Česká filharmonie vzniká každý den

70 let České filharmonie (1)
Texty Ivana Medka (70)

Pro Divadlo hudby připravoval Ivan Medek v roce 1966, kdy se slavilo 70. výročí vzniku České filharmonie, pořady, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější události a osobnosti, hudebními mezníky byly památné nahrávky.

Ivan Medek tehdy v České filharmonii pracoval. Nebylo to poprvé. Zprávu, že ho Česká filharmonie zaměstná, dostal v roce 1952, dva dny před Vánocemi. „Do České filharmonie jsem nastoupil 1. ledna 1953. Bylo to zajímavé a krásné období. Seznámil jsem se blíže s celou řadou hudebníků, mnohé jsem sice znal zdálky, některé dokonce i osobně, ale dosud ne pracovně. Velice důležité bylo mé setkání s Karlem Ančerlem.“ Na podzim 1953 napsal Ivanu Medkovi Václav Talich (jehož Českému komornímu orchestru dělal Medek v letech 1946–48 intendanta), že se vrací z Bratislavy do Prahy. V Praze byl Talich v nemilosti, v českých zemích nesměl veřejně vystupovat. Ivan Medek neváhal. „Napsal jsem dopis ministru Kopeckému a Talichovu situaci v něm vysvětlil; požádal jsem ho rovněž o rozhovor. Vždycky jsem byl trochu hazardér. (…) Z ministerstva informací (…) mi poslali vzkaz, abych se dostavil ke Kopeckého náměstku Tauferovi, ten že to se mnou projedná. Ředitelství České filharmonie přirozeně šílelo, protože jsem jim to předem neoznámil. Věděl jsem totiž, že by mi to zakázali. Přišel jsem k Tauferovi, asi čtvrt hodiny jsme spolu hovořili, a on pak poslal k Talichovi do bytu obálku s nějakými penězi a jmenováním Talicha uměleckým poradcem České filharmonie. Byla to funkce čistě formální, ale znamenala Talichovu rehabilitaci.“ Následky takovýchto činů odvahy byly očekávatelné: „Tehdy na mě komunisté z ministerstva informací (…) dostali strašlivý vztek. Navrhli mou výpověď z České filharmonie a tam ji akceptovali. Odůvodněna byla tím, jak mi bylo řečeno, že nepřípustně ovlivňuji Václava Talicha. Lituji, že mi to nedali písemně, to bych se měl čím chlubit. Václav Talich byl totiž pověstný tím, že se po celý život nedal nikým ovlivnit.“

Začátkem šedesátých let se situace uvolnila, a tak se Česká filharmonie o Ivana Medka začala znovu zajímat. A nabídla mu zaměstnání: „…ovšem s podmínkou, že nikdy nebudu mít pas, že nikdy nepojedu do ciziny, že se nesmím stýkat s žádným cizincem a že na mne závodní organizace KSČ musí dohlížet. Což se také dělo. Nastoupil jsem do funkce zřízence. Seděl jsem ve sklepě v archivu a dostával minimální plat. Mým úkolem bylo například chodit pro poštu, do tiskárny, roznášet balíky a podobně. Tyto pochůzky mi vlastně umožnily být nejsvobodnějším z tamějších úředníků.“

Postupně připadla Ivanu Medkovi nepsaná funkce dramaturga a čím dál blíže byl Karlu Ančerlovi.

Když K. Ančerl po 21. srpnu 1968 zůstal v USA a Kanadě, kontaktoval ze všeho nejdřív jediného člověka z České filharmonie, kterému věřil – Ivana Medka. Jejich vzájemná korespondence patří k nejkrásnějším dokumentům v dějinách České filharmonie.

Nejen k dějinám Filharmonie, jak je Ivan Medek interpretoval, ale především k jeho životu patřilo, „… že člověk musí vědět vždycky přesně, co chce, jeho touha musí mít přesný obrys, musí umět pracovat, nemůže žít bez naděje a musí umět bojovat za svoji nezávislost, právo a svobodu.“
***

Dobrý večer vám všem přeju a šťastný nový rok! Veselý bude určitě taky. Za čtyři dny bude mít v Domě umělců narozeniny 121 muzikantů. Začali si říkat Česká filharmonie ještě dřív, než jí skutečně byli. A bylo pak kolem toho data spousta hádek. Kdy vlastně náš první orchestr vznikl? Tehdy, kdy se ke své práci rozhodl, nebo tehdy, kdy na to získal, třeba i z donucení, právo, to jest právní základ? – To je jedna z takových, řekněme, prvních otázek.

Ale vy si teď určitě myslíte, že jsme tento cyklus večerů v Divadle hudby, večerů, ze kterých by mělo vyrůst něco nového, věnovali České filharmonii jen proto, že má sedmdesáté narozeniny. Jistě je to jeden z důvodů. Ale ne jediný. V historii České filharmonie je totiž něco, co poznamenává každý její den od počátku a co se nesmírně podobá životu každého z nás a mimo jiné i životu a kratičké historii Hudební mládeže u nás. Česká filharmonie vznikla 4. ledna 1896 v Praze. Před sedmdesáti lety.

Hudební mládež v březnu 1948 a pak znovu v březnu 1958. Českou filharmonii dovedl na její dnešní světovou úroveň Václav Talich. A Hudební mládež u nás založil nebo podnět k jejímu založení dal opět Václav Talich. Česká filharmonie sedmdesát let tvrdě pracovala. Nejen tvrdě, taky tvrdohlavě. O svých věcech vždycky dovedla rozhodovat sama – o tom si hlavně budeme vyprávět. A smysl Hudební mládeže je v tom, aby si mohla a uměla o svých věcech také sama rozhodovat. Že to není snadné, to víme všichni. Někteří máme dlouhou, někteří kratší zkušenost. A nakonec ještě jedna podoba, i když jistě ne poslední. Česká filharmonie sice, pravda, vznikla před sedmdesáti lety, ale vzniká každý den, obvykle ráno v 9.00 hodin v Domě umělců znova. Protože Česká filharmonie, jako každé pořádné umělecké těleso, není jen instituce, je to především umělecký čin, kus muzikantské práce, která se pořád znovu začíná, která nemůže žít bez budoucnosti a tu budoucnost si sama každý den znova staví. Že nemůže žít bez minulosti, bez tradice? To je pravda, a proto se v našich příštích setkáních pokusíme s touto minulostí seznámit a připomenout si z ní to, co je pro nás nejen snad nejzajímavější, ale zejména to, co stále platí a bude platit vždycky. A to je, že člověk musí vědět vždycky přesně, co chce, jeho touha musí mít přesný obrys, musí umět pracovat, nemůže žít bez naděje a musí umět bojovat za svoji nezávislost, právo a svobodu. A proto budeme hovořit o historii České filharmonie, protože sedmdesát let našeho prvního orchestru je historií umělecké a mravní odpovědnosti, historií tvrdé práce a bojů.

Jak to v Praze vypadalo před tím, než se prvně objevilo jméno Česká filharmonie na plakátech a než došlo k prvnímu koncertu? Především to bylo malé město ve skutečném i přeneseném smyslu. Pár kroků nad místem, kde stojí Národní muzeum, rostlo obilí. Dejvice, Strašnice, Břevnov a jak se všechny ty ostatní okrajové čtvrti jmenují – to byl venkov, kam se jezdilo na výlety. Střediskem politického a veřejného života byla Vídeň, hlavní město Rakouska-Uherska. Česká společnost – i společnost kulturní – se teprve vytvářela. Proti spisovatelům a výtvarníkům měli muzikanti o trochu lepší situaci. Mohli se opřít o velkou minulost, o tradici, opírající se o stovky prostých, ale skvělých muzikantů na venkově, o české kantory, skladatele i interprety, tradice byla dobrým základem, na kterém mohl spolehlivě stavět Bedřich Smetana. Jako tvůrce a samozřejmě i jako organisátor. Byla zde Umělecká beseda, spolek sdružující spisovatele, muzikanty i výtvarníky. A právě pro Uměleckou besedu začal Bedřich Smetana, jako kapelník tehdy ještě Prozatímního divadla, již v šedesátých letech devatenáctého století pořádat první symfonické koncerty. Hrály tehdy spojené orchestry Prozatímního a pražského Německého divadla. O obecenstvo nebyla nouze. Pražané nezapomněli ještě na svoji dobrou pověst z minulosti, kdy první a nejlépe porozuměli dílu Mozartovu, kdy přijali v Praze Webera, na koncerty, kdy v Konviktu hrál Beethoven, později koncertoval Liszt, Berlioz a řada dalších. Symfonický orchestr byl tedy zapotřebí, i když se divadelní orchestry nemohly uvolňovat často a koncerty byly obvykle jen čtyři za celý rok. V roce 1873, kdy se oba orchestry spojily ke koncertnímu vystupování, objevuje se poprvé na těchto pořadech název Filharmonie. (…) Odchodem Bedřicha Smetany, po jeho ohluchnutí, tato činnost končí. Občas vystupuje orchestr Pražské konzervatoře, Národního divadla, několik koncertů pořádá Hlahol, Umělecká beseda a další. Takřka deset let se improvizuje a hledají se možnosti. Hudební život se soustřeďuje na dění kolem Národního divadla. Sólistů a komorních souborů u nás tehdy nebylo mnoho. Až po roce 1892 se poprvé objevují na pódiu Rudolfina čtyři mladíci, Hoffmann, Suk, Nedbal a Berger, kterého po předčasné smrti vystřídal Hanuš Wihan. České kvarteto. Je to náš první komorní soubor. A hned světový. Taková silná, životodárná injekce všem ostatním.

