České operní gala na zahájení Smetanovy Litomyšle

Vstupním koncertem, zaměřeným dramaturgicky na českou operní tvorbu, začal 13. června, v pátek a k tomu navíc třináctého, šestapadesátý ročník mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl. Tento velkolepý hudební festival je pořádán již od roku 1949 ve starobylé východočeské Litomyšli. Centrem festivalového dění je nádherný areál Státního zámku Litomyšl s akusticky jedinečným druhým nádvořím a s technicky unikátním výsuvným zastřešením, důležitým při časté nepřízni počasí. Zahajovací koncert se konal právě v tomto unikátním prostoru zámku. Účinkoval sbor a orchestr Národního divadla v Praze pod taktovkou tolik nadějného českého dirigenta Roberta Jindry. Sólisté a stálí hosté souboru Opery Národního divadla v Praze, na nichž byla dramaturgie de facto vystavěna, nejsou v programu kupodivu uváděni pod jednotlivými čísly. Že by se spoléhalo na jejich všeobecnou známost jako za časů Eduarda Hakena či Ivo Žídka? Tím si nejsem tolik jist a sám doufám, že nepřisoudím někomu něco jiného, než opravdu interpretoval, zrak na dálku bych měl mít snad celkem dobrý.Dramaturgie večera byla soustředěna na českou operní klasiku, preferovala však méně známé árie a scény. Zdůraznila období meziválečné (1918– 1938). To je velmi cenný dramaturgický počin, protože právě tvorba období první republiky je kvantitavně vzato doslova explozí tvorby vážné hudby v Čechách, pro kterou těžko nacházíme srovnání v celé tehdejší Evropě. Pravda, kvantitativně. Přes prostý fakt, že z této epochy naší historie vynikli světově pouze Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, zatímco kolem těch ostatních chodíme trochu „po špičkách“. Často je vnímáme, přiznejme si to, spíše jako historii, kterou raději necháváme ležet v archivech. Také estetika vnímání hudby byla v této meziválečné době diametrálně odlišná od dnešní doby. Stačí si zalistovat dobovými kritikami. Traviata, Bohéma či Tosca jsou dle tehdejších estétů kýčovité škváry třetí kategorie, které dirigují jen druhořadí dirigenti. A Novák, Foerster a celá plejáda oněch za nimi jsou málem vrcholy světového umění. Čas tyto pohledy ale změnil od základu a zcela. Ostrčil, Talich nebo Krombholc by osobně byli Traviatu či Butterfly nedirigovali, bylo to pod jejich úroveň, leč pod úroveň Toscaniniho či Karajana nikoli… To dnes u předních českých dirigentů nevidíme. V tom je zřetelný posun. Dnes jde spíše o to, zda najdeme onu zlatou střední cestu dramaturgické proporcionality. Nováka světovým autorem zřejmě neučiníme, vzdor velikým dobovým snahám. Oživit a připomenout si ale Foerstera či Ostrčila by občas neškodilo. Na což vzácně a především snad docela přesvědčivě – v tomto smyslu mohu mluvit jen a pouze za sebe – poukázal vstupní festivalový koncert v Litomyšli.Koncert po jistém povinném holdu základní ose našich klasiků Smetana – Dvořák – Fibich volil zcela zapomenutého operního tradicionalistu Josefa Bohuslava Foerstera, ale také českou modernu, reprezentovanou jmény Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila a Bohuslava Martinů. Logicky také Leoše Janáčka, který tyto své pomyslné konkurenty postupně zcela zastínil svou jedinečnou originalitou.  Období meziválečné, kdy byl vznik i vývoj první republiky doslova životem a smrtí politicky svázán s Francií. S jejím brzkým oslabením ve třicátých letech také republika padla, obklopena tehdy jen a pouze nepřáteli. A v okamžiku historického zlomu bezpečnostně vůbec nezajištěna. V tom byla její tragédie, které historicky nešlo zabránit. Ale nakročeno měla v mnoha směrech znamenitě! Hudební oblast je toho výmluvným důkazem, včetně vynikající hudební pedagogiky oné doby. Dovolím si jen vzpomenout na koncertě neuvedená jména této doby, jen těch autorů, kteří se prezentovali operou jako žánrem: Jaroslav Vogel, Otakar Zich, Otakar Jeremiáš, Rudolf Karel, Jaroslav Křička, Boleslav Vomáčka, Alois Hába, Jaromír Weinberger, Osvald Chlubna, Jaroslav Jeremiáš. Vítězslav Novák pedagogicky silně ovlivnil vznikající slovenskou generaci výrazných talentů.

