Barytonista Gerald Finley předvedl v Praze vyzrálý a kultivovaný přednes

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Do Čech již potřetí zavítal světoznámý pěvec Gerald Finley, který, spolu s klavíristou Juliem Drakem, předvedl velmi rozsáhlý písňový repertoár. Kromě písňových klasiků z 19. století a nevšedních autorů ze století 20. přivezl i cyklus zcela nový, psaný přímo pro něho.

Gerald Finley (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura)
Gerald Finley (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura)

V neděli odpoledne dne 16. ledna 2022 se Dvořákovou síní pražského Rudofina rozezněl plný baryton ostříleného kanadského esa Geralda Finleyho. Do Prahy tentokrát Finley zavítal již potřetí, poprvé zde koncertoval v roce 2012 a jeho repertoár tu tehdy tvořily zejména Mahlerovy písně. Letošní koncert se pak nesl hlavně v duchu zamilovaných, romantických a dojemných kusů. Na klavír Finleyho doprovázel Julius Drake. Oba umělci spolu úspěšně spolupracují již několik dekád. Vystoupení bylo rozděleno v podstatě na tři bloky: v prvním Finley přednesl německojazyčné romantické klasiky – výběry písní od Franze Schuberta (1797–1828) a Huga Wolfa (1860–1903). Po přestávce pak navázal kompletním a zbrusu novým písňovým cyklem Marka Anthonyho Tournage (*1960), aby výstup nakonec završil blokem písní rozličných autorů na shakespearovské texty, souhrnně nazvaným Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare).

První soubor písní, schubertovský, začal příjemnou, pozitivní a nenáročnou písní An Sylvia (Sylvii), která se na úvod skvěle hodila. Následovala podobně laděná Liebesbotschaft (Poselství lásky), kontrastní byla až píseň třetí – Wanderers Nachtlied II (Poutníkova noční píseň II). Se svým táhlým tempem se párkrát pokusila zpěváka ve vyšších místech trochu potrápit (patrně za to, že se zde chtěl trochu šetřit) ale Finley v těchto pasážích do polohy vždy nakonec došel. Následoval velký teskný kus Der Winterabend (Zimní večer), popisující muže, vzpomínajícího ve světnici na staré časy, a poté poslední ze schubertovského výběru, Bei dir allein (Jen u tebe).

Již v tomto bloku si Finley obecenstvo vcelku efektivně podmanil. Vystupoval sebevědomě, ale nijak nabubřele, texty deklamoval s velkým důrazem na obsah a výraz, ale nikoli na úkor techniky. Při výstupu se soustředil na diváky, dokonce se zdálo, že se v průběhu jednotlivých čísel postupně natáčí na každou možnou část hlediště, jakoby za jeho pohybem byl nějaký promyšlený kalkul. Tento přístup, kdy se zdálo, že se zpěvák dokázal v očním kontaktu na chvíli spojit vlastně s každým jednotlivým divákem, ve finále celkovému dojmu zcela jistě velmi napomohl.

Po vřelém potlesku následoval výběr z písní Huga Wolfa, rakouského skladatele pozdního romantismu. Jednalo se v tomto případě o výběr z takzvaných Mörike-Lieder, písní na texty Eduarda Mörikeho, kterých Wolf zhudebnil třiapadesát. Vznikly v roce 1888, v jeho nejplodnějším období. Písní přednesl Finley dohromady celkem osm, opět ve velmi dobře dramaturgicky promyšleném pořadí. Výborně se vydařila již první, Gesang Weylas (Weylina píseň), kde Julius Drake na klavír výtečně vykresloval opakující se vlny mořského příboje. Vrcholem wolfovského bloku pak (alespoň pro mne) byla píseň Der Feuerreiter (Ohnivý jezdec), velice dramatická a temná skladba, v níž lze v určitých vyjadřovacích aspektech sledovat návaznost na Schubertova Der Erlkönig (Král duchů). Wolfova píseň zvukomalebně popisuje požár ve mlýně a paniku, která v okolí nastává. Poslední píseň před přestávkou, Abschied (Rozloučení), pak již trochu zlehčovala posmutnělou atmosféru, nastolenou předchozími dojímavými kusy. Neobsahuje milostný námět, jak by se z názvu mohlo zdát, ale popisuje mírně absurdní střetnutí umělce s kritikem, které končí dobře mířeným kopancem do kritikova pozadí. Finley zpěv doprovodil i decentním náznakem finálního kopance a na závěrečné tóny klavíru v tanečním rytmu dokonce vystřihl pár roztomilých piruetek.

Julius Drake, Gerald Finley (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura)
Julius Drake, Gerald Finley (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura)

Po přestávce následoval cyklus písní Marka Anthonyho Turnage (*1960) s názvem Without Ceremony (Bez obřadu). Písně na slova anglického spisovatele Thomase Hardyho pojednávají o smrti bývalé manželky a zoufání muže, který stále přemítá nad obrazy z dob jejich soužití a rozjímá nad její smrtí i důvody jejich rozchodu. Turnage napsal tento cyklus přímo pro Finleyho, světová premiéra proběhla v listopadu 2021 ve Vídni. Po onom koncertě ale Turnage cyklus ještě mírně upravil. Jak pěvec při rozhovoru s mírnou nadsázkou podotkl, na koncertě v Rudolfinu tak vlastně zazněla premiéra „Pražské verze“. Cyklus má sedm částí. Všechny jsou psány v podobném tempu a drží i velmi podobný melodický model. Nevyznačují se konkrétními a uchopitelnými melodiemi, ale spíš proměnlivými plochami s relativně nepredikovatelnými intervalovými skoky. Finley je zpíval konzistentně, skladby podle mne nebyly náročné ani tak na techniku, jako spíš na výraz. Zajímavá zde byla například píseň pátá, nesoucí stejné jméno, jako celý cyklus. Byla zpívána celá sólo bez doprovodu klavíru, posluchači tak mohli (krom mistrného přednesu) se zaujetím sledovat, jak interpret drží intonaci. Po skoro půlhodině Turnageových písní však bylo na publiku již trochu znát, že je tento nový počin zřejmě tolik nezaujal. Dlužno také dodat, že interpreti dělali mezi písněmi jen minimální pauzy, což sice podpořilo návaznost a ucelenost celku, zároveň to ale vyžadovalo i nepřetržitou pozornost posluchačů, což si také vybíralo svou daň.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments