Bez obalu a bariér na střeše Lucerny

Hudební občasník jedné flétnistky (25. února 2018, střecha Lucerny Praha) – Rodinný byl koncert hnutí Vážný zájem. Hnutí propagující klasickou hudbu formou u nás téměř vyhynulou. Přitom jde o samotné jádro a podstatu, proč hudba vzniká, proč je produkovaná a jako umění oslavovaná. Asi by někdo mohl namítnout, že věta “hudba spojuje” je už dost ohraná písnička. Ale prostě je to tak. A (takový tatínek projektu) Tomáš Jamník a spol. o tom ví své a daří se jim toto sousloví naplňovat a spojovat i to, co sami třeba ani netuší, že spojují. A ona písnička se svou chytlavostí šíří jako nákaza!

Bezbariérový a „bezvýmluvný“…
…je tento projekt domácích koncertů. Večer s hudbou může uspořádat opravdu téměř každý, pozvat své přátele a sousedy do obýváku nebylo nikdy snazší. Navíc se brzy můžeme dočkat aplikace, která ještě více usnadní pořádání i hledání potenciálního domácího koncertu. Připadají vám koncertní síně a hudební události v nich jako „snobárna“? Nemáte pěkné sako a košili? Nebo snad nesnášíte podpatky? Tak zůstaňte v papučích a pozvěte si muzikanty domů nebo navštivte jeden ze salonních koncertů, kde si opravdu nemusíte dělat starosti s nějakou formální róbou a aurou. Už nemáte žádnou výmluvu!

Cukrová a vznešeně loutnová s nádechem barokního violoncella…
…byla nálada programu pěvkyně Markéty Cukrové, theorbisty Jana Krejči a violoncellisty Tomáše Jamníka. Ten večer uvedl s tím, že si dnes také barokně vrzne, a to rovnou smyčcem, který dostal do ruky nedlouho před koncertem. Takových obdivuhodných a zároveň vítaných okamžiků bylo více. Jedním z nich bylo krátké a výstižné povídání o skladbách, kterých se duo vždy následně zhostilo. Je to další krok blíž a podaná ruka posluchači, který třeba nemá ve zvyku chodit na koncerty „klasiky“. Ale protože projevil vážný zájem, mezzosopranistka, která se potřebuje soustředit především na svůj program, jej také moc hezky uvádí, aby takový zprvu nesmělý příchozí neměl pocit, že je tu úplně mimo a vlastně tomu vůbec nerozumí. Ocenili jsme to určitě i my, hudební odchovanci, zkrátka a dobře, je fajn, když tušíte, o čem se zpívá, i přes to, že vám emoce hudby leccos napoví.

Zazněly písně mistrů i ne tolik známých autorů z renesančního, raně barokního a barokního období. Francesco del Nicolino (Tu dormi, anima mia) a Claudio Monteverdi (Dolci miei sospiri) vykopávali a od začátku byla patrná velmi citlivá souhra mezi zpěvačkou a theorbistou. Lehkého intermezza jsme se dočkali v podobě Ricercaru pro violoncello sólo č. 1 od Domenica Gabrielliho. V publiku byl přítomen také majitel onoho vzácného barokního nástroje, pan Špička, od kterého jsme se dozvěděli i to, že od stavitele tohoto violoncella měl prý housličky i samotný Wolfgang Amadeus Mozart.

Révou příjemně lehce ovíněné…
…se stalo vedlejší téma večera, který se proměnil v lehkou degustaci prosecca a červeného vína, jak jinak než z Itálie a oblastí spojených se skladateli, jejichž hudba se prostorem nad Lucernou nesla. Nejen dramaturgicky se nám posluchačům večer obzvlášť líbil a jemné cinkání skleniček budiž toho důkazem. Děkujeme fanouškovi Vážného zájmu, jehož jméno mi bohužel uniklo, který takové zpestření vymyslel a nám všem dopřál! Atmosféra se jemně a vkusně uvolnila, navíc druh a charakter hudby k tomu přímo vybízel ve smyslu toho, že tehdejší hudební produkce byla obvykle doprovázena pitím nějakého moku, na což muzikanti upozornili. Jestli však bylo tak decentní jako dnes, to už je otázka.

Následovaly charakterově odlišné drobotiny dcer Giulia Cacciniho – Francesky (Lasciatemi qui solo) a Settimie (Due luci ridenti). Zejména první z uvedených byla zahrána a zazpívána s velkou emocinalitou. Sólo si střihl i Jan Krejča s Tasteggio soave pro theorbu solo od Bellerofonte Castaldiho. Dalo vyznít jemné barevnosti tohoto jedinečného strunného nástroje. S anonymním Amor crudo, fior tiranno opět milostného, vyčítavého charakteru, se večer připravil na, dle mého názoru, první vrchol koncertu, a tím bylo Udite, udite! velmi zajímavé skladatelky Barbary Strozzi. Markéta Cukrová zde předvedla své výrazové schopnosti v plné polní, totiž vokální… Myslím si, že na komornějších akcích, jako byla tato, písně tak niterného charakteru nejlépe vyniknou. Jakýsi uzavřený smutek ze ztráty a zároveň plamenná emoce zklamání, sálajícího ze skladby, se o to více dotkly, dovolím si tvrdit, všech posluchačů.

Tomáš Jamník poté trochu odlehčil hravým Gabrielliho Ricercarem č. 3. Opravdovým bonbonkem ovšem byla (pominu-li nakouknutí na střechu a ten nejkrásnější výhled – na Pražský hrad) záležitost skladatele Tarquinio Meruly Canzonetta spirituale sopra alla nanna. Jde o zhudebněnou vizi Panny Marie o budoucnosti jejího maličkého syna. Cukrová s Krejčou Jamníkovi přichystali překvapení v podobě nečekaného partu basové linky, skládající se ze dvou tónů, malého a a b, které představovalo ono kolébání malého Ježíška. Theorba nádherně „vyšívala“ kolem těchto tónů a měkce doprovázela zpěvačku, jako ostatně po celý večer. Velká paleta dynamických odstínů, barev, zvukové intenzity, jemného i dramatického vibrata, to bylo v kostce vše, co činí zpěvačku tak oblíbenou a uznávanou. Tato skladba byla pozoruhodná ještě něčím jiným. Byla mysticky hluboká, a kdybychom v té chvíli mohli usnout, všechny nás ukolébá ke sladkému spánku v bodu nula, ve kterém vše spočívá a my v něm, dokud se nenarodíme znovu do cyklu pozemských slastí a strastí…

Neopakovatelná…

…byla atmosféra včerejšího koncertu na střeše Lucerny, v obývacích prostorách kavárníka Ondřeje Kobzy (zdravíme do Indonésie). Vším. Prostředím, dechberoucím výhledem v mrazivé noci pod jasnými hvězdami (Orion taky zdraví), otevřeností, výrazovou bohatostí a stylovostí projevu účinkujících a možností s nimi prohodit pár slov při skleničce a s něčím k zakousnutí.

Tak co? Už máte Zájem? To je dobře, nebudete litovat…

www.domacikoncerty.cz