175 let od úmrtí Felixe Mendelssohna-Bartholdyho
Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy se narodil 3. února 1809 v německém Hamburku. Jeho otec Abraham se živil jako bankéř, dědeček Moses byl významný filozof a průkopník židovského osvícenství. Abraham Mendelssohn se ještě před Felixovým narozením zřekl židovského náboženství – se svou ženou se rozhodli, že Felixe v rozporu s židovskou tradicí nenechají obřezat. Felix a jeho sourozenci (Paul, Fanny a Rebecka) byli zpočátku vychováváni bez vyznání. 21. března 1816 je při soukromém obřadu v rodinném bytě v Berlíně pokřtil reformovaný evangelický farář jeruzalémské církve, při čemž Felix dostal další jméno Jakob Ludwig. Abraham a jeho žena Lea byli pokřtěni v roce 1822 a formálně přijali příjmení Mendelssohn-Bartholdy (které používali od roku 1812) pro sebe i pro své děti.
Mendelssohn vyrůstal v intelektuálním prostředí. Častými návštěvníky salonu, který jeho rodiče hostili ve svém domě v Berlíně, byli umělci, hudebníci a vědci, mezi nimi diplomat a filozof Wilhelm von Humboldt, přírodovědec Alexander von Humboldt a matematik Peter Gustav Lejeune Dirichlet (za kterého se později provdala Mendelssohnova sestra Rebecka).
Lea učila svého syna Felixe od jeho šesti let hře na klavír. Později se všemi sourozenci docházel na hodiny klavíru ke skladateli Ludwigu Bergerovi. V roce 1816 se v Paříži učil u francouzské klavíristky a skladatelky Marie Bigot. O tři roky později navštěvovali Felix a Fanny hodiny kompozice a kontrapunktu u německého skladatele a dirigenta Carla Friedricha Zeltera, který později Mendelssohna seznámil s básníkem Johannem Wolfgangem Goethem. Zeltera mu jako učitele téměř jistě doporučila jeho teta Sarah Levy, která byla žákyní Wilhelma Friedemanna Bacha a mecenáškou Carla Philippa Emanuela Bacha.
Své první veřejné koncertní vystoupení absolvoval pravděpodobně v devíti letech, kdy se zúčastnil komorního koncertu za doprovodu dua lesních rohů. Od útlého věku byl plodným skladatelem. V době dospívání často prováděl svá díla doma se soukromým orchestrem pro společníky svých zámožných rodičů z řad berlínské smetánky. Mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem věku napsal pro tyto koncerty třináct smyčcových symfonií a řadu komorních skladeb.
Ve svých třinácti letech zkomponoval svou první významnější skladbu, Klavírní kvintet op. 1, která vyšla tiskem v roce 1823 v Berlíně. V té době složil své první smyčcové symfonie bez opusových čísel, které téměř upadly v zapomnění.
V roce 1824 studoval kompozici u skladatele a klavírního virtuosa Ignaze Moschelese, který ve svých denících přiznal, že Mendelssohna nemá co nového naučit. Později se z nich stali kolegové a přátelé.
Úspěch se dostavil v jeho patnácti letech, když zkomponoval Symfonii č. 1 c moll, op. 11. Své mimořádné hudební nadání ukázal o rok později Smyčcovým oktetem Es dur. Mezi jeho další významná raná díla patří předehra k Shakespearově hře Sen noci svatojánské, kterou složil ve svých sedmnácti letech, v roce 1826. Mendelssohnova pátá opera Die Hochzeit des Camacho měla premiéru v Berlínské královské opeře v roce 1827. Po neúspěchu této inscenace již žádnou operu nedokončil.
V roce 1825 se v Paříži seznámil s italsko-francouzským skladatelem Luigim Cherubinim. Když zjistil, jaký má Mendelssohn talent, apeloval na jeho otce, aby se plně zaměřil na hudební dráhu. V roce 1827 byl přijat na berlínskou univerzitu, kde docházel na přednášky z dějin literatury, estetiky, filozofie, filologie, zeměpisu, zoologie, fyziky a historie.
Ve svých dvaceti letech dirigoval v Berlíně Matoušovy pašije a jednou provždy tak vrátil světu Bacha. Téhož roku odjel do Anglie, kde sklízel úspěch jako dirigent a klavírista. Británie mu byla inspirací pro zkomponování předehry Hebridy a Skotské symfonie (Symfonie č. 3 a moll). V letech 1830–1832 cestoval po celé Evropě, kde ho publikum pozitivně přijalo.
Po Zelterově smrti v roce 1832 měl Mendelssohn naději, že se stane jeho nástupcem na postu dirigenta Sing-Akademie zu Berlin, ale při hlasování v lednu 1833 ho porazil skladatel Carl Friedrich Rungenhagen. Důvodem neúspěchu mohlo být Mendelssohnovo mládí či židovský původ. Po tomto odmítnutí Mendelssohn v následujících letech dělil většinu svého profesního času mezi Británii a Düsseldorf, kde byl v roce 1833 jmenován hudebním ředitelem. Jednalo se o jeho první placenou funkci hudebníka.
Na jaře roku 1833 řídil Mendelssohn Dolnorýnský hudební festival v Düsseldorfu, který zahájil provedením oratoria Izrael v Egyptě Georga Friedricha Händela, připraveného podle původní partitury, kterou našel v Londýně. To urychlilo händelovské obrození v Německu, podobně jako se znovu probudil zájem o J. S. Bacha po provedení Matoušových pašijí. Mendelssohn spolupracoval s dramatikem Karlem Immermannem na zlepšení místní divadelní úrovně a poprvé vystoupil jako operní dirigent v Immermannově inscenaci Mozartova Dona Giovanniho na konci roku 1833, kde se rozhořčil nad protesty publika kvůli ceně vstupenek. Jeho frustrace z každodenních povinností v Düsseldorfu a z provincionalismu města ho vedla k tomu, že se koncem roku 1834 vzdal svého místa. Měl nabídky z Mnichova i Lipska na významné hudební posty, konkrétně na vedení mnichovské opery, redaktora prestižního lipského hudebního časopisu Allgemeine musikalische Zeitung a vedení orchestru lipského Gewandhausu – tuto nabídku v roce 1835 přijal.
V Lipsku se Mendelssohn soustředil na rozvoj hudebního života města a spolupracoval s orchestrem, operou, Thomanerchorem (jehož býval ředitelem Bach) a dalšími městskými sborovými a hudebními institucemi. Byl zavalen nabídkami od začínajících skladatelů, mezi nimiž byl i Richard Wagner, který předložil svou ranou symfonii, jejíž partituru Mendelssohn k Wagnerově nelibosti ztratil.
V roce 1843 založil lipskou konzervatoř (nyní Hochschule für Musik und Theater “Felix Mendelssohn Bartholdy”), kde společně s Ignazem Moschelesem a Robertem Schumannem působili jako profesoři. Jeho zaměstnanci se stali i další významní hudebníci, včetně hráčů na smyčcové nástroje Ferdinanda Davida a Josepha Joachima a hudebního teoretika Moritze Hauptmanna.
Při osmé návštěvě Británie v létě 1844 dirigoval pět londýnských filharmonických koncertů a v dopise pro sestru Rebecku z 22. července napsal: “Nikdy předtím nebylo nic podobného této sezóně. Nešli jsme spát před půl druhou, každá hodina každého dne byla naplněna závazky tři týdny dopředu a za dva měsíce jsem stihl více práce než za celý zbytek roku.” Při dalších návštěvách se Mendelssohn setkal s královnou Viktorií a jejím manželem princem Albertem, kteří jeho hudbu velmi obdivovali.
Mendelssohnovo oratorium Eliáš vzniklo na objednávku Birminghamského hudebního festivalu a mělo premiéru 26. srpna 1846 na radnici v Birminghamu. Bylo zkomponováno na německý text přeložený do angličtiny Williamem Bartholomewem, který byl autorem a překladatelem mnoha Mendelssohnových děl během jeho pobytu v Anglii. Při své poslední návštěvě Británie v roce 1847 byl Mendelssohn sólistou v Beethovenově Klavírním koncertu č. 4 a dirigoval svou vlastní Skotskou symfonii s filharmonickým orchestrem před královnou a princem Albertem.
Mendelssohnovy skladby byly silně ovlivněny díly barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Komponoval symfonie, koncerty, klavírní a varhanní hudbu a komorní skladby. Mezi jeho nejznámější díla patří předehra a scénická hudba ke hře Sen noci svatojánské, Italská symfonie, Skotská symfonie, oratorium Svatý Pavel, oratorium Eliáš, předehra Hebridy, Houslový koncert a Smyčcový oktet. Mendelssohnovy Písně beze slov jsou jeho nejznámějšími sólovými klavírními skladbami. Jeho v té době konzervativní hudební vkus ho odlišoval od dobrodružnějších hudebních současníků, jako byli Franz Liszt, Richard Wagner, Charles-Valentin Alkan a Hector Berlioz. V současnosti patří k nejoblíbenějším skladatelům romantické éry.
Dalo by se o něm říci, že byl workoholik. Každou volnou chvíli, od rána do večera, komponoval. Dokázal se soustředit jen na skladbu a nerušil ho ani hlasitý křik a smích jeho dětí. Inspirací pro jeho tvorbu mu byly vnější vlivy, například popínavá rostlina s květy ve tvaru trubky na jeho zahradě ho inspirovala ke složení Capriccia a moll.
