Člověk má i na sebe pohlížet dostatečně sebekriticky, aby uměl včas odejít

Proč nemá Laterna magika žádnou premiéru v sezoně 2017/2018?

Je to vzhledem k provozu Nové scény, z důvodu rekonstrukce budovy Státní opery. Na vedení Národního divadla se dohodlo, že každý rok se jedna složka vzdá jedné premiéry na Nové scéně z důvodu nedostatečných kapacit. Přestože Laterna magika mívá zpravidla jen jednu premiéru ročně a ostatní mohou hrát i v jiných budovách, v této sezóně na ni připadl ten pomyslný Černý Petr a počet premiér se snížil na nulu. Ale už se vybírá projekt, který bude uveden k šedesátému výročí Laterny magiky v příští sezóně v prosinci 2018. Do soutěže se přihlásilo třináct projektů.

Proč jste vůbec před těmi sedmi lety přijal nabídku stát se šéfem Laterny magiky?

Když jsem se vrátil z Brna do Prahy, pracoval jsem nejdříve jako poradce tehdejšího ředitele Národního divadla a potom jsem vedl oddělení vnějších vztahů. Post uměleckého šéfa Laterny magiky mi dal oproti těmto funkcím zase větší prostor účastnit se přímo uměleckých aktivit, tudíž to pro mě bylo atraktivnější.

V čem podle vás spočívá jádro Laterny magiky?

Laterna magika je specifický žánr, kdy kombinací filmu a divadla vzniká nový tvar, a to nejen, že by film dělal jen pozadí živému umělci, ale jedná se o interakci mezi živým umělcem a projekcí. Jedno tedy nemůže existovat bez druhého. Jsou různé principy využití, kdy každý z tvůrců k tomu přistupuje osobitě a zcela jinak, my se snažíme hledat stále nové a nové možnosti a principy Laterny magiky dál rozvíjet.

Do kolika představení jste od roku 2010 zasáhl jako umělec?

Spíše jsem působil jako supervizor, nechtěl jsem si uzurpovat prostor sám pro sebe jako tvůrce. Jako umělecký šéf jsem dohlížel, aby byly vybírány kvalitní týmy umělců. Spolupracoval jsem na jedné premiéře, jde o představení Vidím, nevidím Marie Procházkové, a to z toho důvodu, že té choreografické práce tam bylo tak málo, že by mi bylo trapné to někomu nabízet. Marie Procházková je výborná animátorka a filmová režisérka, ale neměla tolik zkušeností s divadlem, tudíž jsme to společně dotvořili.

V čem vidíte výhledově budoucnost Laterny magiky? Bude Laterna magika „přežívat“ jen proto, že je moderní být retro?

Neradi bychom to drželi jen díky retro stylu. Takové pravé retro tam máme v představení Kouzelný cirkus, které je na scéně Laterny magiky už více než čtyřicet let. Ale snažíme se dávat příležitost i avantgardním mladým umělcům, například v březnu proběhla premiéra představení Cube inspirovaného Rubikovou kostkou, to je představitel toho nejmodernějšího pojetí Laterny magiky. Potom tam máme v repertoáru také dvě představení na základě klasických románů – a to Podivuhodné cesty Julese Verna a Malý princ.

Komponovaný večer Cocktail 012 – The Best of, na jehož sestavení jste se dramaturgicky podílel, je reprezentativní přehlídkou nejrůznějších témat a uměleckých postupů, které Laterna magika využívá. Nebojíte se, že když diváci uvidí ty nejlepší kousky, odradí je to od návštěvy celých představení?

Právě naopak. Umožňuje divákovi poznat různé principy Laterny magiky a usnadnit rozhodování, jaký typ inscenace si příště prohlédne v celovečerní podobě. Vrátili jsme tam do života úryvky již nehraných inscenací z historie, plus jsou tam také atraktivní místa z několika současných. Zrekonstruovali jsme tam například krkolomnou jízdu, slavné číslo z představení Variace II, které je z roku 1963, je tam vidět i Praha, jak vypadala v šedesátých letech.

Kdo tvoří soubor Laterny magiky? Má Laterna magika nějaká stabilní „lidský“ základ? Uživí práce pouze pro Laternu magiku někoho?

Laterna magika žádný stálý soubor nemá, všichni jsou externisté, i když jeho jádro tvoří dvanáct umělců, kteří mají speciální smlouvy, jimiž jim garantujeme v sezoně určitý počet představení, oni chodí pravidelně na zkoušky a na tréninky. K tomu samozřejmě máme spoustu umělců ad-hoc, kteří se účastní jen jednoho konkrétního projektu. Ale troufám si říci, že úplně každý má ještě další vlastní aktivity mimo Laternu magiku, pracují na jiných projektech nebo třeba učí. Bohužel za dnešní situace s omezeným množstvím představení je to nezbytnost.

Chystáte něco jako choreograf nebo jste umělecké ambice již pověsil na hřebík? Lze to vůbec?

I když jsem mnohde šéfoval baletním scénám, nikdy jsem to nebral tak, že by to bylo „mé divadlo“. Snažil jsem se o barvitost a dát příležitost mnoha českým i zahraničním choreografům. Z těch zahraničních – nemohli jsme si z finančních důvodů dovolit žádné velké hvězdy světových jmen, přesto si myslím, že jsme dokázali do České republiky nalákat mnoho schopných lidí. Co se týče choreografie, s tím jsem skončil už tak před pěti lety. Ono to není jen o tom, že tu choreografii vymyslíte, ale svou vizi musím být schopen předtančit těm tanečníkům, kteří ji mají předvádět na scéně. To znamená náročně se pohybovat třeba pět hodin denně. A přece jen – tělo stárne a je to pro mě už úmorné. Člověk má i na sebe pohlížet dostatečně sebekriticky, aby uměl včas odejít.

Vy jste skončil velmi brzy jako aktivní tanečník. Nebylo to ve dvaceti sedmi letech předčasné? Nebo jste v té době pojal podezření, že nejste dost dobrý?