Závěr Letních hornových kurzů: Špičkové technické provedení a okouzlené publikum

Dopolední produkce účastníků Letních hornových kurzů přilákala do venkovních prostor kláštera četné publikum, které po právu zahrnulo všechny hudebníky nadšeným potleskem. Je obdivuhodné, jak vyrovnaně a v jaké souhře mladí hornisté své party v souborové hře provedli. Nejmladší účastníci pod vedením Lenky Němcové hráli Korunovační intrádu č. 3 Jiřího Ignáce Linka, Pochod pro dánského prince, jehož autorem je Jeremiah Clarke, a sáhli i do jiného žánru – skladbou Swingující horny K. Keitha. Se staršími účastníky nastudoval profesor Jindřich Petráš z kvartetu Friedricha Dionyse Webera části Marcia a La Caccia. Muzikálnost a krása tónu charakterizovala hru kvartetu mladých italských hornistů, kteří přednesli v úpravě pro lesní rohy kvartet Antona Brucknera psaný pro wagnerovské tuby. Luca Benucci nenechal nikoho z přítomných pochybovat o svém italském temperamentu a vrozené hudebnosti, když přišel se svými žáky, aby pro všechny přítomné a také s nimi zahrál a zazpíval známý hit Nel blu dipinto di blu (Volare) od populárního Domenica Modugna. Jak publikum, tak ostatní účinkující snadno naskočili na „italskou“ vlnu, přizvukovali, tleskali a zahrnuli hornisty aplausem volajícím po přídavku. A pro takto naladěné publikum hrálo ještě všech pětaosmdesát hornistů, znovu pod vedením profesora Jindřicha Petráše, Halali Jana Kučery, jehož všechny tři části zazněly poprvé na koncertě ve středu kostele sv. Michaela ve Vernéřovicích. Nyní výtečně rezonovaly i venkovními prostorami.

Dopolední koncert ještě v myslích posluchačů dozníval a už se schylovalo k večerní produkci – koncertu lektorů. Krásný interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie se plnil rychle. Před začátkem koncertu už se volné místo hledalo jen těžko. Koncert v sobě spojil klasickou hudbu, operu, jazz i kvalitní filmovou hudbu. Skladby měly odlišný charakter, čtyři různé interprety, ale společného jmenovatele – špičkové provedení po technické stránce a vysokou muzikálnost. Své nástroje rozezněli všichni lektoři krásným tónem, preciznost a vypracování skladeb po všech stránkách byly mimořádné. V polickém kostele nezněly jen perfektně zahrané noty, ale skutečná hudba. S každým novým tónem se zážitek ze setkání s ní, s HUDBOU, znovu a znovu násobil a rostl. Postupem večera bylo prolnutí umělců s publikem doslova hmatatelné. 

Koncert otevřel Luca Benucci působivě kouzelným Adagiem benátského šlechtice a skladatele Alessandra Ignazia Marcella. Krásný sametový témbr, do něhož Benucci hornu rozezněl, dal barokní skladbě až romantický ráz. Vytříbenost projevu Christiana Lamperta plně vyzněla v soudobé skladbě, ve virtuózním Laudatio pro sólový lesní roh německého hornisty a skladatele Bernharda Krola, které přednesl jasným, plným tónem. Ryzí romantiku přinesla Zuzana Rzounková v procítěném přednesu skladby Camille Saint Saënse Le cygne (Labuť) v úpravě pro lesní roh a posléze i v působivém Poemu Zdeňka Fibicha. V precizním provedení Jana Vobořila se zaskvěl Koncert pro lesní roh č. 4 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, jedno ze základních děl hornové literatury.

Že lesní roh je hudební nástroj téměř neomezených možností dokázal Luca Benucci populárním jazzově laděným hitem Stardust amerického zpěváka, skladatele a herce Hoagy Carmichaela, úspěšného skladatele 30.let. Na romantiku Zuzany Rzounkové navázal Christian Lampert provedením Rêverie, op. 24 Alexandera Glazunova, jemuž vtiskl svým citlivým provedením jímavou křehkost. Italskou hudbou Luca Benucci koncert zahájil a k fenoménu své země se vrátil dílem Giacoma Pucciniho – v jeho podání zazněla slavná árie prince Kalafa z opery Turandot. Melodie, již proslavil Luciano Pavarotti, sklidila i v úpravě pro hornu v Benucciho podání obrovský ohlas a když se v místě, kde podbarvuje tenoristu sbor za scénou, přidali spontánně svým kultivovaným zpěvem i Benucciho žáci mezi posluchači, vznikl zážitek v našich končinách nevídaný. „Celý týden jsme pilně cvičili, abychom vám mohli zahrát. A teď jsme vám to všechno zahráli… Děkujeme vám, že jste přišli,“ uzavřela večer Zuzana Rzounková před svým závěrečným vystoupením – k potěše všech zahrála slavnou oscarovou píseň Moon river Henryho Manciniho (text Johnny Marcer) z legendárního filmu Snídaně u Tiffanyho s Audrey Hepburn. A i k její hře se přidali Italové svým zpěvem. Na koncertní křídlo doprovázela výborně Jana Goliášová. 

Potlesk nebral konce, sólisté se vraceli k nadšeným posluchačům znovu a znovu, koncert uplynul příliš rychle. A tak Luca Benucci přidal působivou melodii z Concierto de Aranjuez Joaquína Rodriga. Znovu zahrnula bouře aplausu jej i jeho kolegy. A Ital na závěr tohoto večera spojil podobně jako dopoledne v Broumově i večer v Polici posluchače se sólisty. Vyzval a předvedl publiku, jak jej má doprovázet brumendem a zahrál jako druhý přídavek skladbu Leonarda da Vinciho, procházel mezi kostelními lavicemi, lidé jej svými hlasy doprovázeli. Zmizely zábrany, zmizel ostych a lidská srdce se zcela otevřela. Naplnila je hudba a zázrak porozumění.