Bennewitzovo kvarteto: Byli bychom zajímavým námětem pro psychologickou studii
Houslový pedagog Ivan Štraus o vás před dvěma roky napsal, že jste světový soubor, který by měl být i ve své vlasti prorokem. Natolik tohoto pedagoga uhranulo vaše provedení kompletu kvartetů Bély Bartóka. Stále hrajete v zahraničí častěji než doma?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Myslím, že se věci dost proměnily. Velkou zásluhu na tom ovšem má náš violista Jiří Pinkas, který se výrazně chopil aktivity a vložil se do jednání s pořadateli doslova od Chebu až po Karvinou. Tato práce přinesla své nemalé plody, takže o koncerty v České republice nemáme nouzi. Vedle toho je tu samozřejmě velké povzbuzení, které nám připravila Česká filharmonie, respektive Český spolek pro komorní hudbu, když nás pro tuto sezonu vyhlásil svým rezidenčním souborem.
Na vaší hře je oceňována symbióza pronikavého intelektu a preciznosti se skrytou emocionální naléhavostí. Jak těchto kvalit dosáhnout? Nabízí se nejen odpověď v podobě tvrdé práce, ale i vztahové chemie. A působí tato chemie od počátku nebo se lety „vyladí“?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Na tuto otázku se velmi těžko odpovídá, protože my sami jsme do tvůrčího procesu nastudování skladeb zcela ponořeni, a proto není snadné tento proces objektivně hodnotit. Myslím, že je v našem případě určující příprava, kterou jsme prošli ve třídě profesora Rainera Schmidta v Madridu. Vedl nás k tomu, abychom nebrali věci jako samozřejmé a měli stále na paměti, že vše, co skladatel zaznamenal do partitury, je výsledkem jeho rozhodnutí (ať už vědomého, či nikoli), a že se v mnoha okamžicích mohl rozhodnout i jinak. Je tedy na nás, abychom se snažili porozumět tomu, proč se hudba, kterou právě hrajeme, ubírá zrovna tímto směrem a ne jiným. Možná to zní trochu složitě, ale v momentě, kdy vezmete prázdný notový papír a tužku, hned pochopíte, že zkomponování hudebního kusu rozhodně nespočívá v pouhém vylití emocí na papír. Samozřejmě velkou roli zřejmě hraje i to, jací jsme my sami. Ale to se opět velmi těžko posuzuje. Z ohlasů na naše koncerty to vypadá, že jsme jako kolektiv zřejmě přemýšliví. Nevím, musel bych se zamyslet… (směje se)
Hrajete spolu od roku 1998. Kde jste se sešli, kdo vás dal dohromady?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Bennewitzovo kvarteto bylo založeno v roce 1998 na HAMU v Praze. V počátečním období nám byly velkou pomocí zkušenosti profesora Václava Bernáška a profesora Milana Škampy, kteří s námi na akademii pracovali. Během prvních tří let se sestava kvarteta dosti proměňovala. Ustálila se v roce 2001, kdy roli violisty přijal Jiří Pinkas. Od té doby jsme hráli v jednom složení, absolvovali jsme čtyři roky postgraduálních studií v Madridu a v Basileji a podstoupili několik mezinárodních kvartetních klání, z nichž jsme si přivezli i různá ocenění. Nově se složení souboru změnilo až v roce 2013, kdy na pozici prvních houslí usedl skvělý Jakub Fišer.
Zakládajícími členy byli Štěpán Ježek a Jiří Němeček, posléze se připojili Jiří Pinkas a Štěpán Doležal. Jiří Němeček se však oženil v Basileji a před vámi vyvstala nutnost hledat nového člena, a to rovnou primária. Bylo tohle období hledání pro kvarteto stresové nebo jste se už předtím po očku poohlíželi po Jakubovi Fišerovi, který se stal primáriem v roce 2013?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
S Jakubem jsme se seznámili až při prvních kvartetních zkouškách před vystoupením, které jsme zorganizovali, abychom se poznali také na pódiu s vážnými zájemci o společnou práci v našem kvartetu. Rozhodně to bylo velmi stresové období, ve kterém naší zkušebnou postupně prošlo čtrnáct možných budoucích primáriů. Bylo to hodně náročné, ale v žádném případě toho nelitujeme. Byla to skvělá zkušenost. Každý houslista, který k nám zavítal, byl jiný – hráčsky, muzikantsky i lidsky. Zásadní obtíž spočívá samozřejmě v tom, že ani sebeintenzivnější zkoušení a následný koncert nemůže předem ukázat, jak nová spolupráce vstoupí do života nového člena souboru, jakou „paseku“ mu v životě tato intenzivně osobní zkušenost natropí a jak to on (či ona) ustojí. S Jakubem jsme měli prostě obrovské štěstí.
