Cécile Boiffin si vysloužila spontánní potlesk vestoje ještě před přestávkou

Petr Vrána, 23.05.2023 14:51

Lyrika melodicky klenuté a instrumentačně působivé druhé věty rozhodně nepostrádá patřičnou výrazovou tenzi, šíři a výmluvnost a (zcela subjektivně míněno) vyvolává dojem jakési pozdně romantické nostalgické scény, plynoucí v pravidelném a klidném třídobém pulzu. Jasně patrná je zde i tematická a tonální spřízněnost s předchozí větou. Kromě sólových partií marimby v samotném úvodu a závěru poklidné druhé věty pak připadá úloha nositele melodie jednotlivým (zvukově prolnutým) orchestrálních sekcím, zejména dřevěným dechovým nástrojům a posléze i smyčcům. Jak po stránce instrumentační, tak i kompoziční zde autorka dokázala potenciál velkolepého (takřka symfonického) instrumentáře s účastí trombonu, trumpet a rozšířené sekce doprovodných bicích nástrojů, vytěžit takříkajíc beze zbytku, přitom však uvážlivě a působivě. Přechod druhé a třetí věty obstarává sólo vyústěním do nové tóniny a náhlým tempovým zlomem.

Cécile hraje Boiffin, 22. května 2023 – Martin Lebel a Komorní filharmonie Pardubice (zdroj Komorní filharmonie Pardubice)

Závěrečná třetí věta, vystavěná na členité instrumentální melodice a pregnantní metrorytmické profilaci invenčně neotřelých témat, působí dojmem tempově nespoutaného a zvukově brilantního finále. Signifikantními znaky jsou zde jednak bezprecedentní virtuozita (uplatňovaná jak v sóle, tak v doprovodu), nápaditá kontrapunktická práce a barvitá instrumentace. Koncepce, založená na dvojici kontrastních témat a překvapivých konfrontacích technicky exponovaného sólového partu se silně emancipovanou orchestrální složkou, přináší řadu překvapivých hudebních momentů, náhlých dynamických a fakturálních změn, na něž jak sólistka, tak precizně řízený doprovod reagují velmi pohotově.

Celkový dojem pak implicitně odráží i nadstandartní péči věnovanou společné kolektivní přípravě v průběhu zkouškových frekvencí. Aniž bychom chtěli inklinovat k jakýmkoliv nezáživným a zobecňujícím analýzám, nutno přiznat, že provedení třívěté kompozice Cécile Boiffin nabídlo hned několik pomyslných benefitů: jednak vítaný, promyšlený a vkusný dramaturgický kontrast, který integritě programové koncepce večera nesporně prospěl; dále kvalitativně odpovídající a proporčně úměrnou volbu (zřídka uváděného) původního díla v unikátní autorské interpretaci; rovněž prezentaci (popularizaci) marimby coby poněkud upozaďovaného sólového nástroje; a v neposlední řadě též i punc autenticity, spočívající v uměleckém souznění obou hlavních protagonistů (jak sólistky, tak dirigenta) založeném na společných kulturních (francouzských) kořenech. Nejen tyto benefity publikum Sukovy síně náležitě ocenilo a odměnilo spontánním potleskem vestoje ještě před přestávkou. Nadšené přijetí soudobé tvorby v autorské interpretaci tak naznačilo, že domovská scéna sólistky může vděčit osudu (či vyšší prozřetelnosti), že sémě osobité interpretační/ umělecké a tvůrčí invence Cécile Boiffin v jejích řadách životaschopně zakořenilo a (jak se v průběhu doby ukazuje) velmi přínosně a plodně prospívá.

Cécile hraje Boiffin, 22. května 2023 – Cécile Boiffin a Komorní filharmonie Pardubice (zdroj Komorní filharmonie Pardubice)

Druhá půle májového abonentního večera patřila hudbě Wolfganga Amadea Mozarta a jeho čtyřvěté Symfonii č. 39 Es dur K 543, která svým obsazením takřka ideálně vyhovuje kmenové hráčské základně Komorní filharmonie Pardubice. Kompozičně brilantní a ryze entusiastické dílo, které tento vídeňský klasik takřka mimochodem vysypal z rukávu (spolu s dvěma ostatními symfoniemi) během léta 1788, patří k nejčastěji uváděným skladbám svého druhu vůbec a není tudíž divu, že pro tento účel padla volba právě na něj. Zvláštním specifikem této symfonie je dramaticky vypjaté vstupní Adagio, které tvoří příkrý kontrast k vitálnímu Allegru první věty. Právě na posílení kontrastů (jak dynamických, artikulačních a témbrových) pak bylo založeno veskrze brilantní interpretační pojetí filharmoniků, na něž bez jakékoliv afektovanosti či přílišného akademismu spíše jen dohlížel svým přesným a současně oduševnělým gestem Lebel. Už vstupní Adagio, které nepostrádalo kýženou dramatičnost, přirozenou gradaci a rytmickou přesnost (jak u smyčcové, tak dechové sekce), bylo příslibem požitku z hudby nadčasových kvalit jak po kompoziční, tak interpretační stránce. Ačkoliv hudba působila takřka bezstarostně a snadně, ve skutečnosti však obsahovala mnohé interpretační obtíže, které však zůstaly posluchačům umně utajeny. Tématům Allegra prví věty nechyběla přirozená spontaneita, odlehčenost frází a patřičný tempový a výrazový spád. Ocenitelná byla zejména artikulační jednota a souhra smyčců v sestupných pasážích introdukce a klíčových tematických zněních.

Měkkou zpěvností témat a zvukovou plasticitou imitačních citací mezi smyčci a dechovými nástroji, stejně tak i energicky rozjitřenými přechody se vyznačovala druhá věta Andante con moto. Třetí část Menuetto. Allegretto pak zaujala především skvělými individuálními výkony dechových nástrojů (klarinetu, flétny a lesních rohů) v triu, které vynikaly pozoruhodnou kultivovaností a kvalitou tónu. Zdrojem nespoutaného entusiasmu a mnoha virtuózních instrumentálních dialogů (například mezi fagotem a flétnou nebo klarinetem a flétnou) bylo i závěrečné Allegro, v němž se všechny nástrojové sekce předvedly v nejlepším světle a kondici. Mozartovo dílo tak bylo přirozeným vyvrcholením celého programu a výkony dirigenta a orchestru byly odměněny zaslouženým potleskem zcela zaplněné Sukovy síně.