Bennewitzovo kvarteto: Byli bychom zajímavým námětem pro psychologickou studii

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Bennewitzovo kvarteto jako rezidenční soubor sezony Českého spolku pro komorní hudbu odehraje ve Dvořákově síni Rudolfina tři koncerty, které přitahují pozornost svou pestrou dramaturgií, jež zahrnuje hudbu klasicismu, romantismu, dvacátého století i současnou skladbu. Bennewitzovo kvarteto vzniklo v roce 1998, dnes hraje ve složení Jakub Fišer (ten nahradil před čtyřmi roky primária Jiřího Němečka), Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal. Soubor patří k nejlepším českým komorním ansámblům, kritici i posluchači oceňují na hře Bennewitzova kvarteta ušlechtilý tón, vyvážený zvuk, dokonalou souhru… Vítězové dvou prestižních soutěží – v Ósace v roce 2005 a Prémio Paolo Borciani v Itálii v roce 2008 – jsou zváni na nejvýznamnější světové festivaly, do světových síní zvučných jmen, spolupracují s uznávanými světovými interprety. Pravidelně vystupují i na koncertech v České republice.
Bennewitzovo kvarteto – zleva Jiří Pinkas, Štěpán Doležal, Jakub Fišer, Štěpán Ježek (zdroj BQ / foto © Kamil Ghais)

Houslový pedagog Ivan Štraus o vás před dvěma roky napsal, že jste světový soubor, který by měl být i ve své vlasti prorokem. Natolik tohoto pedagoga uhranulo vaše provedení kompletu kvartetů Bély Bartóka. Stále hrajete v zahraničí častěji než doma?

ŠTĚPÁN JEŽEK:
Myslím, že se věci dost proměnily. Velkou zásluhu na tom ovšem má náš violista Jiří Pinkas, který se výrazně chopil aktivity a vložil se do jednání s pořadateli doslova od Chebu až po Karvinou. Tato práce přinesla své nemalé plody, takže o koncerty v České republice nemáme nouzi. Vedle toho je tu samozřejmě velké povzbuzení, které nám připravila Česká filharmonie, respektive Český spolek pro komorní hudbu, když nás pro tuto sezonu vyhlásil svým rezidenčním souborem.

Na vaší hře je oceňována symbióza pronikavého intelektu a preciznosti se skrytou emocionální naléhavostí. Jak těchto kvalit dosáhnout? Nabízí se nejen odpověď v podobě tvrdé práce, ale i vztahové chemie. A působí tato chemie od počátku nebo se lety „vyladí“?

ŠTĚPÁN JEŽEK:
Na tuto otázku se velmi těžko odpovídá, protože my sami jsme do tvůrčího procesu nastudování skladeb zcela ponořeni, a proto není snadné tento proces objektivně hodnotit. Myslím, že je v našem případě určující příprava, kterou jsme prošli ve třídě profesora Rainera Schmidta v Madridu. Vedl nás k tomu, abychom nebrali věci jako samozřejmé a měli stále na paměti, že vše, co skladatel zaznamenal do partitury, je výsledkem jeho rozhodnutí (ať už vědomého, či nikoli), a že se v mnoha okamžicích mohl rozhodnout i jinak. Je tedy na nás, abychom se snažili porozumět tomu, proč se hudba, kterou právě hrajeme, ubírá zrovna tímto směrem a ne jiným. Možná to zní trochu složitě, ale v momentě, kdy vezmete prázdný notový papír a tužku, hned pochopíte, že zkomponování hudebního kusu rozhodně nespočívá v pouhém vylití emocí na papír. Samozřejmě velkou roli zřejmě hraje i to, jací jsme my sami. Ale to se opět velmi těžko posuzuje. Z ohlasů na naše koncerty to vypadá, že jsme jako kolektiv zřejmě přemýšliví. Nevím, musel bych se zamyslet… (směje se)

Hrajete spolu od roku 1998. Kde jste se sešli, kdo vás dal dohromady?