V těchto letech nejsilnější žijící skladatelskou osobností je Antonín Dvořák. Uznávaný celým muzikantským světem.

Zahraniční orchestry se předhánějí v nabídkách a žádají na něm nové skladby. A v Praze není, kromě divadelního, žádný orchestr, který by mohl i lidi u nás seznámit s tím, co Dvořák píše. A nejen Dvořák. Jsme tehdy v situaci, že máme víc skladatelů než výkonných muzikantů a nestačíme poznávat díla minulosti ani současnosti.

Tehdy vystoupil v orchestru Národního divadla nový muž s novou myšlenkou. Houslista Alois Paleček dokázal přesvědčit své kolegy, že by bylo třeba obnovit tradici symfonických koncertů. Byl výborným organizátorem a podařilo se mu v létě 1894 ustavit spolek, jehož členy byli členové divadelního orchestru. Zajímavé pro nás bylo tehdy to, že každý z členů tohoto spolku musel své členství platit. A ne málo. Zakládající členové 100 zlatých vkladu a přispívající 10 zlatých ročně. Mimochodem, byla to tehdy spousta peněz a nikomu bych neradil přepočítávat zlatku na rohlíky nebo buřty. Byl by jich kopec. Vidíte tedy, že se začínalo s nemalými oběťmi. Spolek si hned dal jméno. Ještě dřív, než začal prakticky vykonávat činnost. Jméno Česká filharmonie. První prospekt byl vydán v sezoně 1894–5 a první koncert měl řídit Antonín Dvořák, další pak mladý, začínající Karel Kovařovic. A hned v začátku se vedení spolku České filharmonie nepohodlo s vedením Národního divadla. Bylo nutno čekat. V příštím roce došlo k několika koncertům orchestru, sestaveného příležitostně pro Národopisnou výstavu v Praze. Tam Kovařovic zvítězil jako dirigent. Přesto tehdejší vedení Národního divadla nepřestalo prosazovat i na koncertní pódium divadelní kapelníky Adolfa Čecha a Mořice Angera.

Ztratilo se mnoho času vyjednáváním a hledáním řešení, které by uspokojilo obě strany.

Až teprve 4. ledna 1896 došlo tedy k prvnímu koncertu tehdy ještě divadelního orchestru, který vystoupil v Rudolfinu pod jménem Česká filharmonie. Prvním dirigentem byl Antonín Dvořák, který si dal na pořad jen svá díla: III. slovanskou rapsodii As dur, pět prvních Biblických písní, předehru Othello a IX. symfonii e moll „Z nového světa“.

Sólistou v Biblických písních byl tehdy člen Opery Národního divadla František Šír. Byl to tedy první koncert našeho orchestru. Jeho narozeniny oslavíme 4. ledna 1966 opět v Domě umělců se stejným pořadem.

Začalo se českou hudbou. A kdybyste se dnes, po těch sedmdesáti letech, zeptali u nás, v takřka všech zemích Evropy, v Asii a v Americe, co Česká filharmonie je, řekli by vám, že skvělý a český orchestr. A co nejlépe hraje? Českou hudbu. Snad proto, že hudba a vůbec umění u nás nebylo nikdy jen hrou, že jsme za tóny vždycky slyšeli něco tajemného a hlubokého, co spojuje přítomnost s minulostí a dává naději do budoucnosti. Jak máme tedy začínat Nový rok, naši společnou novou práci, jinak než dílem, které právě o tom vypráví tak silně a přesvědčivě. Smetanovou Mou vlastí s naším prvním orchestrem – Českou filharmonií – a s jejím největším dirigentem Václavem Talichem.

(hudba – Smetanova Má vlast – nahrávka České filharmonie s Václavem Talichem)

(pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy