Bohumila Hrabala jsem četl od dětství a stále se k němu vracím

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mám pocit, že Hrabalovi je třeba vzdát poctu! Česká společnost si ho zaškatulkovala jako nějakého pivního blázna, ale já v něm spatřuji „básníka univerza“.
Miloš Orson Štědroň (zdroj archiv M. O. Štědroně / foto Ivan Žáček)

Hudební skladatel Miloš Orson Štědroň patří k všestranným renesančním tvůrcům, kteří napíší libreto, složí operu, muzikál či hudební melodram – a občas si to i při představeních odehrají na klavír. V roce 2014 jeho Velvet Havel posbíral pět Cen divadelní kritiky včetně té za hudbu a nejlepší text. Jeho nejspíš nejhranějším dílem je hudba k inscenaci Mikve, která už několik let úspěšně vyprodává hlediště Stavovského divadla. Muzikál Štěstí dam byl přeložen do maďarštiny a dobyl Budapešť. A právě dnes je na Nové scéně Národního divadla s napětím očekávána premiéra jeho nové opery Don Hrabal. Při našem rozhovoru mi dovolil nahlédnout pod pokličku, jak u něj vypadá tvůrčí proces, a prozradil mi, kde bere inspiraci a kdo jsou jeho tři múzy.

 

Úvodní otázka se mi ve vašem případě nabízí sama – co znamená to prostřední jméno Orson?

To má zdůvodnění hned dvě. Je to z anglického „or son“= „nebo syn“, protože máme s otcem stejné jméno a on je také hudební skladatel, tak jsem se potřeboval od něho odlišit. A zároveň jsem to převzal od amerického herce a režiséra Orsona Wellese, protože ho mám velice rád jako tvůrce.

Jste tedy synem hudebního skladatele Miloše Štědroně, jehož obecně nejznámější dílo je asi Balada pro banditu. Nečiní vám to celoživotní problém, když jste dva muži stejného jména pohybující se ve stejných sférách?

Pohybujeme se ve stejné sféře, ale natolik dlouho a naše tvorba je natolik jiná, že nás lidé už umí rozlišit. (smích)

Dočetla jsem se, že jste připravil edice některých Janáčkových děl. Kde se ve vás vzal tak vřelý vztah k Janáčkovi?

Připravil jsem edice ženských sborů a druhého smyčcového kvartetu, to souvisí s mým hudebně-vědním vzděláním. Vezměte si třeba jen Janáčkovy autografy – ony vypadají už spíše jako kaligrafie, studovat je a číst je nesmírně napínavé. K Janáčkovi mám samozřejmě vztah i jako rodilý Brňák, studoval jsem Janáčkovu akademii múzických umění i hudební vědu v Brně. Podle mého názoru je Janáček jeden z nejvýraznějších skladatelů dvacátého století; po pár taktech poznáte, že je to Janáček! Pokud mě v mé tvorbě nějak ovlivnil, tak spíše nepřímo tím, že jsem převzal jakýsi smysl pro zkratku a pro expresi, snahu o pravdivost.

Slyšela jsem rádobyvtipný názor, že Janáček se hraje hodně ve světě a v Brně. V Praze se Janáčkovo dílo hraje zřídka, právě v porovnání s jeho světovým věhlasem…

Bohužel ani v Brně se však „nechodí na Janáčka“ tolik jako ve světě. Operní scény u nás by obecně měly více uvádět českou operní klasiku, protože přiznejme si, dluh máme i vůči opernímu Smetanovi a Dvořákovi. Janáček má to štěstí, že ho už objevil svět, nyní je tedy na nás, abychom se k němu dostatečně přihlásili.

Pojďme k plánované premiéře vaší opery Don Hrabal v Národním divadle. Jak se nabízí opera Národnímu divadlu? Kde jste k tomu vzal odvahu?

S Národním divadlem spolupracuji již dlouho, napsal jsem pro něj poměrně dost scénické hudby. Tudíž pro mě nebyl problém oslovit vedení Národního divadla, jmenovitě paní ředitelku Silvii Hroncovou a Petra Kofroně s tím, že píšu operu na téma Hrabal a jeho život. Jim se to téma zalíbilo a zařadili operu Don Hrabal do dramaturgického plánu na rok 2017.

M. O. Štědroň: Don Hrabal – vizuál (zdroj archiv M. O. Štědroně)

Don Hrabal je vaše druhá opera pro Národní divadlo. První byla Lidská tragikomedie na motivy Ladislava Klímy, která byla uvedena v roce 2003.

Máte pravdu. Ale Lidská tragikomedie byla uvedena pouze jednou na v rámci projektu Bušení do železné opony. Kdežto Don Hrabal bude normálně na repertoáru Národního divadla.

V roce 2009 jste složil hudbu k již zmíněné divadelní hře Mikve izraelské autorky Hadar Galron – má židovské prvky? Je to vaše nejčastěji a nejdéle uváděné dílo?

Inscenace má za sebou již hodně přes sto repríz a jsem rád, že jsem se na takovém projektu (mimochodem s excelentním čistě ženským hereckým obsazením, včetně violoncellistky (smích) mohl podílet. Hra je z prostředí ortodoxní židovské komunity v Izraeli a moje hudba z těchto reálií částečně vychází, nechtěl jsem ale jít prvoplánově se nabízející cestou jakési kvazi-židovské hudby à la klezmer. Sáhl jsem až k baroknímu zcizení, což spočívalo v tom, že jsem použil živé violoncello, které hraje nad hlavní scénou. K tomuto živému nástroji jsem ještě připojil reprodukovaný zpěv (kontratenor a bas), abych do tohoto zcela ženského prostředí dostal alespoň nějaké imaginární mužské hlasy.

Můžete přiblížit, jaké to je – chystat premiéru svého díla – opery v Národním divadle? Jaké jsou vaše pocity?

Coby český skladatel to určitě pociťuji jako dosažení nejvyšší mety v divadelním světě. Samozřejmě je to však i značně adrenalinová záležitost, kvůli té velké zodpovědnosti, kterou má skladatel vůči divákům, ale také vůči všem podílejícím se interpretům.

Býváte přítomen na zkouškách? Máte během zkoušek možnost se vyjádřit a něco pozměnit, lehce upravit? Přijde se třeba na to, že něco je „nehratelné“?

Zkoušet se začalo na konci října a samozřejmě se toho procesu účastním. Zkoušky probíhají standardním procesem, střídavě aranžovací, orchestr, sbor… Sbor má náskok, ten už své party studuje od začátku října pod skvělým vedením sbormistra Pavla Vaňka. S nadšením sleduji práci jednotlivých složek a mám z toho dobrý pocit díky tomu, že všichni zúčastnění jsou velcí profesionálové: dirigent Jan Chalupecký, představitel Hrabala Roman Janál, dámy Lenka Šmídová, Jana Sýkorová a Yukiko Kinjo. Kreativní a přitom rozhodná režisérka Linda Keprtová dokáže sama zazpívat celou operu – co víc bych si mohl přát??? (smích) Zkoušky jsou samozřejmě otevřeným procesem, ve kterém se mohu případně vyjádřit já i všichni ostatní. Drobnosti se dolaďují na místě pořád, to je prostě živý divadelní provoz.

Jak je ta opera dlouhá?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář