Baletní panorama Pavla Juráše (41)

Tentoraz: 
– Nikia, Solor a Gamzatti znovu prežijú svoj milostný príbeh s baletom Národního divadla Brno
„Choreografický text musí být perfektní“, hovorí Jaroslav Slavický
– Traja slovenskí choreografi spolu na Novej scéne
– Zomrel Karl Musil, viedenský baletný svet smúti
– Nový držiteľ Ceny Mary Wigman – Jiří Bubeníček
Sen noci svätojánskej v Mníchove s Matejom Urbanom
***

Vy, čo ste zmeškali v roku 2003 českú premiéru Minkusovej Bajadéry, máte šancu na reparát. 25. októbra sa koná jej obnovená premiéra na scéne Janáčkovho divadla v Brne. Tí, ktorí Bajadéru dôverne poznáte zo slávnych inscenácií Makarovej, Nurejeva,Grigoroviča či Patrice Barta v Mníchove, Nikolaja Hübbeho v Kodani, alebo Aarona Seana Watkina v Drážďanoch sa môžete tešiť na nové obsadenie. Za inscenáciou stojí Jaroslav Slavický. Tanečník, pedagóg a baletný majster je absolventom pražského Tanečného konzervatória (1967). Absolvoval stáž na petrohradskom učilišti A. Vaganovovej u slávnych pedagógov A. Puškina a Borisa Bregevadzeho. Ako tanečník bol najprv v angažmán v Štrasburgu a Bazileji (1969 – 1972) a potom prišiel do Národného divadla v Prahe, kde stvárnil okolo sedemdesiat rolí. Albert v Giselle, Princ v Labuťom jazere, Luskáčik, Romeo a Merkucio, Crassus v Spartakovi či Smrť v Piesňach potulného tovariša, to je len malý výpočet z jeho bohatého repertoáru. Za rolu Kazatele v balete Jennifer dostal Cenu Českého literárního fondu a v rovnakom roku bol menovaný zaslúžilým umelcom (1987). V Balete Národného divadla pôsobil i ako pedagóg a k nemu pridal i pedagogické pôsobenie na Taneční konzervatoři hlavného mesta Praha, kde je od roku 1996 riaditeľom. Vyučoval i na tanečnej katedre AMU a ako pedagóg pôsobil v zahraničných divadlách. Pripravil celý rad našich mladých tanečníkov na svetové súťaže vo Varne, Helsinkách či Lausanne. Spolupracuje s domácimi i zahraničnými divadlami ako choreograf: Polovecké tance (1998, Národné divadlo Praha), Spiaca krásavica (1998, Teatro munical Rio de Janeiro), Ples kadetov (2000, Manheim), Luskáčik (2001, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava). V Brne pripravil tri veľké baletné inscenácie: Don Quijote (1996), Bajadéra (2003), Raymonda (2008). Aká bude obnovená inscenácia, k akým zmenám choreograf dospel a aká je tradícia klasických baletov na českých scénach? Nielen o tom, Jaroslav Slavický.
Čím to je, že Bajadéra v Česku čakala na svoje uvedenie tak dlho?

To opravdu nevím. Říkal jsem to již před deseti lety, když jsem připravoval její českou premiéru, že to souvisí s určitou nedostatečnou informovaností a povědomím českého diváka o vývoji baletu a tradici jeho uvádění. Svůj podíl na tom má i odborná veřejnost, která nezprostředkovala a nadále ani nezprostředkovává českému baletnímu divákovi ucelený přehled o vývoji světového baletního umění, například v devatenáctém století, kdy vznikl takzvaný “zlatý fond”, který měl zásadní význam na vývoj baletního umění ve světě. Naopak, mnohdy jsou tyto balety prezentovány jako staromódní, zkostnatělé, nemoderní, které nemají dnešnímu divákovi co říci! Přitom je v nich uloženo velké estetické bohatství, které dovede oslovit, a nebojím se říci, okouzlit dnešního diváka. To způsobilo, že baletní odkaz devatenáctého století není dostatečně znám a tím vlastně nebyla vytvořena ani kontinuita uvádění těchto baletů na českých scénách. Netýká se jenom Bajadéry, ale i dalších baletů, bohužel nejenom devatenáctého století, ale i dvacátého (Neumeier, Petit, MacMillan, Lifar a jiní) Myslím, že máme s klasickým baletním odkazem problém.

Myslíte, že to súvisí aj so situáciou v Rusku, kde Bajadéra vedľa iných baletov Grigoroviča alebo sovietskych titulov nijako nezarezonovala?

Situací v Rusku, s tou u nás nelze vůbec srovnávat! Baletní tradice je tam nesmírně silná a nebyla přerušena ani sovětskou érou, což je velmi zajímavé. Vedle řekneme sovětské tvorby – v mnohých ohledech jedinečné (Lopuchov, Golejzovsky, Lavrovský, Jakobson, Grigorovič a jiní) – byly na scénu stále uváděny balety klasického baletního odkazu. Nemohu říci, zda-li byla Bajadéra uváděna méně často než například Don Quijote, Esmeralda, Korzár nebo Raymonda a jiné, ale samozřejmě, že se hrála. Tradiční tendence v Rusku jsou tak silné, že jsou tam rekonstruovány baletní inscenace z doby svého prvního uvedení, mezi ně patří právě Bajadéra, Spící krasavice či Korzár.

V Európe s Makarovou a Nurejevom prišiel boom Bajadéry. Bolo to ich osobnosťami alebo dejom baletu, či choreografiou Petipa?

Myslím obojím. Za prvé osobnostmi, velmi silnými uměleckými osobnostmi, které oslovily Západ svým tanečním uměním, a také samozřejmě i nádhernou choreografií, protože Petipova choreografická koncepce je největším pokladem Bajadéry. Nelze však přehlédnout ani dramatickou, milostnou zápletku čtyř hlavních postav, atraktivní prostředí orientu i mnoho velmi krásné hudby. Všechny tyto momenty určitě sehrály svou roli.

Kedy ste vy videli Bajadéru prvýkrát?

Poprvé jsem viděl Bajadéru v Petrohradě, když jsem tam studoval (1967 – 1968). Později jsem viděl inscenaci Makarové, která mě velmi oslovila. Stíny z Bajadéry uvedl Boris Bregevadze v Praze (1975) ve večeru, který se jmenoval Paquita. První část tvořily právě Stíny (v jednom z obsazení jsem tančil Solora), druhou Pas de deux z baletu Coppélia a Korzára, Grand Pas de Quatre Pugniho, třetí částí bylo Grand pas z baletu Paquita. Boris Bregevadze nastudoval ještě pas de deux z Dona Quijotta a pas de deux z baletu Harlekynáda, které u nás nikdo neznal! Měly později ve večeru nahradit Coppélii a Korzára, ale nedošlo k tomu. Dnes, když si lze vše najít na YouTube se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy taková možnost nebyla a tyto dnes zcela běžné záležitosti nikdo neznal. Nebo ti co je znali, je nepředali. Tyto balety nebyly u nás nikde na repertoáru. Bylo to takové první setkání s klasickým baletním odkazem devatenáctého století. Setkání velmi důležité, neboť umožnilo celkový rozvoj techniky klasického tance a také otevřelo našim tanečníkům možnost účasti na mezinárodních soutěžích, kde jsou díla baletního odkazu 19. století součástí povinného programu.

Nurejev zásadne odmietol posledný obraz Hnev bohov. Vy ho vo svojej inscenácii máte. Je Bajadéra bez tohto obrazu ako divadelné dielo ochudobnená?

