Boj o místo na slunci se zpěvy a tanci

Dospívat v informační společnosti není vůbec nic jednoduchého. Civilizace opojená svobodou se vzdává tradičních vazeb a rituálů, které jsou vodítkem nastupující generaci. A chybějící vodítko vrhá adepty dospělosti ve zmatek, v němž je stále složitější hledat sama sebe a své vlastní místo, neboť jak najít pevný bod v pohyblivé struktuře, a zvláště v takové, v níž některé podstatné body zcela chybí? Témata toho druhu se objevují často v pracích mladých umělců, kteří sdílejí generační zkušenost. Jak se popasuje dospívající kluk se světem, kde chybí vzor otce, to je téma taneční inscenace BOI, kterou připravil mladý slovenský tanečník a choreograf Martin Talaga spolu s režisérem Matejem Matejkou.

Vybral si formu pohybového divadla a zahrnul do své výpovědi to, co je mu blízké – zájem o folklór, zejména lidovou píseň, která se v jeho choreografii stává živým průvodcem po životních meznících, melodickým doprovodem a partnerem. Martin Talaga tančí sám ústřední roli, doprovázen dvěma ženskými postavami. Ztělesnění matky představuje slovenská performerka a zpěvačka Katarina Kalivodová, mladou dívku, jejíž role se nakonec ustálí v pozici první lásky a nevěsty, tančí českému publiku již známá umělkyně francouzského původu Cécile da Costa, která nedávno zaujala společným projektem se Spitfire Company. I v inscenaci BOI, která je ale pohybově i výrazově civilnější a uměřenější, zpívá i tančí.

Martin Talaga není v zajetí dvou žen pasivní postavou. Procházíme spolu s ním několik fází mladého života, fází odpoutání a nových závazků. Na jedné straně je to vzdor matce, jejímu komandování, výčitkám i podstrojování – v inscenaci částečně figuruje mluvené slovo, takže některé výjevy jsou skutečně „jako ze života“, z úst obou žen mimo jiné slyšíme známé fráze o tom, co by měl umět a dělat „pravý muž“. V dospívajícím muži je ale i chlapec, který nechce matku ze svého života vytěsnit, a tak se třeba přidržuje její dlouhé pružné sukně. Obě ženy jsou oblečeny v černém, Katarina Kalivodová ztělesňuje přesně mateřský typ a Cécile da Costa svou subtilní konstitucí splňuje představu mladého děvčátka.

Přirozený pud, který mladíka nutí vymezovat se vůči starším, zůstává napůl nevybitý, neboť v konfrontaci pouze se ženou nemůže naplno propuknout. Alespoň tak lze chápat smysl nesvárů, které vlastně nepřerůstají v násilné vymanění se, ve skutečný boj s rovným protivníkem, kterým by byl v rodině starší muž (modelová situace matky samoživitelky je samozřejmě zjednodušená). Na straně druhé stojí partnerka, v interakci, s níž dává tanečník pohybově i verbálně podobu nechuti vyznávat se a hovořit o lásce, odporu k formálním svazkům a tradici. Ale navzdory tomu, že jako mladý rozhněvaný muž odmítá sňatek a závazek vůči rozvětvenému příbuzenstvu, scéna svatby přeci přichází. Je také nejvíce čitelným rituálem, který BOI obsahuje.

Inscenace je vystavěna především jako sólo pro tanečníka, fyzický kontakt se ženami je uměřený a je omezen spíš na laškování s dívkou a na jejich svatební tanec, který obsahuje jasné citace folklóru a svou živostí rozproudí krev i v obecenstvu. Pokud bude inscenace dále růst, což už současného tance není nikdy vyloučeno, mohla by její další fází být právě větší fyzická interakce, v níž by se prohloubil vztah k oběma ženám. Střídají v rámci inscenace dvě pozice – často opouštějí nasvícený kruh scény a slyšíme jen jejich tklivé hlasy přednášející lidové písně. Martin se v sólech soustředí na vnitřní napětí, prokládá dynamický pohyb s prací se zemí, jako kdyby v ní hledal zdroj energie. Jeho tělo v sobě má puzení k pohybu a zaujme především celkovým naladěním na atmosféru, hudbu, nesoustředí se na jemné finesy choreografie, ale na určitý její tok.

Kromě pohybu tvoří významotvornou složku i rekvizity – nádobí, sáček s vodou, který smáčí tanečníka jako obrodný déšť, láhev s mlékem i láhev s čirou kapalinou, která evokuje alkohol – mladý muž vstupuje do života dospělých s prvním douškem pálenky a je pak snáze lapen vdavekchtivou dívkou. Na svatbu se mladí lidé převlékají do bílých košil a bílé jsou i pružné pruhy látky spuštěné ze stropu, které symbolizují svazek samotný. Mnoho dílčích scének má odlehčenou pointu, mírná dávka humoru tedy inscenaci také nechybí. Inscenace by na druhou stranu snesla jako fyzické divadlo více syrovosti (i surovosti?), která by dodala tématu na naléhavosti. Nevím, zda je úmysl autora tančit valnou část choreografie v civilním oděvu, ale určitá míra stylizace by možná byla na místě, alespoň aby se divák víc soustředil na výkon, než na jeho prádlo – to jen na okraj.

Spojení lidové hudby a současného tance je funkční a jde skutečně o přirozené řešení, žádná násilná implementace folklóru tam, kam nepatří, ani citace v pohybu z celku nijak neční. Od počátku v této souvislosti zaujmou diváka dudy, které na scéně po celou dobu představení slouží jako rekvizita – pro choreografa jsou pojítkem tradičního a současného, jsou atributem, jehož se v závěru chopí a v posledních vteřinách začne na ně hrát. V tomto směru mohou také představovat onu dospělost, které se snažil po celou hodinu dosáhnout. Snad by prospělo zdůraznit jejich funkci nebo symboliku více, aby bylo pro diváka jednoznačné, co v jeho světě mají znamenat, a také, co znamená, když se jich zmocní ženy. Tak aby bylo pochopitelné pro každého, jaký mají význam (nejen pro toho, kdo ví, že Martin na dudy hraje a že hra na ně i interpreti a jejich postavení v dnešní kultuře jsou objektem jeho zájmu dlouhodobě).

Režijní vedení je na inscenaci patrné. Choreografii by bylo možné rozvíjet dál cestami, které už byly výše naznačeny – nebát se posunout fyzické hranice a možnosti všech interpretů, dostat se do další fáze partneřiny, interakcí, dynamiky vztahů vyjádřených pohybem. A některým symbolickým prvkům vdechnout více rozpoznatelnosti, stejně tak jako případným odkazům na další rituální situace, které všechny zatím přebíjí motiv svatby. Boj (nebo BOI?) s první autorskou inscenací však Martin Talaga úspěšně vyhrává.

 

Hodnocení autorky recenze: 75%

BOI
Choreografie: Martin Talaga
Režie: Matej Matejka
Scénografie: Agnieszka Pátá
Light design: Janka Galkó
Zvukový design: Andrey Shvetsov
Hudební aranžmá: Katarina Kalivodová, Cécile da Costa
Producent: ProFitArt
Koproducent: ROXY NoD, Záhrada, Pro-Progressione, Studio Matějka
Premiéra 27. dubna 2016 Experimentální prostor NoD Praha

Tančí – Martin Talaga, Katarina Kalivodová, Cécile da Costa

www.nod.roxy.cz