Moderní operní tvorba v době po Fibichovi si přece jen mnohem víc žádá jeviště než typicky uzavřená čísla romantické opery devatenáctého století. Na koncertním pódiu nedosahuje té míry přesvědčivosti, zpěváci před orchestrem a nikoli nad orchestrem jsou mnohdy více zvukově kryti a sopranistky mají ještě větší problém se srozumitelností češtiny než na jevišti divadel. Čtecí zařízení zde, žel, nepomůže… Přes faktickou výhodu, že texty většiny produkovaných děl důvěrně znám, bylo mi to málo platné, v řadě ploch jsem ženským hlasům porozuměl textově dost málo. A co potom posluchač, který tyto ukázky slyší poprvé. A nebylo jich málo, vzorek publika byl velmi rozmanitý, jako snad málokdy a málokde.Ve vstupní slavnostní ouvertuře ke Smetanově opeře Libuše dirigent Robert Jindra po okázalých fanfárách nasadil velmi pomalé tempo lyrického tématu Libuše, ale postupně ho tektonicky důmyslně vypracoval k velkolepému závěru, kdy se mu témata Libuše a Přemysla nádherně propojila v jeden celek.

Zmíněný handicap koncertního provedení operních scén se projevil hned poté v ukázce ze Smetanových Braniborů v Čechách. Ve velké sborové scéně, ovšem sboru postaveného nutně kantátově za orchestrem. A s postavou Jíry, který je na jevišti vždy spolu se sborem, ne zcela mimo něj jako zde osamělý  „sólista“… Z řad sboru pak přirozeně vyplyne obávané místo Jíry v podání tenoristy Jana Vacíka – „tak mi žezlo a korunu dejte a poslušenství přísahejte“ – krásně vyexponované Smetanou na vysokém Há. Jan Vacík tuto klíčovou frázi, po trošku nejistém začátku ve své vstupní árii – „Dobře chátro, dobře tak, veselte se, zpívejte, na zítřek nic nedbejte“ – vyzpíval vskutku překvapivě suverénně. Jsem rád za tuto dramaturgii připomenutí Braniborů v Čechách, nejde zde u Bedřicha Smetany o pouhou „prvotinu“, ale o dramaticky zajímavě vyspělé dílo. Škoda, přeškoda, že dnes leží v prachu divadelních archivů.Ukázky z tvorby klasiků české hudby představovala rovněž árie Beneše ze třetího dějství Smetanova Dalibora, v pěvecky vyrovnaném podání basisty Miloslava Podskalského. Velká scéna Ctirada a Šárky, jedinečná ukázka české operní lyriky, v podání Tomáše Černého a Evy Urbanové byla výbornou volbou. Dnes je tenhle duet prakticky neznámý, ač ještě před zhruba třiceti lety patřil k velmi populárním číslům. Díky Beno Blachutovi a Marii Podvalové, ale zejména vlnám rozhlasu s tehdy mnoha operními a popularizačními pořady.Vrcholem první části večera byl duet Armidy a Rinalda z opery Armida Antonína Dvořáka. Pěvecky se blýskl Aleš Briscein jistým a velmi kultivovaným projevem jako Rinaldo, zaujala také jeho partnerka Dana Burešová hlubším citovým ponorem i přirozeně nosným, kantabilně vedeným projevem.Mužský sbor se v této části předvedl nadmíru kompaktně a zvukově vzácně vyrovnaně (sbormistr Pavel Vaněk). Ještě lépe než předtím v ukázce z Braniborů, kde se jako by teprve akusticky zcela nalézal.