Určitě je. Dej by nebyl ukončen, chyběla by katarze celého příběhu! Znám samozřejmě verzi Nurejeva a ten konec tam chybí. V tehdejším Sovětském svazu se čtvrté jednání neuvádělo, snad z politických důvodů a představení končilo obrazem Stínů. Když o tom tak přemyslím, možná, že to byl důvod, proč mě Bajadéra tak neoslovila, bral jsem ji spíše jako krásné divertissement, než skutečný dramatický příběh. Verze Makarovové je velmi pěkná, zachovala styl, ale zároveň Bajadéru obohatila a ten závěrečný obraz tam určitě patří! Já jsem ho do brněnské inscenace také zařadil. Nechtěl jsem však retardovat děj dalším divertissement, protože vše podstatné bylo již řečeno. Tato část navazuje bezprostředně na obraz Stínů a je spíše obrazem, v tomto případe šestým. V současné verzi jsem do tohoto obrazu přikomponoval krátké trio Solora, Nikie a Gamzati. Chtěl jsem tím v kostce shrnout problematiku vztahů hlavních hrdinů.

Ste znalec klasického repertoáru. Ktoré časti Bajadéry sú podľa vás najkrajšie, čo sa týka choreografie?

Samozřejmě je to obraz Stínu, který lze označit za chef-d’oeuvre klasického tance, včetně sboru, tria, dvou nádherných duetů Nikie a Solora a jejich variaci – skutečně geniální choreografická kompozice velkého Petipy! Ale jsou tam i další krásné kompozice, ke kterým patří beze sporu Grand pas Gamzatii a Solora ze třetího obrazu – v něm jedno z nejkrásnějších entrée sólového páru, kterému předchází velký divertissement: valčík, pas de quatre, indický tanec, světoznámou je variace Nikie před smrtí, variace Zlatého bůžka či variace Solora a jiné.

Odkiaľ čerpáte Petipovu choreografiu a inšpiráciu pre svoje choreografické pasáže?

Těch pramenů je několik. Dostupné záznamy představeni, především Kirovova baletu, obrazové a písemné materiály z různých inscenací. Je však potřeba vytvořit si vlastní názor na inscenaci. Dnešnímu divákovi ji nelze prezentovat tak, jak byla inscenována v roce 1877. Inscenační postupy a vnímání diváka se podstatně změnily. Zmiňoval jsem se o snaze v Rusku inscenovat balety přesně tak, jak byly uvedeny v době svého vzniku. I přes velkou tradici se však tyto snahy nesetkávají s jednoznačným úspěchem, dokonce i mezi odborníky mají své odpůrce. Myslím, že kdybych se pokusil o takové uvedení Bajadéry u nás, určitě bych jí neprospěl! Upravil jsem i libreto, abych zvýraznil příběh baletu a diváka tak vtáhl do děje. Pokusil jsem se o vytvoření expozice vztahu, která je v původní verzi nejasná. Nevíme, odkud se zná Solor s Nikií, proč si má vzít Gamzatti právě Solora a podobně. Proto se v mé verzi zúčastní Gamzatti již slavnosti ohně, kde se setká se Solorem, kterému o zasvěcení nové chrámové tanečnice Nikii řekne fakír. Tam dochází k vzplanutí lásky Solora k Nikii, Gamzatti k Solorovi, krásnou Nikií je okouzlen také Velký brahmín, který je ochoten se pro ni všeho vzdát. Nikie ho odmítá, protože je zasvěcena službě bohům, ale v původní verzi se hned v dalším výstupu vrhá do náruče Solora. Proto jsem místo “tance s karafou” vytvořil duet, v němž Solor postupně získává náklonnost Nikie, která citu k mladému lovci podléhá. Ve druhém obraze Mahárádža vyzývá Gamzatii, aby se provdala. Gamzatti je zmatena, miluje Solora a nechce nikoho jiného. Když však se mezi nabízenými nápadníky objevuje i Solor, nadšeně souhlasí. Je šťastná! Nikii zve do paláce, aby ji na svatbě zatančila, k zásadnímu konfliktu dochází až po té, když zjistí, ze Solor přísahal lásku Nikii před posvátným ohněm. Nemohu, zde popisovat všechny dílčí úpravy libreta, šlo mi o jasné vyprávění příběhu a vztahu protagonistů až po onu “pomstu bohu” za smrt Nikie a svatbu Solora s Gamzatti. Mou snahou je, aby byl pro diváka děj jasný a srozumitelný. Choreografický text musí být perfektní, ale taneční herectví by mělo být neméně silné. Snažil jsem se z příběhu vytěžit dramatické momenty, protože dnešní divák je divákem akčním a chce vidět příběh, chce být do příběhu vtažen a nejenom se dívat, byt na krásné, taneční výkony. Myslím si, že to by bylo v případě Bajadéry málo.