V roce 1836 se ve Frankfurtu nad Mohanem seznámil s Francouzkou Cécile Charlotte Jeanrenaud, se kterou 28. března 1837 uzavřel sňatek. Měli společně pět dětí: Carla, Marii, Paula, Felixe Augusta a Lili. Druhé nejmladší dítě, Felix August, onemocněl v roce 1844 spalničkami, zemřel v roce 1851. Nejstarší syn Carl se stal historikem a profesorem historie na univerzitách v Heidelbergu a Freiburgu. Zemřel v psychiatrické léčebně ve Freiburgu ve věku 59 let. Paul byl známým chemikem a průkopníkem výroby anilinového barviva. Marie se provdala za Victora Beneckeho a žila v Londýně. Lili se provdala za Adolfa Wacha, profesora práv na univerzitě v Lipsku.
Mendelssohn se sblížil se švédskou sopranistkou Jenny Lind, s níž se seznámil v říjnu 1844. Dokumenty potvrzující jejich vztah zatím nebyly publikovány. V roce 2013 George Biddlecombe v časopise Journal of the Royal Musical Association potvrdil, že “Výbor Mendelssohnovy stipendijní nadace disponuje materiály, které naznačují, že Mendelssohn psal Jenny Lind vášnivé milostné dopisy, v nichž ji prosil, aby s ním utekla, a vyhrožoval jí, že si vezme život, pokud tak neučiní.” Mendelssohn pro ni psal operu Lorelei na motivy legendy o rýnských pannách Lorelei – opera byla v době jeho smrti nedokončená. Traduje se, že árii Slyšte Izrael z jeho oratoria Eliáš psal přímo pro její hlas, ačkoli tuto roli zpívala až po jeho smrti, na koncertě v prosinci 1848.
Další nevyřešenou otázkou je vztah Felixe s jeho sestrou Fanny. Po celý život si byli velmi blízcí a zdá se, že jejich náklonnost měla silný erotický aspekt. Z líčení několika životopisců vyplývá, že byl Felix pro Fanny objektem touhy. Felix ji prý občas varoval, že se k němu příliš přibližuje. Vzniklo několik muzikologických studií, zda jejich vztah nebyl incestní. Fanny ve svém dopise Felixovi jednou napsala: “A také tě mohu ujistit, že si u mě doma budeš hrát nerušeně – žádná myš se tě nesmí dotknout. Všechno dotýkání bude probíhat zevnitř. Hensel [Wilhelm Hensel, Fannyin manžel, pozn. red.] je dobrý člověk, Felixi, a já jsem v nejširším slova smyslu spokojená, šťastnější, než jsem si kdy dokázala představit. Snila jsem totiž a obávala se, že mě takový vztah od tebe odtrhne, nebo spíš odcizí, ale je to, pokud možno, právě naopak. Častěji přemýšlím, a proto častěji přemýšlím o tobě. A čím více tě mám nyní a budu mít v budoucnu, tím více tě budu mít a potřebovat. Není možné, abys mi něco ze své lásky vzal, protože musíš vědět, stejně jako já, že se bez její sebemenší části neobejdu. Totéž ti zopakuji v den své svatby, protože dosud jsem nepoznala žádný cit nebo situaci, v níž bych si nemyslela a neřekla totéž.”
V den svatby s Henselem svému bratrovi napsala: “Přesto jsem ráda, že jsem to zažila, a budu Ti to moci opakovat zítra a v každém okamžiku svého života, a nevěřím, že tím Henselovi křivdím. Tvá láska mi poskytla vnitřní hodnotu a nikdy si nepřestanu vážit sama sebe, dokud mě budeš milovat.”
Mendelssohnova sestra Fanny zemřela 14. května 1847. K uctění její památky napsal svou poslední skladbu dva měsíce před vlastní smrtí, rozervaný Smyčcový kvartet č. 6 f moll op. 80 “Requiem za Fanny”. Kvartet poprvé zazněl soukromě 5. října 1847 v přítomnosti Ignaze Moschelese. První veřejné provedení se konalo 4. listopadu 1848 v Lipsku, kde na housle hrál Joseph Joachim.
Mendelssohn měl na sklonku života podlomené zdraví a zpráva o sestřině smrti jeho zdravotní stav zhoršila. Po několika infarktech v Lipsku 4. listopadu 1847 zemřel ve věku 38 let. Pohřeb se konal v lipském kostele Paulinerkirche a pohřben byl na berlínském hřbitově Nejsvětější Trojice I v Kreuzbergu. Mendelssohn jednou popsal smrt jako místo, “kde je třeba doufat, že ještě bude hudba, ale už žádný smutek a rozloučení.”
Zdroj info: autorský článek
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
