Brno Contemporary Orchestra: Jen blázni (ne)přišli na Blázna

Druhé vystoupení Brno Contemporary Orchestra v letošním roce jako obvykle nezaplnilo prostory brněnského Besedního domu. Přesněji, koncert přilákal dvaašedesát posluchačů, což je, kdyby si diváci sesedli koncentrovaně vedle sebe, jedna čtvrtina parteru. Pokud nejste pravidelným návštěvníkem těchto akcí, můžete namítnout, že je takový nezájem děsivý, není to však pravda.

Brno Contemporary Orchestra má totiž jednu výsadu, kterou si ostatní orchestry nemohou, ba dokonce nesmí dovolit: nemusí vybírat svůj program s ohledem na publikum. To totiž stále určuje kasovní úspěchy koncertů, z čehož vyplývá, že determinuje i to, co se na nich bude provádět. A buďme upřímní, publikum jako celek, jako živá a citlivá masa – není teď myšleno nějaké konkrétní posluchačstvo, spíše zprůměrované obecenstvo – často zastavilo svou recepci hudby u moderních děl, která však jsou téměř sto let stará. Kdyby tedy Brno Contemporary Orchestra bylo nuceno adaptovat se podle vkusu veřejnosti, je téměř jisté, že by žádné Brno Contemporary Orchestra neexistovalo.

Dirigent Pavel Šnajdr se na koncertě s názvem Blázen 2 postaral o provedení děl spadajících převážně do první poloviny devadesátých let, tedy kompozic, které jsou staré více než čtvrt století.

Skladba Hanse Zendera s názvem “Denn wiederkommen”: Hölderlin lesen III” pro smyčcový kvartet a mluvený přednes zahájila lehce bláznivý, na straně druhé však i racionální hölderlinovský večer. Sopranistka Irena Troupová se zasadila o velmi expresivní recitaci, kterou smyčcový kvartet doprovázel. Respektive nedoprovázel, spíše akusticky a dějově podporoval.

Opus započal neustále se opakujícím vysokým tónem prvních houslí v různých rytmických obměnách, který dominoval zvuku kvarteta, zatímco sekundy, viola a violoncello doplňovaly celek krátkými intervalovými úseky, často s akcentovanou poslední notou fráze. Ve druhé části skladby se mění zvuk kvarteta, kdy první a druhé housle hrají pizzicato, při kterém navíc používají mikrointervaliky a čtvrttónových glissand, zatímco viola a violoncello je doprovázejí monotónním, dlouze a pomalu smykovaným tónem, jenž vytváří hutný základ celku.

Přednes Ireny Troupové byl přítomen hned od první části, nicméně převládl až v jakési třetí větě, ve které ho Zender uplatnil více než v částech předešlých. Celkový zvuk kvarteta byl velmi přesvědčivý – byla to pěkně vyvážená crescenda a decrescenda, ve kterých se hráči pozorně poslouchali navzájem, ale i subita, jež byla perfektně zvukově rozlišena v kvartetu jako celku. Místy však plný zvuk instrumentalistů přehlušil vzrušenou recitaci, která pod náporem kvarteta v některých pasážích téměř zanikala. Naprosto obdivuhodná pak byla pianissima, kterých kvartet dosáhl a při nichž posluchači tajili dech a ani nedutali. Zejména se jednalo o úseky, ve kterých hráči drobně přejížděli svými smyčci přes struny a vytvářeli zajímavý zvukový efekt. Recitace se často zajímavě zvukově kryla s pizzicatem ve druhých houslích, v předposlední části ji naopak podporovaly housle první. Za zmínku stojí jistě téměř minutové smyky ve viole, ve kterých byla skvěle zvládnuta neslyšná výměna smyčce. V poslední části přebraly druhé housle monotónní vysoký tón úvodu od svého prvního kolegy, zatímco ten hrál pizzicato a violoncello s violou je po vzoru začátku podobně doplňovaly.

Druhým číslem večera bylo dílo Georga Friedricha Haase pojmenované „… Einklang freier Wesen …“ pro deset nástrojů, jejichž party se však dají provádět i sólově nebo v menších skupinách. Skladba začíná temným a hlubokým zvukem celého ansámblu, basový klarinet v těchto pasážích spolu se snad až barbarsky rituálním účinkem zbytku tělesa připomínal australské didgeridoo. Vzhledem k tomu, že skladatel použil výsadně hluboké nástroje jako zmíněný basklarinet, basovou flétnu, violoncello či kontrabas, předpokládal, že výsledný zvukový efekt bude tmavý. Ačkoliv se mohlo zdát, že instrumenty zněly nesourodě, komplexnost, s jakou pak zněl výsledný zvuk, byla báječná. Ačkoliv vibrafon i marimba nebyly slyšet jako samostatná jednotka, pomáhaly dovytvářet celek. Basová příčná flétna pak místy jako by navazovala na skladbu předešlou, zejména v částech, kdy její tón připomínal lidský hlas, který se dral zpoza masy zvuku. Poutavé pak bylo místo, ve kterém se všechny nástroje sešly na jednom tónu, ze kterého se po chvilce opět vydaly každý jinam, nicméně onen jednotónový cantus firmus přetrvával v určitých instrumentech i nadále a zněl jako siréna či přistávající letadlo, zejména když jeho kolegové postupovali chromaticky do hlubokých poloh.

Po přestávce zazněla třívětá Turm Musik pro sólovou flétnu, komorní soubor a magnetofonový pás Heinze Holligera. Jednotlivé části sice byly attacca, nicméně specifičnost jejich charakterů je zřetelně rozdělila. Flétnová introdukce magnetofonového pásu, jež zněla jako hudba z filmů o Vinnetouovi, zahájila celou kompozici. Na ni pak navázala sólová flétna v podání Daniela Havla, kterou po chvíli kadenčního preludování přerušila obrovská rána do činelů, po níž následovala temná mezihra magnetofonového pásu.

Exponovaná sólová flétna využívá moderních technik hry, jako jsou například multifoniky či profukování nástroje. Zcela ohromující byl souzvuk sólové flétny a flétny v orchestru, kdy oba nástroje vskutku zněly jako jeden a posluchač se nejdříve podivoval nad tím, jaké dokáže sólista zahrát rychlé pasáže, aniž by hýbal prsty, a do toho hrát jeden vysoký tón, načež si až po chvíli uvědomil, že se dosažení tohoto účinu účastnily dva nástroje. Klidná prostřední část byla založena zejména na akordech v celém orchestru, které byly při každém novém impulzu podpořeny úderem do gongu. Sólista pak nad těmito drženými akordy hrál v jakémsi kvazikadenčním stylu.

Zatímco si Havel důvtipně pohrával s frázemi, zvukem a na určitých místech i s jemnými drobnostmi čtvrttónovými, ansámbl ho zvukově přiměřeně doprovázel. Tato část pak skončila velkou kadencí sólisty. Na toto flétnové interludium navázala pak část poslední, povětšinou vyhrazená magnetofonovému pásu, jehož zvuk je vpravdě hrůzostrašný; divák slyší jakýsi ženský sbor, který je však často utlumen temným hučením. Když se po chvíli přidaly nástroje orchestru, objevil se náznak tonality, velmi milý souzvuk, který se však záhy zahustil téměř do clustru.

Úsek, ve kterém nástroje orchestru utichly a převládl opět magnetofonový pás, zněl téměř jako pozdně romantické rozvedení disonance Richarda Strausse nebo Gustava Mahlera. Poté se ještě jednou, ve stejném duchu přidají k pásu instrumenty, jejichž rozvod do magnetofonového pásu zní ještě překvapivěji a zpočátku durově, než sál opět zalije hrůza z pásu. Proč hrůza? Patrně proto, že ony zvuky obsahovaly zcela běžný základ, který byl však přehlušen oním nejasný hučením. Znělo to, jako bychom byli pod vodou, nad hladinou hrál rozladěný klavír ragtime, do toho zpíval ženský sbor a kolem hlavy nám právě projížděl Titanic. Pak i to málo z našeho světa ,jako klavír a zpěv, zaniklo a nám zbyl pouze temný zvuk moře, my se propadli hlouběji do temnoty, jako bychom se ocitli v nejkrutější noční můře.

Koncert ukončila naprosto báječná kompozice slovenského skladatele Martina Burlase Záznam sedmého dne pro libovolné obsazení – Brno Contemporary Orchestra zanechalo obsazení z předešlé skladby. V této skladbě se musí zmínit zejména obdivuhodný výkon hráčů na perkuse; ti se po celých osm minut nesměli zastavit se svými exaktními osminovými ranami. Po celou duratu díla tedy nad celým orchestrem dominovaly ony údery, které zněly jako rány kladiva do kovadliny, pod nimi hrál orchestr tutti různě rytmizované akordy, které, zejména pak rytmicky, podporovaly údery do velkého bubnu. Vše bylo naprosto nemilosrdné, zejména pak ony zmíněné osminové údery do kovadliny, které od začátku do konce nekompromisně udávaly tempo. Ačkoliv rytmus v jednotlivých taktech nebyl nijak komplikovaný, pomocí osminových pomlk a střídání třídobého a čtyřdobého metra docílil Burlas neustále zintenzivňovaného neklidu. Ke konci se rytmus společně s chromaticky stoupajícími notami orchestru obměnil.

Posluchač od začátku čekal na cokoliv, na katarzi, vrchol, na katastrofu. Při každém zvukovém a chromatickém nárůstu očekával tragédii, rozklad kompozice, ten ale nepřišel. Čekání a vědomí toho, že nevíte, zdali přijde nějaký zásadní zvrat, byly mučivé, ale perfektní. Namísto toho skladba dále nabírá na síle, až zkrátka pouze skončí. Jen tak, bez žádného zlomu. Zprvu by se to dalo přirovnat ke koitu, který se vám pouze zdál ve snu, a vy jste se v tom nejlepším probudili, nicméně není to tak. Burlas znamenitě udržuje v této osmiminutové kompozici pozornost posluchače dotaženou do maxima, kdy hltá každý další tón, každý úder do kovadliny. Nutno podotknout, že navzdory svému redukcionismu nepůsobí dílo fádně a nudně, spíše naopak!

Dirigent Šnajdr a jeho orchestr patří zcela nepochybně mezi republikové špičky v provádění soudobých skladeb, které naštěstí stále ještě zůstávají skryty široké mase posluchačů. A tak jsou koncerty Brno Contemporary Orchestra vždy takovým milým happeningem, na kterém se shromáždí hrstka lidí, jež tato hudba dokáže oslovit a kteří si nestěžují na to, že je příliš disonantní nebo že by to dokázali složit taky.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Blázen
(dvojkoncert)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Daniel Havel (flétna)
Irena Troupová (soprán)
Brno Contemporary Orchestra
7. března 2017 Besední dům Brno

program:
Hans Zender: “Denn wiederkommen”: Hölderlin lesen III
Georg Friedrich Haas: “…Einklang freier Wesen…”
=přestávka=
Heinz Holliger: Turm Musik
Martin Burlas: Záznam sedmého dne

www.bcorchestra.cz