Jakube, opět cituji Ivana Štrause, který napsal, že jste nasedl do rozjetého šinkanzenu. Vybavujete si začátky v Bennewitzově kvartetu? Proč u vás převážila volba hrát v kvartetu nad sólovým hraním nebo postem koncertního mistra v Pražské komorní filharmonii, na němž jste se střídal se svým bratrem Janem?
JAKUB FIŠER:
Počátky v Bennewitzově kvartetu si vybavuji docela přesně – tedy, když se mi vyjeví úplně první zkouška. Nemohl jsem najít správnou adresu domu Jiřího Pinkase a přišel jsem pozdě. V té době mi bylo dvacet šest let, věděl jsem, že v PKF jsem na pozici koncertního mistra dočasně, a chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je hrát v profesionálním smyčcovém kvartetu té nejvyšší úrovně. Kluky jsem znal v té době jen podle jména, z nahrávek a z toho, co za těch pár let dokázali – nikdy jsem se s nimi předtím osobně nesetkal –, a o to větší výzva to pro mě byla. Opravdový šinkanzen nastal zhruba rok od první zkoušky, kdy nás čekalo v průběhu dvou měsíců asi patnáct koncertů a na každém mě osobně minimálně jedna nová skladba.
Hra v kvartetu se víceméně neslučuje se sólovým hraním. Jak jste v počátcích kvartetního hraní tohle omezení brali? Jak jste se vyrovnali s tím, že budete – zřejmě navždycky – ti čtyři, a ne ten jeden?
JAKUB FIŠER:
I když se sólovým koncertům nevyhýbám, již odmala nebylo mým cílem být výhradně sólovým houslistou. Vždy mě bavilo hrát ve skupině. Například v kapele Špalíček u paní Metelkové. Smyčcové kvarteto, myslím, dokonale spojuje jak hru sólovou, tak skupinovou. Když se do plného kalendáře podaří vměstnat jeden či dva koncerty sólové, je to pro mě vždy příjemné zpestření.
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Já jsem jako člen smyčcového kvarteta navýsost spokojený. Pokud bych si rád zahrál sólově, tak spíš proto, abych si rozšířil vlastní horizont jak hráčsky, tak repertoárově. Také by mě moc těšilo, kdybychom mohli zase hrávat s mou ženou Silvií. Bohužel v současném rodinně-profesním provozu na to prostě není kdy.
JIŘÍ PINKAS:
Jako omezení jsem to rozhodně nevnímal. Když porovnáme, jakou repertoárovou pestrost nabízejí violové party kvartetní literatury oproti skladbám pro sólovou violu, tak většina violistů bude souhlasit s tím, že nespočet kvartetních violových sól je skutečným pokladem. Zmínil bych příklad Antonína Dvořáka, který, ač byl violistou, žádný violový koncert či sonátu nenapsal, naopak všechna nejúžasnější violová sóla najdeme právě v jeho smyčcových kvartetech.
ŠTĚPÁN DOLEŽAL:
Abych se přiznal, já jsem nikdy po sólovém hraní příliš netoužil. Málokdy se mi při něm totiž podaří najít dostatek klidu a uvolnění, abych si mohl svou hru opravdu užívat. Čas od času se nějaká možnost naskytne, ale vždy se s radostí vracím zpět do kvarteta, protože tam se cítím opravdu nejlíp.