Máte teraz oproti premiére celkom nové obsadenie. Každý tanečník je iný a je silnou osobnosťou. Ale aké by bolo vaše ideálne obsadenie napríklad z českých tanečníkov?

Nikie, Gamzatti a Solor jsou role o nichž mnoho tanečníků sní a jsou šťastní, když mají možnost je interpretovat. Jsou to role náročné jak po technické tak výrazové stránce, mají mnoho poloh. Podobně jako v Donu Quichotovi vtiskl Petipa klasickému tanci španělsky charakter, v Bajadéře zase orientální styl, projevující se ve vedení paží, v pózách i v některých prvcích allegro a podobně. Na druhé straně, právě v obraze Stínů se jedná o křišťálovou formu klasického tance. Z českých tanečníků působících v zahraničí, pokud vím, tančila Nikii Barbora Kohoutková (Helsinki) a Daria Klimentova (Londýn), ve verzi Makarovové, Zuzana Zahradníková Nikii v Brně a Gamzatti v Mnichově (Patrice Bart), Solora Jiří Bubeníček v Hamburku a v Drážďanech (Makarova), Lukáš Slavický v Brně a v Mnichově (Bart) a nejnověji Michal Krčmář (Helsinki). Bylo by určitě zajímavé je vidět tančit v brněnské inscenaci! Ale musím říci, že v současné době – a to neříkám proto, že v Brně inscenaci připravuji – soubor disponuje výbornými sólisty a máme tedy dokonce tři obsazení! Všichni, kteří jsou do těchto náročných rolí obsazeni, jsou jich hodni. Bude spíše problém rozhodnout, kdo bude tančit premiéru! I když si myslím, že to není tak důležité, protože je štěstím pro každého tanečníka v tak krásném baletu vystoupit, a je jedno, zda v druhém nebo čtvrtém představení. Pro diváka je každé představení premiérou, jde na představeni většinou poprvé a chce byt osloven obsazením, které ten večer tančí, a to si myslím, že ve všech třech případech odcházet zklamaný nebude!V pôvodnej premiére tancoval Solora v obsadení Váš syn Lukáš. Aké to je stretnúť sa pracovne?

S Lukášem jsem se již pracovně delší čas nesetkal. Tehdy hostoval se Zuzanou Zahradníkovou. Jak jsem se již zmínil, v současné době tančí Bajadéru v Mnichově, ve verzi Patrise Barta z Pařížské opery. Na spolupráci s ním moc rád vzpomínám. Máme hezký vztah, on nás rodiče vždy respektoval lidsky i profesně. Také my ho jako rodiče respektujeme, protože je výborný tanečník a umělec. Těší nás, že pokud mu něco po představení řekneme, je podruhé vidět, že s informací pracoval. Na spolupráci s ním bych se těšil! V Brne ste inscenovali napríklad Don Quijota, Bajadéru, Raymondu. Nie je škoda, že v takom veľkom divadle, s javiskom pre veľké dejové balety s veľkou výpravou začali výrazne absentovať veľké klasické balety?

