Beethoven uměl říci jasné „Ne!“

Když 26. března 1827 Ludwig van Beethoven zemřel, nikdo nevěděl, co by o něm měl vlastně říct. Měl hrstku dlouholetých přátel a širší okruh hudebních známých – ale ani ten nejvýmluvnější a nejvýraznější jej nedokázali dostatečně popsat. „Ach, ten velký člověk, škoda ho!“ zaznívalo sborem.

Úkol sepsat pohřební řeč připadl národnímu básníkovi Franzi Grillparzerovi – který se uchýlil k obecným básnickým klišé. V jedné strofě se však Grillparzer, který Beethovena znal od roku 1805, dotkl toho pravého důvodu, proč všem unikal: „Utíkal ze světa, protože v celém rozsahu své milující povahy nenašel zbraň, se kterou by se mu mohl postavit. Od svých bližních se odvrátil poté, co jim dal vše a nedostal nic na oplátku.“ Grillparzerovo tvrzení, že se Beethoven držel stranou od vnějšího světa, aby ho jeho hluk nerozptyloval, je poněkud drsné – a ne zcela pravdivé. Každý kompetentní životopisec musí vycházet z předpokladu, že nic není dokonale poznatelné. Ti, kdož se pokoušejí odvodit osobnost z příhod a anekdot, většinou žalostně selhávají. Beethoven klade pasti svým pronásledovatelům, není tím, kým se zdá být. Během svého tříletého pátrání jsem učinil rozhodnutí držet se pouze hudby – zápisů na papíře, které jsou v dnešní době často dostupné digitálně online – jako prostředku komunikace. Právě v hudbě je přítomno mnoho vodítek – poznámky, škrty, změny. Proč například v Pastorální symfonii škrtá názvy vět? Vadí mu buď příliš prostoduchý děj, nebo není se symfonií spokojen? Když se díváme na přepracované verze, máme možnost vidět skutečného Beethovena při práci.

I zde se však musíme mít na pozoru před ukvapenými závěry. Když píše ve svém posledním smyčcovém kvartetu „Musí to být?“, jde o filozofickou existenciální meditaci, nebo technické sebezkoumání? Beethoven nám často zanechává smíšené poselství.

Kromě studia hudby jsem do své sbírky nástrojů přidal další nový klíč. Místo abych se zabýval tím, co Beethoven dělal, sestavil jsem kategorický seznam věcí, které Beethoven nedělal.

Například nikdy nechodil do kostela. V hlavním městě Svaté říše římské se vyhýbal účasti na společenských zvyklostech státního náboženství. Jako umělci to Beethovenovi jen tak tak prošlo. Ale zároveň se tím vyjadřuje k soukromí víry. Stáváme se svědky, že ač pečlivě dbá na včasné dokončení zakázek, odevzdá jedno dílo s neomluvitelným zpožděním – přesněji řečeno se zpožděním tří let. Jde o Missu solemnis, kterou zkomponoval, když se jeho přítel arcivévoda Rudolf stal novým olomouckým arcibiskupem. Rudolf, epileptik a údajně homosexuál, byl Beethovenovým blízkým důvěrníkem a ten jej jen nerad ztrácel ve prospěch Boha.

Existuje jeden smyčcový nástroj, pro který Beethoven nikdy nenapsal sólovou skladbu. Komponoval sonáty pro housle a violoncello – ale pro violu ani notu. Přesto byla právě viola nástrojem, na který Beethoven ve svých 14 letech hrál, aby získal své první placené místo v Bonnu. Díky tomu na sebe upozornil panovníka a získal finanční prostředky, které mu umožnily odjet studovat do Vídně k Haydnovi. Zatímco byl mimo domov, snadno se mohl naučit několik violových sól, která by ukázala jeho umění.

Ale to je Beethoven: není to s ním tak jednoduché. Tím, že se zřekl violy, vypovídá o svém odhodlání zabouchnout dveře za svým krutým dětstvím a přetvořit se ve Vídni. K seznamu věcí, které nikdy neudělal tedy přidejme: nikdy se nevrátil do Bonnu.

Nejezdil ani téměř nikam jinam – kromě letních lázní, kam, jako ostatní rekreanti, jezdil na příkaz lékaře a kde se cítil naprosto nešťastný. Za svůj šestapadesátiletý život nikdy neviděl moře. Nikdy nenavštívil Paříž nebo Řím, vrcholy civilizace. Haydn a Mozart úspěšně procestovali významná města a překonali oceán. Beethoven ne. Žil životem plným neochvějného nasazení a nepromarnil ani okamžik.

Ještě jednu věc nikdy neudělal – nikdy nenavazoval sexuální vztahy. Opakovaně a posedle se zamilovával do krásných mladých společenských debutantek během svého dospívání, když mu táhlo na třicet a pak znovu po čtyřicítce. Ty si však s jeho náklonností pohrávaly, ale jeho city nikdy neopětovaly. Byly o dvě společenské vrstvy výš než on a chtěly ulovit bohatého hraběte nebo prince. Beethoven si je vybral pro jejich nedosažitelnost. Potřeboval prožívat romantickou lásku jako zdroj své imaginativní tvorby, ale tělesnému kontaktu se bránil a nepodnikal žádné kroky (například mytí), které by jej udělaly přitažlivějším. Když láska skončí, jeho bolest je krátká. Slavný dopis „nesmrtelné milé“ je nejvýznamnější tím, že nebyl nikdy odeslán. Když zemřel, našli ho neotevřený v šuplíku.

Pokud tedy s žádnou ze svých milenek nenavázal hlubší intimní tělesný vztah, znamená to, že dával přednost profesionálkám? Jedinou Beethovenovou odpovědí na pokus úředníka a violoncellisty Nikolause Zmeskalla, který se jej pokusil přesvědčit k návštěvě nevěstince, bylo, že o taková „bažinatá místa“ nemá zájem, což je výraz, který psychiatři jistě znají. Dá se tedy říci, že sexuálním intimnostem se vyhýbal. Jeho pitva neprokázala pohlavní chorobu.

Důvodů jeho abstinence je mnoho a jsou složité, ale vzorec jeho chování je obdivuhodně jednoduchý a zřejmý. Pokud usoudil, že jej některá činnost – ať už šlo o violu, dovolenou, votivní dar nebo válení se v seně – příliš rozptyluje a odvádí od hlavního cíle, přestal s ní. Schopnost říci přesvědčivě „ne“ byla největší předností jeho charakteru.