Boris Godunov a Dimitrij společně v jednom CD kompletu

Dimitrij stále čeká na své uznání ve světovém kontextu, kde nezakotvil, zatímco v českém hudebním prostředí je přijímán velmi pozitivně. Sám jsem měl štěstí vidět Dimitrije ve třech různých inscenacích. Vždy je jen otázkou, kterou verzi, jak upravenou, inscenátoři zvolí. Dimitrij se nahrál ve studiu pražského rozhlasu poprvé v roce 1946 pod taktovkou v té době dvaašedesátiletého Karla Nedbala. To je vzácné pro naši historii. Nemáme s tímto zajímavým umělcem mnoho dokladů jeho bohaté dirigentské činnosti. Jeho práce v Olomouci a Bratislavě byla velmi ceněna. Zanechal nám zajímavou knihu Půlstoletí s českou operou, pro zájemce o historii neocenitelná publikace. Pro svůj rozhlasový snímek volil Karel Nedbal Kovařovicovu úpravu, vytvořenou roku 1906, tedy již po Dvořákově smrti. Karel Kovařovic byl znalý praktik, autor velmi úspěšných Psohlavců. Pomohl výrazně závěru Janáčkovy Její pastorkyně, zdá se mi, že i zde jím provedené úpravy a škrty jsou vcelku optimální. V roce 1989 (vydáno 1991) vznikla kompletní nahrávka Supraphonu pod vedením německého dirigenta Gerda Albrechta. Ten volil onu původní dlouhou Dvořákovu verzi před množstvím následných úprav. Každý si může porovnat, bude-li mít tu trpělivost, s partiturou Dimitrije v ruce, jak se provedení v globálu liší. Osobně bych dal přednost této Kovařovicově verzi. Ale jen s malým dodatkem. Dvořák je zde především obrovský hudebník a teprve potom dramatik. Základem mu jsou sborové scény, o které se zjevně vydatně opírá. Scény jsou slavnostně vznosné, působí až nezvykle velkooperním dojmem, za bohatého zvuku orchestru. Je zjevné obrovské úsilí, ale scény nejsou dramaticky účinné. To je ten rozpor v díle, kterému asi sebepoctivější snaha upravovatelů zásadněji nepomůže. Vytane toto vše náhle na mysli při poslechu vedle Borise, který je silně působícím dramatem.

Karel Nedbal si vybral pro titulní roli Beno Blachuta, skutečnou velkou hvězdu doby v onom pravém smyslu slova. Je to i další důkaz, že Blachut nevstoupil na pole dramatických oborů až známou premiérou Dalibora v roce 1948. Jeho silný talent byl zřejmý hned od roku 1941, kdy nastoupil do Národního divadla. Jenže plynulý tok rolí se přerušil uzavřením českých divadel a vysokých škol po atentátu na Heydricha. Proto máme pocit, že jeho talent zazářil až v letech po válce. V roce 1949 je již Blachut šestatřicetiletý, což bývá obvykle u tenoristů de facto nejlepší možná doba. V interpretaci složité role Dimitrije cítíme u Blachuta vzácný ideál rovnováhy lyrismu a dramatismu. U hlasu barvou temného, mužného, leč s oním typickým měkkým falzetovým základem, právě proto ohebným a schopným modulací. Jeho majestátní vstup, obě velké árie, jsou doslova poslechovou lahůdkou. V árii Z divokého žití víru zaujme zejména krásně hladký, pružný závěr v závěrečném oktávovém skoku – „a nemilován“ – pro Blachuta nepředstavuje sebemenší technický problém (profesor Rudolf Vašek v rozboru českých skladatelů a jimi napsaných vokálních partů toto místo Dvořákovi vytýká jako nezpěvné, obtížně interpretovatelné). Lyricky podmanivá árie – Viděl jsem ji, Xénii jsem zřel – je zase ukázkou lyrického základu Blachutova tolik podmanivého, citově vřelého projevu. Dimitrij je, dle mého rozboru partitury, obtížnější role než populární Smetanův Dalibor. Beno Blachut, podobně jako v Daliborovi, se také zde stal klasickým interpretem, při čemž nesmíme zapomenout na jeho velkého předchůdce – Karla Buriana, který Dimitrije velmi rád interpretoval. Po Blachutovi je to především Vilém Přibyl a Leo Marian Vodička.

