Bohumila Hrabala jsem četl od dětství a stále se k němu vracím

Umění bývalo dříve více propojeno a literární stránka patřila k běžné tvorbě skladatele, například u Schumanna nebo Wagnera. Dnes je v umění vše fragmentované, malíři vytvářejí své skupiny, filmaři, básníci či hudebníci také. Divadlo všechny ty složky propojuje, a to mi na tom vyhovuje. Postupem času jsem se propracoval k tomu, že si libreta píšu raději sám.

Vztah k poezii – z básníků vás hodně zaujal Ivan Blatný – existuje nějaký důvod, proč právě on?

V Brně jsme bydleli v domě, kde bylo přes dvůr vidět do zadního traktu domu, ve kterém žil Ivan Blatný. Ale to je čistě geografická náhoda. Blatného jsem četl od patnácti let a už tehdy mě zaujala zvláště sbírka Pomocná škola Bixley, která má neopakovatelnou strukturu a okouzlující prolínání jazyků. Enormní poetičnost a jemnost jsem se snažil zachytit i hudebně již v roce 2000, kdy jsem napsal první sbory na texty Ivana Blatného. V roce 2006 jsem pak vytvořil celovečerní Kabaret Ivan Blatný, který znamenal jedno z prvních připomenutí tohoto velkého básníka po dlouhé době u nás. Společně s režisérem Janem Nebeským a hercem Karlem Dobrým jsme dospěli do tvaru naprostého prolnutí básníkova života a díla. Myslím, že Ivana Blatného dostalo do psychiatrické léčebny právě to, že neuměl oddělit tvorbu, hluboké polohy duše a realitu; poezie pro něho byla život a život byl poezie. On nic jiného k životu nepotřeboval…

Jak skládáte? Jak a kde k vám přichází inspirace? Máte také nějakou svoji múzu?

Učím skladbu na Pražské konzervatoři, a tudíž si nemohu dovolit ten luxus, že bych se celé dny plně věnoval skládání jako například Stravinskij či Martinů. Ale upřímně – asi by mě ani nebavilo sedět osm hodin u stolu a psát. Většina skladatelů se ale také živila ještě něčím jiným, povětšinou pedagogickou činností jako já. A to má i pozitivní dopad, protože tam nehrozí asociální uzavření se před světem. Umělec, ať už malíř nebo skladatel, je většinu času při procesu tvorby sám. Pražská konzervatoř má šikovné a schopné studenty, kteří prošli velkým sítem – a mě práce s nimi velmi obohacuje. Otvírá mi nové pohledy, na které bych nikdy sám nepřišel, neboť studenti se ptají na otázky, na něž bych sám bez nich nikdy nehledal odpověď… A inspirace přichází hlavně na vzduchu při procházkách, takže chodím všude s notesem a tužkou. Múzy mám hned tři – je to moje manželka Eva a dcery, pětiletá dvojčata Lea a Tea, tak tyhle moje tři „ženy“ jsou mi velkým inspiračním zdrojem.

Je potom při nástrojovém provedení slyšet to, co bylo v té hlavě? Nebo jsou tam diference?

Představa a realizace by od určitého stupně skladatelského vývoje měly být v souznění. Jako začínající skladatel jsem často měl jinou představu o výsledné podobě, teď už se myslím moje představy blíží realitě. (smích)

Stalo se někdy, že některá skladba, když jste byl mladý, nebyla zprvu dobře přijata a až s odstupem let se proslavila?

Jako mladý v době studia jsem psal hodně jinak, byl jsem ultramodernista. (smích) Bylo to období hledání extrémů – tak k tomu bych se nevracel. Občas ale někdo sáhne po mé dvacet let staré skladbě, většinou se jedná o skladby sólové – například Sarabanda pro violoncello. Když mě někdo osloví, tak to podrobím revizi – a pokud se mi to nezdá úplně hrozné, tak tomu dám povolení. Ale řekl bych, že u mě je takový milník rok 2000, pak jsem začal tvořit trochu jinak.

Víte předem, pro jaké nástroje budete psát? Jdete do rizika, že zkomponujete skladbu pro netradiční nástrojové obsazení, a tím pádem se to třeba bude hrát pouze jednou?

Většinou píšu na objednávku, takže předem znám nástrojové obsazení. Pro nějaké exotické kombinace nástrojů většinou nepíšu, snažím se, aby mé skladby byly „trvale udržitelné“ a ne nějaké jednorázové happeningy. I když je otázka, co lze považovat za tradiční?

Kde jinde ve světě vás ještě hrají?

V Evropě třeba v Německu, Polsku, Maďarsku, Anglii… V USA i v Jižní Americe. Většinou jde o jednorázové projekty nebo divadelní představení, ale přibývá i objednávek, tak snad to bude v tomto duchu pokračovat. (smích)

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně provedených skladeb u nás i v zahraničí!

VIZITKA
Hudební skladatel, klavírista, libretista, pedagog, muzikolog Miloš Orson Štědroň se narodil 5. listopadu 1973 v Brně. Vystudoval obory klavír a skladbu na konzervatoři v Brně a skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1994–1999). Současně absolvoval studium muzikologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 2001. V roce 2009 získal doktorát v oboru skladba na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 1999 žije v Praze, kde vyučuje na Pražské konzervatoři skladbu a hudební teorii.

Je tvůrcem více než sto opusů pro různá obsazení. Záběr jeho skladeb je široký, skládá komorní i orchestrální díla, hudbu pro divadlo i film, opery i muzikály. Jeho díla byla provedena v Evropě, Spojených státech amerických i v jižní Americe. Je autorem desítek scénických hudeb i hudebně-divadelních kusů pro Národní divadlo v Praze, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Husa na provázku, A studio Rubín, Městské divadlo Mladá Boleslav, Divadlo Komedie, Divadlo DISK, Městské divadlo ve Zlíně, Roxy/NoD, Klicperovo divadlo v Hradci Králové a další.

Doménou jeho autorské činnosti je tvorba pro divadlo. Orson je uznávanou „multidisciplinární“ osobností díky svým autorským hudebně-divadelním dílům, ke kterým tvoří text i hudbu, například Kabaret Ivan Blatný (Divadlo Komedie), Kabaret Hašek, Tony D. – hudební western o Antonínu Dvořákovi (A studio Rubín), Salon Kupka, Divadlo Gočár, Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí). Jeho Velvet Havel v Divadle Na zábradlí totálně ovládl Ceny divadelní kritiky za rok 2014 a získal cenu v pěti kategoriích. Jeho muzikál Štěstí dam se hrál v Divadle Disk a v letech 2009–2011 také v maďarské verzi v Budapešti v divadle Pestiszínház.