Vybrali jste si jméno významného českého houslisty a pedagoga Antonína Bennewitze. Tato volba prý souvisí s rodištěm jednoho z vašich členů…
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Antonín Bennewitz se narodil v obci Přívrat poblíž České Třebové, odkud pochází náš první primárius Jiří Němeček. Právě Jiří navrhl, aby se naše kvarteto po Antonínu Bennewitzovi jmenovalo. Když jsme se s jeho životem blíž seznámili, bylo jasné, že to je skvělá volba. Jednak byl Bennewitz velmi zajímavou a aktivní osobností tehdejšího hudebního života, a navíc jeho pedagogické působení je přímo spjaté se vznikem Českého kvarteta (Karel Hoffmann, Josef Suk i Oskar Nedbal byli Bennewitzovi žáci), a tedy i s počátkem bohaté české kvartetní tradice jako takové.
Prý jste čas od času měli se jménem kvarteta menší problémy?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Snad jen v trochu legračním smyslu, když Bennewitz Quartet byl pořadatelem pozměněn na Benefitz Quartett s nadějí na koncerty zdarma.
Vedle Mozarta a skladatelů devatenáctého století (Brahms, Dvořák, Schumann, Schubert) zazní na třech koncertech Českého spolku pro komorní hudbu v této sezoně i hudba skladatelů dvacátého století Viktora Ullmanna, Bohuslava Martinů a také současníka Slavomíra Hořínky. Jak dramaturgie vašich koncertů vznikala?
JIŘÍ PINKAS:
Český spolek pro komorní hudbu nám dal při výběru repertoáru dostatek volnosti. Pouze zazněl požadavek, aby byly programy dostatečně pestré a pokud možno obsahovaly alespoň jednu skladbu soudobého autora. Zařazení skladby Songs of Immigrants Slavomíra Hořínky nám přináší speciální potěšení. Je to dílo zkomponované na naši objednávku a premiéru mělo v berlínském Konzerthausu v roce 2014. V té době by ještě málokdo tušil, jak moc bude toto téma v dnešní době aktuální. Máme velkou radost, že si tuto velice zajímavou a posluchačsky atraktivní kompozici, která mimo jiné čerpá z motivů etnické hudby Eritreje, budou moci vychutnat posluchači ve Dvořákově síni Rudolfina.
Na koncertě 18. října jste uvedli Brahmsův klarinetový kvintet. Vy máte pro klarinet slabost? Nahráli jste totiž i CD s klarinetistkou Ludmilou Peterkovou…
ŠTĚPÁN JEŽEK:
S klarinetovým kvintetem máme celkem bohatou repertoárovou zkušenost. Záhy po založení našeho souboru v roce 1998 jsme začali pravidelně spolupracovat s naším holandským kamarádem, klarinetistou Harrym-Imrem Dijkstrou. Harry je nejen skvělý muzikant, ale i velmi schopný organizátor, a sjednal pro nás za tu dobu kolem sto osmdesáti koncertů, které jsme společně s ním v Holandsku zahráli. Na tyto koncerty jsme pochopitelně nastudovali značné množství skladeb s klarinetem a ty jsme pak využili i při spolupráci s dalšími klarinetisty, se kterými hrajeme, například s Ludmilou Peterkovou nebo s Ibem Haussmannem. Vedle těch velmi známých kvintetů (Mozart, Weber, Brahms) to je celá řada u nás v podstatě neznámých autorů, například skvělý kvintet holandského skladatele Tristana Keurise, Rhapsodic Quintet anglického romantika Herberta Howellse a další skladby.
Skladbu Slavomíra Hořínky Songs of Immigrants jste premiérovali v roce 2014. Vznikla na paměť potopení lodi s uprchlíky u ostrova Lampedusa. Jaké nároky na interprety tato skladba klade?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Myslím, že každá opravdová spolupráce s dobrým skladatelem vyžaduje od interpretů otevřenost, aktivitu, ochotu hledat nové možnosti, jedním slovem kreativitu. Se skladbou Slavomíra Hořínky je tomu právě tak. Setkali jsme se v ní s několika pro nás zcela novými kompozičními technikami a postupy. Samozřejmě nějakou dobu trvá, než se s takovými novinkami sžijeme, ale v důsledku nás jejich pochopení vždy celkově obohatí a rozšíří a prohloubí naše interpretační možnosti.
