://operaplus.cz/wp-content/uploads/2019/06/Proces-Balet-ND.-Ondřej-Vinklát-foto-Martin-Divíšek.jpg

Proces lze primárně číst jako zpodobnění nesnesitelné úřednické mašinerie. Jako vhled do totality uváděné v chod promyšleným kastováním společnosti a se strojovou přesností fungujícími machinacemi, které jednotlivým aktérům přidělují role, jež jsou, aby byla zkáza dokonána, slepě plněny v touze po lepším životě, kariérním postupu, nebo pouze v zoufalé snaze po ukončení osobního pekla. Že v Kafkově bizarním světě ve skutečnosti neexistují hranice mezi žalobci a žalovanými, že jsou v konečném důsledku všichni oběťmi, demonstruje Bigonzetti zranitelně nahými chodidly tanečníků kontrastujícími s formálním oblečením odkazujícím na módu 20. – 30. let minulého století. Výjimku zde tvoří postava Advokáta, do něhož se spolu s obutím převtěluje samotná esence všeho negativního, což se mně osobně nezdá ani šťastné, ani správné, jelikož síla Kafkova Procesu tkví mimo jiné právě v tom, že žádná z postav není jednoznačně černá nebo bílá (byť se na první pohled může zdát, že hlavní hrdina je nebohým chudákem, proti němuž se spiknul prakticky kompletně celý svět).

Druhou možností chápání příběhu je nahlížet jej skrze metaforu. Vnímat jej jako zpodobnění útoku psychické choroby, která je obdobně neopodstatněná, není fér a lze proti ní jen obtížně bojovat.

Proces, Balet ND, Ondřej Vinklát a Alina Nanu, foto Martin Divíšek2

Ať už tak, či tak, vše leží na bedrech hlavní postavy a na jejím představiteli, kterému byla dle slov tanečníků ponechána značná míra svobody v uchopení a pochopení role, díky čemuž se každý z Josefů K. stává značně osobní výpovědí. Josefem obou premiér se stal první sólista Ondřej Vinklát. Jeho hrdina působí již od počátku jako oběť v samotném nitru předurčená ke zkáze. S náhlým, bezprecedentním obviněním výrazněji nebojuje, nevzpouzí se, nerozčiluje, vyvolává dojem konsternovaného, zmateně šokovaného, nejistého mladíka. Do role je každopádně tanečník ponořen až po konečky prstů a rozklad Josefovy osobnosti ve své interpretaci dovádí až za hranici nízkofunkčního autismu, z čehož místy nepříjemně mrazí.

Průvodkyní a do jisté míry Josefovou Nemesis je prostor nekompromisně pročesávající stvoření – Novinová dívka (fenomenální, nebezpečně charismatická Kristýna Němečková). Omotaná v útržcích novinových článků brázdí jeviště a vine se kolem hlavního hrdiny jako nedotknutelný amébní vetřelec, zosobnění samotného principu Procesu, který míří k jedinému cíli – zničit předem určený objekt.

Podstatněji do Josefova života vstupují u Bigonzettiho ještě dvě ženské postavy – Ošetřovatelka (románová Leni; Alina Nanu) a Pradlena (patrně nejvýznamněji inspirovaná servírkou Elsou z literární předlohy; Nikola Márová). První jmenovaná má zastávat romanticky něžný, bezstarostný cit a vzájemný duet nadechnutí v temně ubíjející atmosféře stejně jako dokreslení další vrstvy obrazu. Bez ohledu na kvalitu a vzájemnou neochvějnou důvěru interpretů však zamilovanému duetu v emocionalitě něco schází, zřejmě zejména vinou choreografovy záliby v tvorbě a vymýšlení nejrůzněji propletených linií a geometricky libých tvarů vedoucích ve výsledku až k akrobacii. Což bezezbytku funguje a dává smysl v tanci s Novinovou dívkou, v citlivém vztahu dvou mladých lidí nicméně brání rezonování potřebné nálady.

Proces, Balet ND. Alina Nanu, foto Martin Divíšek

Následná interakce s Pradlenou s valchou, která svou lascivní podbízivostí přímo kontrastuje s Ošetřovatelčinou nevinnou něžností, rozkrývá další stránky Josefovy osobnosti a ve své nevypočitatelnosti pomalu pracuje na pečlivém rozebrání posledních zbytků jeho vnitřního klidu. Nikola Márová v sobě nadto přesně balancuje animální agresivitu s jistou narušenou, zlomenou křehkostí, což její postavu i na malé ploše činí nepřehlédnutelnou.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na