Bláznivá rodina na výletě: tanec i legenda

Jsou čtyři a jsou rodina. Ne pro příbuzenské vazby, ale proto, že jim to někdo řekl. Bájný muž s nadpřirozenými schopnostmi, který jim daroval trvalou radost ze života, a tím i nesmrtelnost. V expozici se každá z postav představí vlastním pohybovým a výrazovým slovníkem, afektovaná Hyaejin Lee s výrazem oscilujícím mezi sladkou dívenkou a démonem, rozverná Ioulia Zacharaki, dynamický mužský element v podobě Brita Roberta Andersona a našeho poněkud rozvážnějšího zástupce českého tance Pavla Maška, který čerpá ze své čtyřleté zkušenosti z působení v souboru Ultima vez Wima Vandekeybuse. Jako diváci jsme už přivykli, že se u většiny projektů obsazení proměňuje a hovořit o stálém složení souboru je tak velká nadsázka, že je lepší na ni rezignovat. Touto premiérou se však DOT504 trochu vrací k tomu, co bývalo jeho charakteristikou, k dynamické a fyzické taneční formě. Vidíme nové tváře, ale také známý přístup k pohybu, který máme se souborem již spojený.

Po zdařilém entrée, v němž se nesourodá čtveřice roztančí a doslova ovládne prostor, energickými skoky, rozmáchlými skoky, drobnější Brit také prvky break dance, nastupuje slovo tak náhle, že jeho použití ze začátku zamrzí. Už zase? Cožpak si tento dynamický tanec nevystačí sám? Pravda, příběh, kterým tvůrci podložili tyto rozkošatělé pohybové výboje, je příliš složitý na vyjádření tancem a hlavní mluvčí, Robert Anderson, svou čistou oxfordskou dikcí potěší. Mezinárodní složení tanečníků z logiky věci určuje jako hlavní jazyk angličtinu. Ale přesto, přesto je to trend, který podporuje vnímání současného tance jako zábavy pro užší skupinu, takovéto představení je právě z tak banální příčiny, jako je použití slova, nepřístupné širšímu publiku z řad střední a starší generace, která ve velké většině jazyky neovládá a je takříkajíc vyřazena ze hry. A je to škoda. I když jsme světoví a mezinárodní a bůhvíjací, řadové publikum prostě nutně potřebujeme.

V naší inscenaci se tedy prolíná svět fantaskní legendy se životem čtyř bytostí, které jsou na světě proto, aby si jej užily – tancem na Johanna Sebastiana Bacha, jógovou meditací, pantomimickou hrou na zvířata a předměty nebo pitím zázračných afrodiziak. Každá jejich pohnutka a čin se mění v pohyb. Jejich těla jsou uvolněná a hned zase v napětí, izolují pohyby, jako kdyby se jejich končetiny a trupy chtěly rozskočit, nebo jsou zas jako loutky – i jedna z etud zdařile čerpá z tohoto věčného tématu, jež se nikdy neomrzí, když je provedeno chytře a pohybově přesně. Nebo Robert Anderson nechá ožít vlastním životem svůj ukazováček, který pak řídí ostatní pohyby jeho těla. A v divákovi zatím ještě hlodá otázka, odkud se vzala inspirace k příběhu, který existenci této bláznivé rodinky rámuje, kdo že je předobrazem mága, který jejich proměnu zapříčinil. Cagliostro, Althotas, Saint Germain? Nějaká literární nebo historická inspirace tu určitě musela být…

Očekávala jsem trochu smělejší práci se scénografií či projekcí. Na vizuální stránce inscenace spolupracoval známý výtvarník Jiří Votruba, ale nedostal mnoho prostoru kromě nenápadné projekce, na níž se zobrazují kontury panoramatu, jež má být Prahou. Většinu času je ale jeviště i plátno za ním bílé a vytváří zcela neosobní kulisu pro tančící čtveřici, dívky v ženských šatech a muže v modrých sametových sakách.

Pohybový a pantomimický rej má snad své poslání, protože Robert v posledních chvílích inscenace říká cosi ve smyslu, že jejich rodina je sice divná, ale je šťastná a spokojená, takže je to úplně v pořádku. Prostě jsou v pohodě, i když jsou nenormální. Stejně jako nám to předvádějí herci v poslední činoherní premiéře Národního divadla na Nové scéně. Nacházíme se v období, kdy tvůrci zkoumají jinakost, ale s velmi vlídným přístupem, mírnou nadsázkou, jako kdyby nás ubezpečovali o naší vlastní příčetnosti. Žijeme v éře podivnosti a opulentní svobody. Hlavně si přejme, aby nám to vydrželo, a pokud potřebujeme ke štěstí extatický tanec, ať je nám dopřán a tolerován.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Family Journey
Koncept a choreografie: Anton Lachký, Eleonore Valére
Výtvarný koncept: Jiří Votruba
Hudba, hudební design: Tomáš Novotný, Anton Lachký
Světelný design: Jan Tomšů
Umělecký ředitel DOT504: Lenka Ottová
Producent: DOT504 Dance Company 2014
DOT504 Dance Company
Premiéra 3. listopadu 2017 Divadlo Ponec Praha

Účinkují – Hyaejin Lee, Pavel Mašek, Robert Anderson, Ioulia Zacharaki

www.dot504.cz
www.divadloponec.cz