V prvé části se jednalo o výběr dnes méně známých scén hlavní osy českých romantických klasiků, což je v době silného tlaku komerce dneška trochu riskantní na fóru velmi různorodého publika (vedle mne sedící posluchač zleva hlasitě při lyrice Šárky zíval, ten vpravo pospával, jiní byli povinně pozorní, další „jakoby“ pozorní, ale mnozí opravdu pozorní…). Druhá část programu si o tato rizika v tomto slova smyslu přímo říkala. Přece jen prezentovat výňatky z konverzačního typu oper je trochu netypické a nejsou ani obvyklými čísly pěvců na jejich koncertech.V dialogu z opery Lucerna Vítězslava Nováka mezi Mlynářem a Kněžnou, s Ivanem Kusnjerem a Danou Burešovou, se Vítězslav Novák neprezentoval jako autor, jehož bych moc toužil poznat, pokud bych ho neznal. Bez jeviště je tato scéna trochu problém. A tak nádherné má právě Novák symfonické dílo!Zato ukázka z Foersterovy kdysi tolik hrané opery Eva, vzbudila zaslouženou pozornost. Maria Kobielská dokázala přinést až mahlerovsky vyklenuté oblouky frází, prostorově nosný hlasový projev, ale i přesvědčivý výraz. Sopranistka Jana Sibera „prodala“ s půvabem sobě vlastním výstup Mirandoliny ze stejnojmenného díla Bohuslava Martinů. Ocenil jsem moc, že zpívala bez not. Dovolím si to ba i třikrát podtrhnout! Zpívat operní árie z not je hrozné, přesvědčujme pak laiky, že populární hudba je spontánní a výrazem přirozená, když operní pěvci pějí repertoár z očima zabořenýma do not jako do křížovky. Opera není ani kantáta, ani oratorium. Ani sbor na prestižní soutěži nesmí zpívat z not, protože se tím výraz oslabuje.Závěr chtěl mít zjevně finální tečku. Mohla jí být již scéna z Janáčkovy Věci Makropulos, která by se byla pro závěr rovněž hodila. Ale dramaturgie se vrátila zpět k Libuši Bedřicha Smetany a vstupní ouverturu doplnila závěrečnou scénou Libušina proroctví. Opět se budu opakovat, ale divadelní účinek je jiný než koncertní. Eva Urbanová zde opět předvedla svoji životní roli, když přebrala štafetu po pěvkyních Marii Podvalové, Aleně Míkové či Miladě Šubrtové. Ona sama již stojí po boku těmto legendám operní historie. Exponované tóny sice nejsou již tak suverénní, ale výkon to byl jistě úctyhodný.Potlesk vestoje se dostavil, byť v míře uměřenosti oproti jiným koncertům, které jsem v Litomyšli mohl prožít. Resumé: Koncert připomněl českou tvorbu, dnes již pohříchu méně známou, nebo již spíše zcela neznámou pro střední a mladší generace. Dík patří talentovanému dirigentovi Robertu Jindrovi, že této tvorbě věnuje pozornost. Řídí orchestr a sbor s citem pro výstavbu frází a výraz hudby. Pokud je to začátek snahy o její znovuodhalení, o onu kýženou zlatou střední cestu v české operní dramaturgii, pak to je jistě záslužný čin. Proto dramaturgům a interpretům večera velký dík.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Smetanova Litomyšl 2014
Slavnostní zahajovací koncert – České operní gala
Dirigent: Robert Jindra
Sbormistr: Pavel Vaněk
Eva Urbanová (soprán)
Maria Kobielska (soprán)
Dana Burešová (soprán)
Jana Sibera (soprán)
Yvona Škvárová (soprán)
Aleš Briscein (tenor)
Tomáš Černý (tenor)
Jan Vacík (tenor)
Ivan Kusnjer (baryton)
Jiří Brückler (baryton)
Miloslav Podskalský (bas)
Luděk Vele (bas)
Orchestr a sbor Národního divadla Praha
13. června 2014 II. zámecké nádvoří – Zámek Litomyšl

program:
Bedřich Smetana: Libuše
– předehra

Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách
– Nechtěli nám ve dne dáti …– Udeřila naše hodina …
Jan Vacík (Jíra), sbor

Bedřich Smetana: Dalibor
– Čtyřicet let již tomu bude
Miloslav Podskalský (Beneš)

Zdeněk Fibich: Šárka
– Vše ticho kolem
Eva Urbanová (Šárka), Tomáš Černý (Ctirad), Yvona Škvárová (Radka), sbor

Antonín Dvořák: Armida
– V sklon teskné dráhy jsme přec svoji
Dana Burešová (Armida), Aleš Briscein (Rinald), sbor

Vítězslav Novák: Lucerna
– Teď pozor, tady je mokřina (scéna z 3. jednání)
Ivan Kusnjer (Mlynář), Dana Burešová (Kněžna)

Josef Bohuslav Foerster: Eva
– Sama jsem a opuštěna (árie z 3. jednání)
Maria Kobielska (Eva)

Otakar Ostrčil: Honzovo království
– Zázračná hvězda (árie z 2. jednání)
Jana Sibera (Princezna)

Leoš Janáček: Věc Makropulos
– Ó kdybyste věděli, jak se vám lehko žije!
Eva Urbanová (Emilia Marty), Jana Sibera (Kristina), Ivan Kusnjer (Baron Jaroslav Prus), Jiří Brückler (Dr. Kolenatý), Jan Vacík (Solicitátor Vítek), Aleš Briscein (Albert Gregor), sbor

Bohuslav Martinů: Mirnadolina
– Ó, kdo by to řekl! (árie z 1. jednání)
Jana Sibera (Mirandolina)

Bedřich Smetana: Libuše
– Proroctví z 3. jednání
Eva Urbanová (Libuše), Maria Kobielska (Krasava), Yvona Škvárová (Radmila), Ivan Kusnjer (Přemysl), Miloslav Podskalský (Lutobor), Luděk Vele (Chrudoš), Jiří Brückler (Radovan), Aleš Briscein (Šťáhlav), sbor

www.smetanovalitomysl.cz

Foto Smetanova Litomyšl – František Renza