Z ostatních rolí zaujme nesmírně Marta Krásová v Marfě nádherným, kovově znělým mezzosopránem, který charakterizuje vznosnost a ztepilost postavy. Srozumitelnost každé hudební fráze potěší. Xenie Marie Budíkové, pozdější rektorky HAMU v Praze, je zajímavým dokladem půvabného, lesklého lyrického sopránu z jejích nejlepších let kariéry. Dvořákova Xenie dává pěvkyním podstatně větší plochu než tatáž role u Musorgského. Také barytonový part Šujského v podání legendárního barytonisty Národního divadla Stanislava Muže zaujme mužnou pevností a barevností nádherného, velkého barytonu dramatického charakteru (jeho parketou byl zejména Wagner!). Marinu představuje Zdeňka Hrnčířová, dramatický talent doby, která na sebe vzácně upozornila již na snímku prvního Smetanova Dalibora, o němž jsem informoval (zde). Pěvecky jistá, pevná v celém hlasovém rozsahu, s výrazovou podmanivostí ve scénách, kdy si pohrává s Dimitrijem a odhaluje mu pravdu jeho vzestupu k moci.Společnost Beno Blachuta spolu s Radioservisem předkládají posluchačsky náročný komplet dvou výrazných operních děl devatenáctého století, tematicky podobných, leč stylově zcela rozdílných. Musorgského geniální originalita, která nebere sebemenší ohled na většinové snahy Evropy po vzoru Wagnera a Liszta. Je to vzácné ve světových hudebních dějinách. Přední český muzikolog a zároveň také vynikající hudební režisér, profesor Jaroslav Smolka, vyzdvihoval ve svém pojetí dějin hudby čtyři světové osobnosti. Tak vzácně mimořádné, že je nelze zařadit k žádnému stylu, ba ani k žádné skupině. Počítal k nim právě Modesta Petroviče Musorgského, poté Igora Stravinského, Bélu Bartóka a Leoše Janáčka. Naopak Antonín Dvořák pluje v Dimitriji v romantickém mainstreamu tehdejší Evropy, ve vrcholícím novoromantismu, ovlivněném Wagnerem coby operním milníkem století. U Dimitrije bývá Dvořákovi navíc vytýkán jistý odklon od Wagnerových principů, jeho návrat zpět k velké opeře meyerbeerovského tvaru, s řadou uzavřených čísel. Nemyslím, že by právě v tomto pohledu Dvořák chybil. Téma samo si zřejmě vyžadovalo příklon k tomuto typu velké opery. Problém díla je spíše v toku hudby v ansámblech a sborech oratorním stylem, který dramatickou formu činí namnoze jednostrunnou, formální z pohledu dramatu, neboť trochu samoúčelně proudí bez břehů dramatické konciznosti. Proto nutně následovala celá řada úprav. Ostatně třeba Poláci by asi sotva chápali český pohled na ně, kde polská družina je operou líčena jako velmi nesympatická až bezcharakterní, je vlastně příčinou zkázy statečného a tolik dobrotivého Dimitrije. Že by to bylo jen zde? Ale kdepak. Janáčkův Taras Bulba by na tom byl hůře. Velkolepá oslava rebela proti velké polské říši… Takže náš občasný pláč nad malou světovostí Dimitrije může mít i jiné příčiny, mnohem marginálnější než jen ryze hudební motivace.

Společnost Beno Blachuta předložila již v roce 2004 komplet historického významu. To, že vedle sebe postavila díla tematicky podobná, leč hudebním stylem rozdílná, je skvělé. Konfrontace obou děl je ryze poslechově nadmíru zajímavá.Pro neobyčejnou historickou cenu volím sto procent, byť nemohu nepostřehnout, že vklad talentu Karla Ančerla je v jeho osobitosti, nekonformnosti v hledání výrazu hudby snad až výjimečný. Nelze ale také nepostřehnout hudební cit, smysl pro styl, dirigentskou inteligenci, leč při vší úctě ne takovou míru síly kumštýřského záběru, tempického i dynamického členění u Karla Nedbala, tak jak vnímám u Karla Ančerla. Ale i později ve zmíněném snímku snah Gerda Albrechta. Vynikající je pěvecké obsazení Dimitrije.

CD vyniká také programovou brožurou s velmi exaktně představenou historií obou děl, ale také charakteristikou interpretů díla.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Antonín Dvořák:
Dimitrij
Vydala Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem 2004
CD: SBB002-04-02 – EAN 8594156850029
Celková délka: 179:02+143:19

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Dirigent: Karel Ančerl
Symfonický orchestr Československého rozhlasu
Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Sbormistr: Jiří Pinkas 
Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Sbormistr: Bohumil Kulínský
Studio Československého rozhlasu Praha 1949