Na repertoáru je Labutí jezero, Giselle, Louskáček, Lucidor, což je také velký balet, teď bude Bajadéra, takže si myslím, že klasický repertoár tolik neabsentuje. Naopak, mile mě překvapilo, že se v Brně dramaturgie k Bajadéře vrátila. Řekl bych, že je to krok správným směrem a to z několika důvodů. Především publikum má rado celovečerní, výpravné klasické balety. Nemenší význam má uvedení takového baletu pro umělecký i technicky růst souboru! Vždy si to uvědomuji, když takový balet připravuji, naposledy Dona Quijote ve Státní opeře Praha i v Národní opeře v Bukurešti. Do práce je zapojen celý soubor, jak se říká- tančí vše, co má ruce a nohy – a to soubor stmelí, což je velmi důležité! Soubor prací obrovsky vyroste, dostane punc uměleckosti, jakési disciplíny, náboje. Myslím, že to by měl být jeden z důvodů, proč dramaturgie velkých souborů by na to měla myslet. Pro soubor je to takový obrodný proces. Samozřejmě současný repertoár nemůže absentovat a nemožno ho ignorovat, ale mělo by to být tak ideálně padesát na padesát, hlavně u těch souborů, které na to mají umělecky i početně!

Nemáte pocit, že s finančnou krízou i na západe nastáva ústup inscenovania veľkých klasických baletov, ktoré vyžadujú značné finančné náklady a dramaturgia sa rozmieňa na komponované večery? Čo čaká podľa vás klasický balet ďalej?

Jak se říká – peníze jsou vždy až na prvním místě! Je pochopitelné, že množství finančních prostředků ovlivňuje uměleckou práci v mnoha ohledech. Uvedení komorních baletů v minimalistických dekoracích a v celotrikotech je určitě finančně méně náročné, než uvést výpravný balet ve velkém obsazení. Na druhou stranu, peníze nejsou všechno! Schopný manažer si umí, nebo musí, poradit! A co čeká klasický balet? Nejsem Sapfó ani Sibyla, netroufám si věštit! Ale věřím, že nezahyne! Chytří odborníci, tanečníci, choreografové a pedagogové pochopili, že klasika je základem tance, že ji nemusíme třeba tančit na jevišti, protože ne každý je schopen ji tančit, ale má úžasné edukativní schopnosti, takže i „chytří modernisté“ klasiku každý den cvičí a vědí, že to je technika, která jim pomůže ovládnout tělo, a na základě toho mohou rozšiřovat svůj pohybový rejstřík. Určitě by neměla zaniknout v oblasti odborné. A protože diváci na velké klasické balety chodí, snad tedy i díky nim, klasika nezmizí ani z jeviště. Také asi budeme stále poslouchat díla Mozarta, Beethovena, Čajkovského, Wagnera, Chopina a dalších, byť některá z nich vznikla před dvěma sty lety. Přesto i dnes je posluchač vnímá s otevřeným srdcem. Obdobně je to i v klasickém baletním odkazu. Jsou v něm uloženy umělecké hodnoty, které podobně jako díla hudební výtvarná či literární, patří ke světovému kulturnímu dědictví. Měli bychom se proto k němu podle toho chovat!!!

Ďakujem za rozhovor!

Jaroslav Slavický pozýva ešte na premiéru Bohemia Baletu a Taneční konzervatoře hl. města Prahy pod názvom Carmina Burana 28. októbra v Stavovskom divadle. Ešte pred Orffovou Carminou Buranou v choreografii Ivanky Kubicovej môžete vidieť Lifarove Variations a Chlapec a smrť v choreografii Libora Vaculíka.
***