ŠTĚPÁN JEŽEK:
Bennewitzovo kvarteto bylo založeno v roce 1998 na HAMU v Praze. V počátečním období nám byly velkou pomocí zkušenosti profesora Václava Bernáška a profesora Milana Škampy, kteří s námi na akademii pracovali. Během prvních tří let se sestava kvarteta dosti proměňovala. Ustálila se v roce 2001, kdy roli violisty přijal Jiří Pinkas. Od té doby jsme hráli v jednom složení, absolvovali jsme čtyři roky postgraduálních studií v Madridu a v Basileji a podstoupili několik mezinárodních kvartetních klání, z nichž jsme si přivezli i různá ocenění. Nově se složení souboru změnilo až v roce 2013, kdy na pozici prvních houslí usedl skvělý Jakub Fišer.

Zakládajícími členy byli Štěpán Ježek a Jiří Němeček, posléze se připojili Jiří Pinkas a Štěpán Doležal. Jiří Němeček se však oženil v Basileji a před vámi vyvstala nutnost hledat nového člena, a to rovnou primária. Bylo tohle období hledání pro kvarteto stresové nebo jste se už předtím po očku poohlíželi po Jakubovi Fišerovi, který se stal primáriem v roce 2013?

ŠTĚPÁN JEŽEK:
S Jakubem jsme se seznámili až při prvních kvartetních zkouškách před vystoupením, které jsme zorganizovali, abychom se poznali také na pódiu s vážnými zájemci o společnou práci v našem kvartetu. Rozhodně to bylo velmi stresové období, ve kterém naší zkušebnou postupně prošlo čtrnáct možných budoucích primáriů. Bylo to hodně náročné, ale v žádném případě toho nelitujeme. Byla to skvělá zkušenost. Každý houslista, který k nám zavítal, byl jiný – hráčsky, muzikantsky i lidsky. Zásadní obtíž spočívá samozřejmě v tom, že ani sebeintenzivnější zkoušení a následný koncert nemůže předem ukázat, jak nová spolupráce vstoupí do života nového člena souboru, jakou „paseku“ mu v životě tato intenzivně osobní zkušenost natropí a jak to on (či ona) ustojí. S Jakubem jsme měli prostě obrovské štěstí.

Bennewitzovo kvarteto – zleva Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Štěpán Doležal, Jiří Pinkas (zdroj BQ / foto © Kamil Ghais)

Jakube, opět cituji Ivana Štrause, který napsal, že jste nasedl do rozjetého šinkanzenu. Vybavujete si začátky v Bennewitzově kvartetu? Proč u vás převážila volba hrát v kvartetu nad sólovým hraním nebo postem koncertního mistra v Pražské komorní filharmonii, na němž jste se střídal se svým bratrem Janem?

JAKUB FIŠER:
Počátky v Bennewitzově kvartetu si vybavuji docela přesně – tedy, když se mi vyjeví úplně první zkouška. Nemohl jsem najít správnou adresu domu Jiřího Pinkase a přišel jsem pozdě. V té době mi bylo dvacet šest let, věděl jsem, že v PKF jsem na pozici koncertního mistra dočasně, a chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je hrát v profesionálním smyčcovém kvartetu té nejvyšší úrovně. Kluky jsem znal v té době jen podle jména, z nahrávek a z toho, co za těch pár let dokázali – nikdy jsem se s nimi předtím osobně nesetkal –, a o to větší výzva to pro mě byla. Opravdový šinkanzen nastal zhruba rok od první zkoušky, kdy nás čekalo v průběhu dvou měsíců asi patnáct koncertů a na každém mě osobně minimálně jedna nová skladba.

Hra v kvartetu se víceméně neslučuje se sólovým hraním. Jak jste v počátcích kvartetního hraní tohle omezení brali? Jak jste se vyrovnali s tím, že budete – zřejmě navždycky – ti čtyři, a ne ten jeden?

JAKUB FIŠER:
I když se sólovým koncertům nevyhýbám, již odmala nebylo mým cílem být výhradně sólovým houslistou. Vždy mě bavilo hrát ve skupině. Například v kapele Špalíček u paní Metelkové. Smyčcové kvarteto, myslím, dokonale spojuje jak hru sólovou, tak skupinovou. Když se do plného kalendáře podaří vměstnat jeden či dva koncerty sólové, je to pro mě vždy příjemné zpestření.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na