Bohumila Hrabala jsem četl od dětství a stále se k němu vracím

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pětasedmdesát minut. Žádný Wagner! (smích)

Vzhledem k vašim projektům týkajícím se velikánů české literatury, kolik času trávíte čtením?

Spoustu! Mám toho dost načteno, hodně jsem četl už v dětství. Teď u mě probíhá fáze druhého a třetího čtení, kdy se vracím v průběhu života k pro mě zásadním knihám. Vlastně to nejsou jen velké osobnosti literatury; zajímají mě obecně klíčové postavy českých dějin. Napsal jsem i hudební divadlo o architektech Divadlo Gočár, které bylo uváděné v divadlech Komedie a Na zábradlí nebo western-musical o Antonínu Dvořákovi Tony D. Jde mi o “zdivadelnění” jakéhokoliv fenoménu!

Proč jste si vybral Bohumila Hrabala?

Mám pocit, že je třeba mu vzdát poctu! Bohumila Hrabala jsem četl od dětství a stále se k němu vracím. Zjistil jsem, že je titánskou postavou, která je českou společností – podobně jako Jaroslav Hašek – vnímána prizmatem určitých klišé. U Haška je to Švejk a pivní půllitr, což však vůbec není hlavní tváří Haška jako člověka – ve svém Kabaretu Hašek jsem proto vypodobnil Haška jako „tvůrce dada před dada“, protože Hašek byl dadaistou už před první světovou válkou. U Hrabala je to podobné, česká společnost si ho zaškatulkovala jako nějakého pivního blázna, ale já v něm spatřuji „básníka univerza“, obrovského mistra jazyka, psychologa a filozofa. Z jeho díla jsem v opeře použil minimum, žádného strýce Pepina tam nečekejte. Představuji Hrabala jako osamělého mohykána, pábitele, velkého vypravěče i vtipného glosátora. Ve své opeře zpodobňuji podstatné fáze Hrabalova života na pozadí světových i česk(oslovensk)ých dějin pohledem tří důležitých žen jeho života, kterými byly matka, manželka a múza.

Hrabal byl extrémně citlivá povaha, proto je jeho literatura tak hluboká. Jeho život zásadně ovlivnil ženský element. Se svým biologickým otcem se nikdy nesetkal a za svého pravého otce považoval člověka, který mu dal jméno, tedy pana Hrabala. Nejdůležitějším člověkem jeho dětství tak pro něj byla matka. Manželka mu sice umělecky nerozuměla, byla však pro něho zázemím, poskytovala mu péči, kterou potřeboval. Také měl kolem sebe různé múzy, které ho inspirovaly. Z nich jsem v opeře akcentoval jeho pozdní platonickou lásku Dubenku – studentku bohemistiky, Američanku April Gifford, která se s ním setkala poprvé v roce 1987. Díky ní se do Hrabalova díla dostal nový impuls a jeho tvorba tak dosáhla dalšího, nečekaného vrcholu v próze Listopadový uragán. Pro Hrabala představovala April po smrti manželky a některých jeho přátel záchytný bod. Žije v Americe a doufám, že se třeba objeví na premiéře. (smích)

Máte také extrémně citlivou povahu, když jste umělec?

To sám úplně nedokážu posoudit. Myslím si, že umělec musí být citlivý, snažit se vnímat podněty z okolí. Bez toho by tvorba nebyla možná…

Miloš Orson Štědroň (zdroj archiv M. O. Štědroně / foto Petr Procházka)

Jaké je nástrojové obsazení opery Don Hrabal? Je tam nějaký „neběžný“ hudební nástroj?

Jedná se o zmenšený orchestr, pět smyčců, šest dechů, klavír, celesta a specifická sekce bicích, kde jsou melodické bicí i bicí souprava. Využívám také elektroakustickou kytaru – jako klasickou španělku i s efekty. Zvuk bude hodně v duchu dvacátého a jednadvacátého století, mix různých hudebních stylů, který ale slouží dramatickému celku. Což už je můj rukopis, doufám. (smích)

V hudebním divadle Velvet Havel, které se hraje v Divadle Na zábradlí, jste i činným hudebníkem – hrajete na klavír. Budete i v Národním divadle součástí toho patnáctičlenného ansámblu?

Ne, to vůbec ne, tam to není třeba. Orchestr Národního divadla má dostatek svých výborných interních hráčů, externě tam budou vystupovat pouze kytarista a hráč na bicí soupravu.

Ještě k Velvet Havel – tato úspěšná inscenace posbírala mnohá ocenění – pět Cen divadelní kritiky za rok 2014 (kdysi ceny Alfréda Radoka), z toho dvě byly připsány konkrétně vám, a to za nejlepší hudbu a nejlepší českou hru. Jak jste prožíval, když se na ceremoniálu začala sypat ta ocenění?

Velvet Havel byl (a je) šťastnou konstelací všech zúčastněných herců a tvůrců. Je to „dítě“, které mi dělá radost – hraje se kontinuálně od toho roku 2014 a doufejme, že na repertoáru Divadla Na zábradlí i dál zůstane.

Vy si píšete sám i libreta…

Umění bývalo dříve více propojeno a literární stránka patřila k běžné tvorbě skladatele, například u Schumanna nebo Wagnera. Dnes je v umění vše fragmentované, malíři vytvářejí své skupiny, filmaři, básníci či hudebníci také. Divadlo všechny ty složky propojuje, a to mi na tom vyhovuje. Postupem času jsem se propracoval k tomu, že si libreta píšu raději sám.

Vztah k poezii – z básníků vás hodně zaujal Ivan Blatný – existuje nějaký důvod, proč právě on?

V Brně jsme bydleli v domě, kde bylo přes dvůr vidět do zadního traktu domu, ve kterém žil Ivan Blatný. Ale to je čistě geografická náhoda. Blatného jsem četl od patnácti let a už tehdy mě zaujala zvláště sbírka Pomocná škola Bixley, která má neopakovatelnou strukturu a okouzlující prolínání jazyků. Enormní poetičnost a jemnost jsem se snažil zachytit i hudebně již v roce 2000, kdy jsem napsal první sbory na texty Ivana Blatného. V roce 2006 jsem pak vytvořil celovečerní Kabaret Ivan Blatný, který znamenal jedno z prvních připomenutí tohoto velkého básníka po dlouhé době u nás. Společně s režisérem Janem Nebeským a hercem Karlem Dobrým jsme dospěli do tvaru naprostého prolnutí básníkova života a díla. Myslím, že Ivana Blatného dostalo do psychiatrické léčebny právě to, že neuměl oddělit tvorbu, hluboké polohy duše a realitu; poezie pro něho byla život a život byl poezie. On nic jiného k životu nepotřeboval…

Jak skládáte? Jak a kde k vám přichází inspirace? Máte také nějakou svoji múzu?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na