Budúci týždeň sa 26. októbra v susednej Bratislave v Divadle Nová scéna koná nová baletná premiéra: Traja spolu. Traja spolu symbolizujú tri mená slovenských choreografov, ktorí pracovali a pracujú hlavne v zahraničí: Lukáš Timulák, Boris Nebyla a Mário Radačovský. Nová premiéra to sú tri umelecké názory, tri pohybové rukopisy, tri pohľady na jednotlivca, na jeho emócie, nálady a vzťahy spojené riekou života a plynutím času. Lukáš Timulák, Boris Nebyla a Mário Radačovský majú spoločné to, že sa po ukončení Tanečného konzervatória v Bratislave vybrali do sveta za skúsenosťou, tancovali na popredných scénach, boli členmi v renomovaných súboroch a mali možnosť pracovať s významnými osobnosťami v oblasti choreografie. Rovnako všetci traja po ukončení aktívnej tanečnej kariéry pôsobia ako choreografi. Na profesionálnej tanečnej scéne sa pohybujú už určitú dobu a dokázali, že ich slovník je osobitý a tiež to, že tvorivo hľadajú a snažia sa svojou prácou vyjadriť skúsenosti a pocity človeka dneška. A Place between je choreografia Lukáša Timuláka pôvodne vytvorená v roku 2011 pre skupinu Dantzaz Konpainia (San Sebastian). S Timulákom som priniesol aj veľký rozhovor (tu) a jeho tvorba je znalému divákovi známa. V roku 2008 balet Slovenského národného divadla uviedol v rámci večera KY-TIME jeho pôsobivú choreografiu Real Time. Lukáš pred pár dňami uviedol svoj tanečný film Instrument na festivale CineDans v Amsterdame (tu).

Zato vo Viedni žijúci Boris Nebyla, ktorý pripravil Re: Composed na hudbu Olivera Grabera, zatiaľ na prahu kariéry choreografa stojí. Choreograf je zároveň aj autorom výpravy. O svojom diele hovorí: Život človeka ako kompozícia zákonov, náhod, emócií, problémov…… Osud a skúsenosti jednotlivca a jeho vplyv na spoločnosť. Medziľudské vzťahy, príbehy, ktoré sa môžu dotýkať každého jednotlivca. Kto je ďalší na rade? Rieka života tečie plynule, ale aj cez prekážky, vlieva sa do mora, ale jej prameň ostáva po stáročia ten istý“.

Mário Radačovský, ktorého baletný súbor Balet Bratislava prešiel pod Divadlo Nová scéna, pripravil dielo s názvom Spolu/Together na hudbu Franza Schuberta.
***

Wiener Staatsoper a Wiener Staatsballett spolu s baletnou akadémiou Wiener Staatsoper oznámili smutnú správu, že 14. októbra po dlhej a ťažkej chorobe zomrel prof. Karl Musil, emeritný sólista baletu. Musil sa narodil 3. novembra 1939 vo Viedni a od roku 1953 bol angažovaný ako člen baletu. Už po štyroch rokoch sa stal demi sólistom, od roku 1958 sólistom a od roku 1965 bol menovaný prvým sólistom, ktorým zostal do roku 1983. Zároveň vystúpil ako hosť v najslávnejších baletných súboroch ako: Stuttgartský balet, Royal Ballet Covent Garden, Fínsky národný balet a ďalšie. Tancoval s vynikajúcimi primabalerínami, ako boli dámy Margot Fonteyn, Svetlana Beriosova, Marcia Haydée, Evelyn Téri, Irina Borowska, Claude Bessy, Tessa Beaumont, Janine Charrat, Cynthia Gregory, Beryl Grey, Vera Kirova, Doris Laine, Genia Melikova, Patricia Neary, Arija Nieminen, Lillianne van der Velde, Galina Samsova, Edeltraud Brexner, Gisela Cech a okrem ďalších aj s Martou Drottnerovou. Od roku 1975 sa pravidelne venoval pedagogickej práci. Ako choreograf pôsobil v Opernhaus Graz a na mnohých viedenských festivaloch. K jeho najvýznamnejším choreografiám patria: 4+4 (1973), Salome im Elend (1980), Combattimento di Tancredi e Clorinda (1981), František z Assisi (1982), Die beiden Kronen (1986) či Und der Engel sprach (1992). O svojej kariére napísal autobiografickú knihu Kleiner Mann wie hoch das Bein (2010). Za svoj obsiahly repertoár a umeleckú činnosť bol ocenený mnohými prestížnymi cenami. Bol členom Conseil Internationale de la Danse pod UNESCO a prezidentom rakúskej tanečnej rady. Kritička Lillian Moore o ňom napísala vetu, ktorá ho dokonale charakterizovala: „Od čias Fanny Elssler je Karl Musil prvým rakúskym tanečníkom, ktorý vzbudil medzinárodnú pozornosť“.***