Ve skladbě zazní i šum moře. Jak se na strunné nástroje hraje šum moře?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
To je právě jedna z oněch velmi precizně a poctivě vypracovaných novinek, kterými Slávek obohacuje barevnou paletu svých skladeb. Technika to je v základu prostá: smyčec klouže přímo po vrcholu kobylky tak, aby se struny vůbec nerozeznívaly. Tělo houslí tak zesiluje pouze šum, který vzniká třením žíní o kobylku nástroje. Slávek ale celou věc povznesl o úroveň výš tím, že v počítači rozřízl zvuk moře na čtyři lineární pásma (v podstatě soprán, alt, tenor a bas), změřil u každého zvlášť dynamickou intenzitu a přenesl ji do jednotlivých hlasů kvarteta. Každý z nás tedy vytváří dynamiku šumu v určitém, jasně daném řádu tak, aby celkový zvuk skutečně připomínal šumění mořských vln.
Díla skladatelů dvacátého století a Slavomíra Hořínky jsou na všech třech koncertech „obalena“ právě tou „starší“ a prověřenou muzikou. Je to specifikum pražského hudebního života, že koncert, na kterém by zazněla výhradně hudba dvacátého století, by nebyl tak navštíven jako koncerty romantických nebo klasicistních skladatelů?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Stylově různorodé programy jsou upřednostňovány velkou většinou pořadatelů ve všech zemích, kam jsme doposud s kvartetem zavítali. Myslím, že to je od organizátorů rozumná volba. V publiku se sejde několik set posluchačů s různým vkusem a ve stylově šířeji pojatém programu si každý snáze najde něco pro sebe. Myslím, že programy jednostranně stylově zaměřené se hodí jen pro speciální koncertní příležitosti s takovým záměrem pořádané.
Říkáte, že v případě nahrávek je klíčová otázka, co nahrávat a proč, když už stěžejní repertoár byl mnohokrát a různými interprety natočen. Co tedy interprety nutí k tomu, zachytit svou interpretaci, svou představu?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
V dnešní době to je velmi složitá otázka. Trh s nahrávkami je v krizi a jen několika velmi šťastným hudebníkům se podaří vzbudit o nové nahrávky zájem. Z naší generace smyčcových kvartet se to rozhodně nejlépe podařilo Haasovu kvartetu, které za své nahrávky dostalo již několik významných ocenění. V každém případě je nahrávka vždycky určitým zastavením na cestě. Na skladbách, které hrajeme, pracujeme nejen před nahráváním, ale i po něm. To znamená, že za nedlouhou dobu nahrávka v podstatě přestává být aktuální. Je to vlastně něco jako fotografie. Ukazuje určitý bod v minulosti a s odstupem času se na ni lze podívat a často se i podivit nebo trochu zavzpomínat. Takovou nahrávkou pro nás je například živý snímek z naší první soutěže ARD v Mnichově 2004, kde jsme se k našemu vlastnímu úžasu dostali až do finále a zahráli si poprvé v životě v Herkulesově sále, kam jsme se od té doby už několikrát vrátili. Na takové chvíle se samozřejmě nezapomíná a jsme moc rádi, že máme z onoho klání i zvukový snímek.
Zajímavý je příběh vaší nahrávky Dvořákových Cypřišů, původně cyklu pro hlas a klavír…
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Jedná se o zrcadlové vydání obou verzí. Na prvním disku je natočena původní verze pro hlas a klavír. Na druhém je verze kvartetní, ke které Dvořák dospěl po několika různých přepracováních. Umlčel tím vlastně definitivně kritické hlasy, které mu vyčítaly nedostatečně propracované spojení textu s hudbou, jakož i slabou úroveň jím vybraných básní. Dvořák ovšem z původních osmnácti písní přepracoval pro kvarteto pouze dvanáct. Pro účely této nahrávky německý producent přizval skladatele a muzikologa Hanse-Petera Dotta, který zaranžoval zbývajících šest písní. Tím je naše nahrávka zcela ojedinělá.
Právě máte čerstvé zážitky z japonského turné. S jakým repertoárem jste tam vystupovali a kde jste hráli?
JAKUB FIŠER:
Japonské turné bylo velmi krásné, i když jsme se pohybovali převážně v okolí sopky a stejnojmenného města Fuji. Ale účinkovali jsme také v Yokohamě nebo Matsuzaki. Na programu nesměl chybět Antonín Dvořák – konkrétně jeho Smyčcový kvintet op. 77, v němž se k nám připojil organizátor našeho turné Jiří Rohan. Velmi dobře byl přijat i třetí kvartet Bohuslava Martinů a další kvartety od Roberta Schumanna a Viktora Ullmanna. Na závěr každého koncertu jsme vždy hráli úpravy tradičních japonských písní.
Vracíte se do Japonska opakovaně. V roce 2005 jste zvítězili na soutěži v Ósace… Čím si vysvětlujete, že česká komorní, a zejména kvartetní škola má v Japonsku tak vynikající zvuk?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Skvělé reputaci českých kvartet dopomohlo v prvé řadě Smetanovo kvarteto spolu s dalšími soubory oné generace. V tomto smyslu pouze navazujeme na jejich odkaz. Nicméně velkou výhodou všech českých souborů napříč generacemi je samotná česká hudba, která se více než hudba našich západních sousedů zakládá na emotivnosti, vřelosti a lidovosti. Tím je pro kulturně zcela odlišné japonské obecenstvo srozumitelnější, a tedy i velmi oblíbená.
Studovali jste u Rainera Schmidta z Hagenova kvarteta, jednoho z nejlepších smyčcových kvartet na světě. Co jste od něj získali?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Myslím, že setkání s profesorem Schmidtem v mnohém směru předurčilo náš další vývoj. Přišli jsme k němu jako do značné míry neználkové a nějakou dobu trvalo, než jsme pochopili, kam svými neustálými otázkami míří, kam nás vlastně vede. Pro mě osobně bylo studium s ním událostí, která mi změnila život a ze které hudebně i lidsky čerpám doteď. Bylo pro nás tehdy velmi zvláštní, že byť on sám stál z našeho pohledu na naprosto nedosažitelné úrovni, bral naše interpretační pokusy od samého začátku zcela vážně. To bylo na jedné straně velmi povzbuzující, ale zároveň to na nás přeneslo odpovědnost, na kterou jsme nebyli zvyklí. Pochopitelně to byl krok správným směrem. Vedl nás k samostatnému uvažování a připravoval nás na dobu, kdy se budeme muset o všem rozhodovat sami a nést za své výkony plnou odpovědnost.
V roce 2003 jste obdrželi z rukou španělské královny diplom za vynikající studijní výsledky na Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madridu. Váš studijní pobyt v Madridu však prý nebyl procházkou růžovou zahradou. Můžete trochu přiblížit, jak jste v Madridu žili? Co bylo vaší motivací to všechno překonat?
ŠTĚPÁN JEŽEK:
Náš pobyt byl náročný. Zejména proto, že jsme museli hodně hledět na peníze a volit maximálně úsporná řešení cestování, stravování a tak dále. Často jsme tedy jezdili dvacet sedm hodin dlouhou cestu autem na trase Praha – Madrid za neustálého střídání řidičů. Když začaly létat první lety EasyJetu do Prahy, zkoušeli jsme cestovat přes Londýn. Znamenalo to ale noční let z Prahy do Londýna, dvouhodinový přejezd autobusem mezi londýnskými letišti, přenocování v letištní hale a ranní let do Madridu. Těžko říct, jestli byla lepší tato varianta, nebo cesta autem. Náš byt v Madridu měl opravdu jen základní vybavení. Hlavní problém byl, že Španělé nemívají topení a byty si vytápějí klimatizací. Tu jsme my ovšem neměli. Používali jsme pouze elektrické větráčky s topnou spirálou, v podstatě větší fén na vlasy. V zimě ale bylo v Madridu i pár stupňů pod nulou a celou noc jsme si topit nemohli, to bychom se za elektřinu nedoplatili. Byt měl jen jednoduchá okna (jedno dokonce lehce rozbité), takže ráno bylo v bytě opravdu chladno. Motivace byla jasná – cítili jsme, že studium s profesorem Schmidtem je jedinečná příležitost, která se nebude opakovat. Z dnešního pohledu to bylo určitě správné rozhodnutí.
Je známé, že členové v komorních souborech se musí navzájem respektovat, vyhovovat si po lidské stránce. Vy se po tolika letech společné práce musíte znát tak dobře, že už možná dovedete předvídat reakce jeden druhého. Jaké to přináší výhody a jaké nevýhody?
ŠTĚPÁN DOLEŽAL:
O smyčcovém kvartetu už bylo napsáno vícero knih či divadelních her a natočeno pár filmů. Byli bychom určitě i zajímavým námětem pro psychologickou studii. Je to dáno tím, že každý má svůj hlas, svoji představu, svůj názor. A názory se mnohdy od sebe výrazně odlišují. Jde o to, jak ty čtyři různé „materiály“ spojit v jeden celek. To je někdy dost velký problém. Za ty roky společného hraní jsme se ale naučili dělat kompromisy a vycházet si vstříc, takže k nekonečným diskusím už nedochází. Na druhou stranu je pravda, že u některých kvartet docházelo v poslední fázi jejich kariéry k různým antipatiím, a dokonce i soudním sporům, takže kdo ví, k čemu se dopracujeme. Každopádně zatím spolu vycházíme velmi dobře. Spáváme v jednom hotelu, a dokonce jsme schopní i společně cestovat, což zdaleka nebývá u kvartet pravidlem.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Bennewitzovo kvarteto, patřící dnes k nejlepším českým komorním souborům, bylo založeno v roce 1998. Díky účasti na nejrůznějších mistrovských kurzech měli jeho členové příležitost získávat zkušenosti a inspiraci od mnoha významných hudebních osobností, zejména Rainera Schmidta (Hagenovo kvarteto) a Waltera Levina (kvarteto La Salle). V roce 2003 obdrželi z rukou španělské královny diplom za vynikající studijní výsledky na Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madridu. Rok poté byl soubor vyznamenán cenou Českého spolku pro komorní hudbu. V letech 2002–2004 bylo kvarteto angažováno jako Quartet in Residence v Basileji a bylo pověřeno vedením kurzu kvartetní hry. Zvítězili ve dvou prestižních soutěžích – v Ósace v roce 2005 a Prémio Paolo Borciani v Itálii v roce 2008.
V současné době kvarteto koncertuje na významných českých i zahraničních pódiích (Wigmore Hall London, Musikverein Wien, Konzerthaus Berlin, Concertgebouw Amsterdam, Théâtre des Champs-Elysées v Paříži, The Frick Collection New York, Seoul Art Center, Dai-Ichi-Seimei Hall Tokyo, Rudolfinum a další) a je pravidelně zváno na festivaly jako Salzburger Festspiele, Luzerne Festival, Rheingau Musik Festival, Kammermusikfest Lockenhaus, Pražské jaro a Dvořákova Praha.
Soubor spolupracuje s vynikajícími umělci, jako jsou Jean-Yves Thibaudet, Alexander Melnikov, Vadim Gluzman, Isabel Charisius, Reto Bieri, Pietro De Maria, Ib Hausmann, Martin Kasík, Jiří Bárta, Ludmila Peterková a další.
Dlouhodobá spolupráce s vydavatelstvím Coviello Classics dala vzniknout nahrávce zachycující oba kvartety Leoše Janáčka a čtvrtý kvartet Bély Bartóka. V pořadí druhá nahrávka, vydaná na jaře 2010, obsahuje oba kvartety Bedřicha Smetany. Nahráli též kompletní řadu Dvořákových Cypřišů u společnosti Hänssler Classic. U Supraphonu vydali nahrávku klarinetových kvintetů s Ludmilou Peterkovou, v roce 2016 CD s kvartety op. 51 a op. 106 Antonína Dvořáka u vydavatelství SWRmusic.
Soubor nese jméno houslisty Antonína Bennewitze (1833–1926), který se zasloužil o vytvoření české houslové školy. Mezi jeho žáky patřili Otakar Ševčík, František Ondříček nebo členové slavného Českého kvarteta Karel Hoffmann, Josef Suk a Oskar Nedbal.
www.bennewitzquartet.com
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