V nedeľu sa konal už 21. koncert držiteľov Ceny Mary Wigman. Oceneným bol prvý sólista baletu Semperoper v Drážďanoch Jiří Bubeníček. Pripojí sa tak k trinástim doposiaľ oceneným. Hodnotenie komisie, ktorá ceny odovzdáva, je dojemnou a spravodlivou poctou tomuto tanečníkovi. „Existujú výnimočné talenty, umelci, ktorí vstúpia na javisko a okamžite preskočí iskra a zapáli publikum. Či už je to dar, či už je to talent spojený s charizmou a znalosťami o účinnosti prejavu – ťažko návštevník môže uniknúť pri javiskovej prezentácii Jiřího Bubeníčka. Atletickosť, sila, mačacia ohybnosť, citlivosť, rýchlosť, dych berúce umenie, šarm a elegancia, to je len niekoľko atribútov, ktorými by sa mohol popísať prvý sólista baletu Semperoper.“ Komisia spomína na nezabudnuteľnú prestávku v baletnom večeri Bella Figura, kde Jiří Bubeníček celú prestávku tancuje a začína tak choreografiu Mínus 16 Ohada Naharina, aby následne zmutovalo jeho minimalistické sólo pred oponou vo veľkom oblúku do ohromujúcich vlnolamov jeho ohromujúcej techniky. Jiří Bubeníček je sólistom súboru od roku 2006 a na javisku slávnej, architektonicky cennej budovy stvárnil nespočetne veľa rolí, od klasických baletov ako Bajadéra, Spiaca krásavica, Luskáčik, cez málo uvádzanú Coppéliu od Balanchina a cez legendárneho Balanchinovho Apollona, až po kreácie súčasných choreografov ako David Dawson, Jacopo Godani, William Forsythe, Stijn Celis, Jiří Kylián a ďalší. Zároveň domovské divadlo reprezentuje so svojim súborom Les Ballets Bubeníček. Zároveň počas svojho angažmán v Drážďanoch vytvoril vynikajúce choreografie: od Fauna pre domovský súbor, až po Gentle Memories premiérované v slávnom D. Koch Theater v Lincoln Centre v New Yorku, Outrenoir pre Čínsky národný balet, Burninh Bridges pre Gauthier Dance v Stuttgarte, či Príbeh vojaka pre Musiktheater im Revier v Gelsenkirchene alebo Doriana Graya, ktorého predstavil nielen v Japonsku, ale aj na letnom baletnom festivale v Kodani. Pre drážďanskú Albertinu pripravil aj mimoriadne predstavenie Die innere Stimme/The inner voice. Les Ballets Bubeníček budú mať možnosť vidieť i českí diváci 11. a 12. januára 2014 v historickej budove Národního divadla v Prahe.
***

A ak ste zmeškali minulú nedeľu premiéru Neumeierovho Sna noci svätojánskej v Mníchove alebo vás tvorba choreografa zaujala na tohtoročnej Zlatej Prahe, alebo si dokonca pamätáte na jediné hosťovanie slávneho Hamburského baletu v Prahe práve s touto inscenáciou, malá fotogaléria na záver. Uvidíte tam aj Matěja Urbana, ktorý tancoval Lysandra. A v ďalších reprízach možno stretnete Adama Zvonařa a Radku Příhodovou, ktorí (určite nie na škodu) nakoniec miesto Budapešti zakotvili v bavorskej metropole.


Foto archiv, Sakari Viika, Day Kol, Wilfried Hösl, Agathe Pouponey, Jacques Moatti, Costin Radu, Kristýna Housková, Jana Hallová, Wilfried Hösl

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat